Kdyby to věděla. Блейк Пирс

fotky v albech však pocházely z práce: zákulisní snímky, fotky narozeninových oslav z oddělení, snímky Kate jak plave v bazénu, střílí na střelnici, běhá na okruhu apod.

      Poslední rok však žila jako maloměšťák, který nikdy nevytáhne paty ze svého malého městečka. Maloměšťák, který se obklopuje lidmi, jež předstírají zájem o jeho třicet let staré historky ze střední školy, kde hrával fotbal v juniorské lize.

      Přesně tohle teď byla Kate.

      Kate se mírně otřásla, vstala z postele a zamířila rovnou k fotoalbům na stole. Pomalu a téměř metodicky si všechny tři prohlédla. Viděla fotky svého mladšího já, jak se postupem času vyvíjela, až do chvíle, kdy klasické fotoaparáty nahradily mobilní telefony. Viděla sama sebe a lidi, které znala, lidi, kteří padli po jejím boku v práci. V tu chvíli si začala uvědomovat, že zatímco ji tyto chvíle do jisté míry formovaly, nedefinovaly ji úplně.

      Vystřižené články z novin, které si schovávala v zadní části alba, dále vyprávěly příběh. Kate hrála ústřední roli v každém z nich. DVA ROKY SLOUŽÍCÍ AGENT DOPADL VRAHA NA ÚTĚKU, stálo v nadpisu; AGENTKA JEDINÝM PŘEŽIVŠÍM V PŘESTŘELCE, KTERÁ SI VYŽÁDALA 11 OBĚTÍ. A pak ten, který z ní udělal legendu: PO TŘINÁCTI OBĚTECH BYL PŮLNOČNÍ VRAH DOPADEN AGENTKOU KATE WISE.

      Čistě z lékařského hlediska měla před sebou ještě nejméně dvacet let života – možná i čtyřicet, kdyby se jí nějakým způsobem podařilo zabojovat a přelstít smrt. I kdyby to zprůměrovala a řekla, že má před sebou třicet let života, dotáhla by to na pětaosmdesát…a třicet let je dlouhá doba.

      Říkala si, že za třicet let se dá ledacos stihnout. Během následujících deseti let by mohla klidně ještě zažít nějaké hodně dobré roky, předtím, než se jí vlivem stáří začne zhoršovat zdraví.

      Hlavní otázkou však bylo, jak ty zbývající roky využít.

      A přestože měla pověst jednoho z nejbystřejších agentů, kteří v poslední dekádě sloužili v FBI, nevěděla kde začít.

      ***

      Kromě střelnice a jejího téměř obsedantního čtení, měla Kate ještě jeden zvyk. Každý týden se scházela s dalšími třemi ženami na kávu. Byla to veselá čtveřice dam, které si ze sebe rády dělaly srandu, že vytvořily ten nejsmutnější spolek vůbec: čtyři čerstvé důchodkyně, které neměly ponětí, co si počít s nově nabytým volnem.

      Den po jejím zjevení, jela Kate do jejich oblíbené kavárny. Byl to malý rodinný podnik a káva tam byla mnohem lepší než ta předražená břečka ze Starbucksu, navíc se to tam nehemžilo mladými lidmi ani fotbalovými mámami. Vešla dovnitř, a než přistoupila k pultu, aby si objednala, podívala se na jejich obvyklý stůl vzadu. Dvě ze tří žen tam už seděly a mávaly na ni.

      Kate uchopila svůj lískooříškový nápoj a přidala se ke svým kamarádkám. Sedla si vedle Jane Pattersonové, sedmapadesátileté ženy, která byla sedmým měsícem v důchodu. Dříve pendlovala mezi firmami jako nabídkový specialista pro státní telekomunikační společnost. Naproti ní seděla Clarissa Jamesová, něco málo přes rok v důchodu, která od té doby pracovala na částečný úvazek jako instruktorka kriminologie v FBI. Čtvrtou členkou jejich smutného spolku byla čerstvá důchodkyně Debbie Meadeová, která se však zatím neukázala.

      Zvláštní, pomyslela si Kate. Deb tu obvykle bývá jako první.

      Od chvíle, co si přisedla, vypadaly Clarissa s Jane nějak nervózně. To už bylo samo o sobě trochu zvláštní, neboť Clarissa byla vždycky veselá kopa. Na rozdíl od Kate si důchod okamžitě zamilovala. Kate to přikládala tomu, že se Clarissa provdala za muže, který byl takřka o deset let mladší, a který navíc ve svém volnu závodil v plavání.

      „Co je to s vámi, lidi?“ zeptala se Kate. „Víte přece, že sem chodím, abych se naladila na tu správnou důchodovou vlnu, že jo? Vy dvě teď ale vypadáte naprosto sklesle.“

      Jane s Clarissou se na sebe podívaly pohledem, který už Kate viděla nesčetněkrát. Jako agentka ho viděla v obývacích pokojích, výslechových místnostech, i v nemocničních čekárnách. Bez vyřknutého slova vyjadřoval jednoduchou otázku: Kdo jí to řekne?

      „O co jde?“ zeptala se.

      Najednou si plně uvědomovala Debbiinu nepřítomnost.

      „Jde o Deb,“ řekla Jane, čímž potvrdila její obavy.

      „Vlastně, ne tak úplně o ni,“ dodala Clarissa. „Spíše o její dceru, Julii. Potkala jsi ji někdy?“

      „Jednou, myslím,“ odvětila Kate. „Co se stalo?“

      „Je mrtvá,“ řekla Clarissa. „Vražda. Zatím nevědí, kdo to udělal.“

      „Ach můj bože,“ vyhrkla Kate, upřímně zarmoucená kvůli své přítelkyni. Znala Deb od chvíle, kdy ji před patnácti lety potkala v Quanticu. Kate tehdy pracovala jako asistentka instruktora pro novou skupinu agentů v terénu a Deb spolupracovala s pár techniky na novém bezpečnostním systému. Ihned si padly do oka a spřátelily se.

      Ovšem fakt, že jí Deb nenapsala nebo nezavolala dříve než ostatním, jasně ukazuje, jak rychle se může v průběhu let přátelství změnit.

      „Kdy k tomu došlo?“ zeptala se Kate.

      „Někdy včera,“ odvětila Jane. „Dnes ráno mi to napsala.“

      „Nemají žádné podezřelé?“ zeptala se Kate.

      Jane pokrčila rameny. „Jen mi řekla, že neví, kdo to udělal. Žádné stopy, indicie, nic.“

      Kate na sobě najednou cítila, jak se zase dostává do režimu agentky. Pomyslela si, že takhle nějak se asi musí cítit vrcholový atlet, který už dlouhou dobu nezávodil na svém oblíbeném stadionu. Možná neměla svou oblíbenou dráhu ani obdivující davy lidí, které by jí připomínaly úspěšné časy, ale zato měla mysl vytříbenou k řešení zločinů.

      „Nedělej to,“ řekla Clarissa, pokoušejíc se o svůj nejlepší úsměv.

      „Co nemám dělat?“

      „Nebuď teď agentka Wise,“ odpověděla Clarissa. „Buď jen přítelkyně. Nemysli si, že nevidím, jak ti to šrotuje v hlavě. Bože, ženská. Nemáš náhodou těhotnou dceru? Vždyť budeš babička!“

      „Jen si kopni, když jsem na zemi,“ řekla Kate s úsměvem a zeptala se: „Ta dcera Debbie… měla přítele?“

      „Netuším,“ odpověděla Jane.

      U stolu zavládlo trapné ticho. Za poslední rok, co se tyhle čerstvé důchodkyně scházely, nikdy nezabrousily do nepříjemných témat. Nyní to bylo zcela poprvé, a evidentně je to rozhodilo. Kate na to byla samozřejmě zvyklá. Čas, který strávila v akademii, ji naučil jak zvládat podobné situace.

      Ale Clarissa měla pravdu. Jakmile Kate zjistila, co se stalo, okamžitě přepnula do režimu agentky. Byla si vědoma toho, že by se teď měla chovat především jako kamarádka – myslet na ztrátu Deb a na její duševní stav. Jenže ta agentka v ní byla příliš silná a její instinkty, přestože ležely celý rok ladem, jely na plné obrátky.

      „Tak, jak bychom jí mohly ulehčit?“ zeptala se Jane.

      „Napadlo mě, že