Kdyby to věděla. Блейк Пирс

      „Jsem si jistá, že Policie dělá —“

      „Tohle je naše laskavost,“ přerušila ji Deb. „Chci, aby ses na to podívala. Chci, aby ses zapojila do případu.“

      „Jsem v důchodu, Deb. To přece víš.“

      „Vím. A taky vím, jak moc ti to chybí. Kate… toho chlapa, co zabil moji dceru, jen trochu postrašili a strávil nějaký čas ve vyšetřovací místnosti. A teď si v klidu vysedává doma, zatímco já musím plánovat pohřeb své dcery. To není spravedlivé, Kate. Prosím… podíváš se na to? Je mi jasné, že to nemůžeš udělat oficiální cestou, ale… cokoliv budeš moct. Byla bych ti vděčná.“

      Debiiny oči v sobě skrývaly tolik bolesti, že ji Kate cítila proudit mezi nimi. Každá část jejího těla jí říkala, ať zůstane neoblomná a nedovolí falešným nadějím narušit Debiino truchlení. Ale Deb měla přece jen pravdu. Skutečně se jí stýskalo po práci. A i kdyby se mělo jednat jen o pár telefonátů na policejní oddělení v Richmondu nebo jejím bývalým kolegům z úřadu, bylo by to aspoň něco.

      Pořád by to bylo lepší než se neustále ohlížet za svojí kariérou a chodit sama na střelnici.

      „Můžu udělat následující,“ řekla Kate. „Po mém odchodu do důchodu jsem ztratila veškeré páky. Jasně, občas mi zavolají a zeptají se na můj názor, ale nemám už žádné kompetence. Nehledě na to, že tenhle případ by byl kompletně mimo mou jurisdikci, i kdybych byla stále aktivní. Ale zavolám pár svým starým kontaktům a ujistím se, že důkazy, které podporují jeho nevinu, jsou dostatečně silné. Upřímně, Deb, to je maximum, co mohu udělat.“

      Na Jimovi i Deb byla vidět okamžitá vděčnost. Deb ji znovu objala a tentokrát se už spustil pláč. „Děkuji.“

      „To nestojí za řeč,“ odpověděla Kate. „Ale opravdu vám nemůžu nic slíbit.“

      „My víme,“ řekl Jim. „Ale aspoň teď víme, že se na to podívá někdo kompetentní.“

      Kate nebylo dvakrát příjemné, že se na ni dívají jako na vnitřní sílu, která bude kopat za jejich tým. A nelíbilo se jí ani to, jak shazují práci policie. Ale znovu si uvědomovala, že je to obrovský smutek, co oslabuje jejich úsudek při hledání odpovědí, takže to pro tentokrát nechala být.

      Myslela na to, jak moc unavená byla ke konci své kariéry – ani ne tak fyzicky unavená, jako spíš emocionálně vyčerpaná. Vždycky milovala svou práci, ale kolikrát uzavřela případ a pomyslela si: Bože, už mě to fakt unavuje…

      V posledních letech se to stávalo čím dál častěji.

      Ale tentokrát nešlo o ni.

      Objímala svou kamarádku a přemítala nad tím, že je jedno, jak moc se lidé snaží hodit svou minulost za hlavu – ať už kariéru nebo vztahy – vždycky na ně někde zpoza rohu vykukuje.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Kate na nic nečekala. Vrátila se domů a sedla si na chvíli ke stolu ve své malé pracovně. Dívala se oknem pracovny na malý dvorek za domem. Sluneční paprsky prostupovaly oknem tak, že vytvořily obdélníkový obrazec na dřevěné podlaze. Podlaze, která vykazovala známky stárnutí stejně jako zbytek jejího domu z dvacátých let. Nacházel se v Carytownu v Richmondu, ale Kate se tu nikdy necítila jako doma. Carytown byla malá trendy část města, ze které se chtěla v brzké době odstěhovat. Měla dostatek peněz na to, aby si pořídila dům tam, kde chtěla, ale jen pouhá představa na stěhování ji vyčerpávala.

      Byla to nejspíš ztráta motivace, co jí tak komplikovalo a ztěžovalo důchod. To a neochota upustit od neustálých vzpomínek, které jí připomínaly, kým posledních třicet let v úřadu byla. Když se tyto dva pocity střetly, často se cítila demotivovaná a bez nějakého skutečného cíle.

      Ale teď tu byla žádost Deb a Jima Meadeových. Jistě, byla to poněkud bláhová žádost, ale Kate neviděla nic špatného na tom zavolat pár lidem. I kdyby z toho nakonec nic nebylo, alespoň by pak mohla zavolat Deb a říct jí, že udělala maximum.

      První telefonát směřoval na zástupce komisaře virginské státní policie, muže jménem Clarence Greene. Během posledních deseti let s ním úzce spolupracovala na několika případech a oba se vzájemně respektovali. Doufala, že poslední uplynulý rok nezničil jejich vztah. Kate věděla, že Clarence nikdy nebýval ve své kanceláři, takže vynechala pevnou linku a zavolala mu rovnou na mobil.

      Užuž si myslela, že telefonát zůstane bez odezvy, když v tom ji pozdravil známý hlas. Kate si na okamžik připadala, jako kdyby svou práci nikdy neopustila.

      „Agentko Wise,“ řekl Clarence. „Jak se sakra máte?“

      „Dobře,“ odpověděla. „A vy?“

      „Jako obvykle. Ale teda řeknu vám… nevěřil jsem, že na svém telefonu ještě někdy uvidím vaše jméno.“

      „No, co se toho týče,“ řekla Kate. „Není mi příjemné přijít s něčím takovým po více než roční odmlce, ale mám přítelkyni, která právě přišla o dceru. Slíbila jsem jí, že se na to vyšetřování podívám.“

      „Tak co ode mě chcete?“ zeptal se Clarence.

      „No, hlavní podezřelý byl ex-přítel dcery. Zdá se, že ho zadrželi, ale do tří hodin byl zase na svobodě. Rodiče jsou samozřejmě zvědaví proč.“

      „Ach,“ řekl Clarence. „Podívejte, Wise…tohle vám opravdu nemůžu sdělit. A se vším respektem, který k vám chovám, toto byste už měla vědět.“

      „Nechci se nijak plést do případu,“ řekla Kate. „Jen mě zajímá, proč nikdo nesdělil rodičům důvod propuštění jediného podezřelého v případu. Je to truchlící matka, která hledá odpovědi a —“

      „Tady vás znovu přeruším,“ řekl Clarence. Jak sama víte, s truchlícími matkami, otci i vdovami se setkávám poměrně pravidelně. Jenom proto, že jednu z nich náhodou znáte, ještě neznamená, že kvůli vám můžu porušit protokol nebo dělat, že se nedívám.“

      „Úzce jsme spolu spolupracovali, takže jistě víte, že mi jde jen o to nejlepší.“

      „Jsem si jistý, že ano. Ale to poslední, co teď potřebuji, je agentka FBI v důchodu, která se plete do probíhajícího vyšetřování, byť by si držela jakýkoliv odstup. Tomu přece rozumíte, ne?“

      Jasně, že tomu rozuměla. Ale přece jen to musela zkusit ještě jednou. „Považovala bych to za osobní laskavost.“

      „To je mi jasné,“ řekl Clarence trochu blahosklonně. „Ale moje odpověď je ne, agentko Wise. Teď, pokud mne omluvíte, půjdu k soudu promluvit si s jednou z těch vdov, o kterých jsem vám před chvílí říkal. Mrzí mě, že vám nemůžu pomoci.“

      Zavěsil bez slůvka rozloučení, a nechal tak Kate upřeně zírat na dřevěnou podlahu, kde se pomalu přesouval čtyřhran slunečního světla. Přemýšlela nad dalším krokem a uvědomila si, že zástupce komisaře Greene jí prozradil, že se chystá jet k soudu. Věděla, že by bylo rozumné brát jeho odmítnutí jako porážku. Avšak jeho neochota pomoct, ji nutila pátrat ještě urputněji.

      Vždycky mi říkali, že jsem byla tvrdohlavá agentka,