Kdyby to věděla. Блейк Пирс

že je jen jeden způsob, jak to zjistit.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Po odchodu do důchodu se Kate vrátila zpět do Richmondu ve Virginii. Vyrůstala v malém městečku Amelia, které leželo zhruba čtyřicet minut od Richmondu, ale později odešla na kolej poblíž centra města. Svá první vysokoškolská léta strávila na virginské univerzitě, kde studovala umění. Po třech letech však zjistila, že její srdce bije pro kriminalistiku, a to díky jednomu z volitelných kurzů z psychologie. Byla to dlouhá a spletitá cesta, která ji zavedla do Quantica a k její vynikající třicetileté kariéře.

      Právě projížděla některými známými ulicemi Richmondu. U Debbie Meadeové byla předtím pouze jednou, ale věděla přesně, kde se její dům nachází. Pamatovala si to, protože jí záviděla to místo. Jeden z těch staře vypadajících domů mimo centrum města, kde je ulice lemována stromy spíše než lampami a vysokými budovami.

      Debbiina ulice byla pokryta listím z jilmů, které se rozpínaly po celé její délce. Musela zaparkovat o tři domy dál, neboť rodina a přátelé už pomalu začínali zaplňovat místa před Debiiným domem.

      Jak kráčela po chodníku, snažila se přesvědčit sama sebe, že to byl špatný nápad. Ano, plánovala vstoupit do domu jen jako přítelkyně - i když se Jane s Clarissou rozhodly držet až do pozdního odpoledne stranou, aby daly Deb trochu prostoru. Ale bylo v tom i cosi hlubšího. Poslední měsíce hledala něco, čím se zabavit, nějaký lepší a smysluplnější způsob trávení času. Často snívala o tom, že by mohla příležitostně pracovat pro FBI, byť by se jednalo jen o nějaké rutinní úkoly.

      I pouhá zmínka o její práci ji dokázala nadchnout. Například příští týden měla vypovídat u soudu kvůli podmínečnému propuštění vězně. Vůbec ji netěšilo opětovné setkání se zločincem, ale vítala možnost ponořit se alespoň na chvilku do práce.

      Podívala se na Debbiinu přední terasu. Moc dobře věděla, proč tam šla. Chtěla se dopátrat odpovědí na otázky, které nedokázala vyhnat z hlavy. Cítila se kvůli tomu sobecky, jako kdyby zneužívala ztrátu své kamarádky k tomu, aby se vrátila zpět do vod, jež před rokem opustila. A právě proto, že do případu byla zainteresovaná její přítelkyně, byla celá tahle věc tolik choulostivá. Ta stará agentka v ní doufala, že by se z toho mohlo něco vyklubat. Přítelkyně v ní se naopak bála, že by to mohlo být zbytečně riskantní. Obě její části pak přemítaly nad tím, zda by nebylo lepší zůstat při pouhém fantazírování o návratu do své práce.

      To je možná přesně to, co dělám, pomyslela si Kate, když stoupala do schodů k domu Meadeových. A upřímně, nebyla si moc jistá tím, co si o tom má myslet.

      Jemně zaklepala na dveře. Takřka ihned jí otevřela starší paní, kterou Kate viděla poprvé v životě.

      „Jste z rodiny?“ zeptala se žena.

      „Ne,“ odpověděla Kate, „jen blízká přítelkyně.“

      Žena si ji důkladně prohlédla, než ji pustila dovnitř. Kate vešla do chodby a prošla kolem obývacího pokoje, který byl plný truchlících lidí, již seděli kolem osoby v polohovacím křesle. Tou osobou byla Debbie Meadeová. Kate poznala muže, který stál vedle ní a mluvil s jiným mužem. Byl to její manžel, Jim.

      Poněkud neohrabaně vešla do místnosti a zamířila rovnou k Deb. Ještě než se Deb stačila zvednout, Kate se k ní sehnula a objala ji.

      „Je mi to tak líto, Deb,“ řekla.

      Deb byla očividně vyčerpaná z neustálého pláče, a tak jen přikývla na rameni Kate. „Děkuju, že jsi přišla,“ zašeptala jí Deb do ucha. „Myslíš, že bychom se mohly za pár minut sejít v kuchyni?“

      „Jistě.“

      Kate přerušila objetí a přikývla na pozdrav několika známým tvářím v místnosti. Jak procházela chodbou, která ústila do kuchyně, cítila se poněkud nejistě. V kuchyni nebyl nikdo, jen několik špinavých talířů a sklenic, které tam odložili hosté. Na pultě leželo pár koláčů společně s šunkovými rolkami a dalšími jednohubkami. Kate se přesunula ke dřezu a pustila se do mytí nádobí.

      O chvíli později vešel do kuchyně Jim Meade. „Tohle opravdu nemusíš dělat,“ řekl.

      Kate se otočila a viděla, jak sklíčeně a unaveně Jim vypadá. „Já vím,“ odvětila. „Přišla jsem, abych vás podpořila. A protože v obýváku byla opravdu tíživá atmosféra, rozhodla jsem se vám pomoci mytím nádobí.“

      Jen přikývl a zdálo se, že snad na místě usne.

      „Jedna naše známá říkala, že viděla před pár minutami vcházet ženu. Jsem opravdu rád, že jsi to ty, Kate.“

      Kate si za ním všimla další osoby přicházející směrem ke kuchyni, která vypadala stejně unaveně a zlomeně jako on. Oči Deb Meadeové byly celé oteklé a rudé od vytrvalého pláče. Měla rozcuchané vlasy, a když se při pohledu na Kate pokusila o úsměv, okamžitě jí zase z tváře zmizel.

      Kate odložila nádobí, které právě myla, rychle si usušila ruce o utěrku vedle dřezu a šla za svou kamarádkou. Nikdy sice nebyla na fyzický kontakt, ale moc dobře věděla, kdy je potřeba někoho obejmout. Trochu předjímala, že objetí nejspíš vyvolá v Deb další pláč, ale nic takového se nestalo.

      Nejspíš už se prozatím vyplakala, pomyslela si Kate.

      „Slyšela jsem o tom teprve dnes ráno,“ řekla Kate. „Je mi to tak líto, Deb. Vy oba,“ řekla a přesunula zrak na Jima.

      Jim přikývl na znamení poděkování a poté se podíval směrem do chodby. Když viděl, že tam nikdo nepostává a vzdáleně slyšel mumlání hostů z obývacího pokoje, přistoupil blíž ke Kate, jakmile se od ní Deb odtáhla.

      „Musíme se tě na něco zeptat, Kate,“ takřka zašeptal Jim.

      „A prosím,“ dodala Deb a chytla ji za ruku. „Předtím, než řekneš ne, nás prosím vyslechni.“ Kate cítila, jak se Debiina ruka začala třást, což jí lámalo srdce.

      „Samozřejmě,“ řekla Kate. Prosebné pohledy a celková tíha jejich žalu visely nad její hlavou jako kovadlina, která měla každou chvíli spadnout.

      „Policie nemá nejmenší tušení, kdo to mohl udělat,“ řekla Deb. Najednou se její vyčerpání přeměnilo v něco, co připomínalo vztek. „Na základě pár věcí z naší výpovědi a textových zpráv, které našli v Juliině telefonu, zatkla policie jejího bývalého přítele. Drželi ho ani ne tři hodiny a pak ho pustili. Jen tak. Jenže Kate… já vím, že to byl on. Musí to být on.“

      Kate viděla podobný přístup nesčetněkrát během své práce agentky. Truchlící rodiny se dožadovaly okamžité spravedlnosti. Racionální uvažování vzalo za své a zbyla jen touha po vykonání určité pomsty na úkor řádného vyšetřování. A pakliže se výsledky nedostavily ihned, usoudila truchlící rodina, že je policie nebo FBI naprosto neschopná.

      „Deb… jestliže ho tak rychle propustili, museli mít nějaký silný důkaz. Koneckonců… jak je to dlouho, co spolu chodili?“

      „Třináct let. Ale on se s ní snažil neustále spojit, dokonce, i když už byla vdaná. Musela si kdysi zažádat o soudní zákaz styku.“

      „Přesto