Hrdinka, Zrádkyně, Dcera . Морган Райс

povstalcům.“

      To služebnou šokovalo. I když to nebylo nic v porovnání s tím, jak se zatvářila, když jí Stephania vylíčila svůj plán.

      „Jsi připravená?“ zeptala se jí Stephania, když se dostaly k žaláři.

      „Ano, má paní,“ odpověděla Elethe.

      Stephania složila ruce za zády, aby to vypadalo, že je svázaná, a pak vyrazila kupředu. Snažila se vypadat, že je strašlivě vyděšená. Elethe svoji roli drsného povstalce, který zrovna zajal nepřítele, hrála překvapivě dobře.

      U hlavních dveří hlídala dvojice strážných, seděli u stolu a hráli karty. Očividně měli dlouhou chvíli. Některé věci se nezmění, ať už velí kdokoli.

      Když se Stephania přiblížila, vzhlédli. Stephanii pobavilo překvapení, které v jejich pohledech viděla.

      „Je to… ty jsi zajala paní Stephanii?“ zeptal se jeden.

      „Jak jsi to dokázala?“ zeptal se druhý. „Kde jsi ji našla?“

      Stephania v jejich hlasech slyšela, že tomu nemůžou uvěřit. Ale také to, že neví, co dál dělat.

      „Plížila se z Ceresiných komnat,“ odpověděla Elethe. Služebná byla skutečně dobrá lhářka. „Můžete… potřebuji to někomu říct, ale nevím komu.“

      Dobrý tah. Oba se teď dívali na Elethe, jako by se nemohli rozhodnout, co udělat. To byl okamžik, kdy Stephania použila jehly, které měla skryté v dlaních. Bodla jimi strážné do krku. Hmátli po zbraních, ale jed účinkoval velmi rychle a krví se jim rozšířil do celého těla. O dva údery srdce později už oba leželi na zemi mrtví.

      „Podej klíče,“ přikázala Stephania a pokynula k jednomu ze strážných.

      Elethe ji poslechla a odemkla žalář. Cely byly nacpané k prasknutí. Přesně tak, jak Stephania očekávala. Nebo alespoň doufala. Každopádně tam nebyli žádní další strážní. Všichni bojeschopní muži byli očividně na hradbách.

      V žaláři byli muži, kteří patřili k vojákům a strážným, mučitelům nebo loajálním královským. Stejně tak i ženy. Stephania viděla několik svých služebných, které jí teď připadaly poněkud hloupé. V této situaci by i ona sama považovala za rozumnější, kdyby zradily loajalitu vůči ní a předstíraly službu novému režimu. Hlavní ale bylo, že je našla.

      „Paní Stephanie?“ pronesla jedna, jako by nemohla uvěřit vlastním očím. Jako kdyby byla Stephania jejich spasitelka.

      Stephania se musela pousmát. Líbilo se jí, když ji lidé viděli jako svoji hrdinku. Většinou pak byli ochotni obětovat mnohem víc, než by obětovali kvůli obyčejné poslušnosti. A navíc se jí líbilo, když mohla proti Ceres použít její vlastní zbraně.

      „Poslouchejte,“ pronesla. „Hodně vám toho sebrali. Měli jste toho tolik a rebelové, tihle prosťáčci, se odvážili vám to sebrat. Přišel čas vzít si to zpátky.“

      „Přišla jsi nás osvobodit?“ zeptal se jeden bývalý voják.

      „Přišla jsem udělat mnohem víc,“ odpověděla Stephania. „Získáme zpět hrad.“

      Nečekala nadšení. Nebyla romantik, který potřeboval blázny, aby mu tleskali při každém rozhodnutí. Nervózní mumlání ale nebylo příjemné.

      „Copak se bojíte?“ vykřikla.

      „Tam nahoře budou rebelové!“ bránil se jeden ze šlechticů. Stephania ho znala. Hlavní správce Scarel vyzýval ostatní, jen pokud věděl, že vyhraje.

      „Ne dost na to, aby udrželi hrad,“ odpověděla Stephania. „Ne teď. Všichni povstalci, kteří toho jsou schopní, jsou na hradbách a snaží se odvrátit invazi.“

      „A co je s invazí?“ ozvala se nějaká šlechtična. Nebyla o moc lepší než šlechtic, který mluvil před ní. Stephania věděla, jaké věci dělala, než se provdala kvůli penězům. Většina lidí by se při zmínce o nich červenala.

      „Aha, chápu,“ odpověděla Stephania. „Raději budete sedět v hezkém a bezpečném žaláři, dokud to všechno neskončí. No a co pak? Přinejlepším strávíte své životy v téhle páchnoucí díře, pokud se ovšem rebelové nerozhodnou vás v tichosti odpravit, až zjistí, jak hrozní vězni jste. A pokud vyhraje druhá strana… myslíte si, že vás cely ochrání? Pro ně už nebudete urození. Budete sloužit jejich zábavě. Krátké zábavě.“

      Odmlčela se, aby ostatní mohli zpracovat její slova. Potřebovala, aby se cítili jako zbabělci už jen při představě, že by tu zůstali.

      „Nebo můžete vyjít ven,“ pokračovala Stephania. „Zmocníme se hradu a zavřeme ho před našimi nepřáteli. Zabijeme ty, kteří se nám postaví. S Ceres už jsem se vypořádala, takže nás nezastaví. Udržíme hrad, dokud se rebelové a nájezdníci nepobijí mezi sebou, a pak získáme zpátky i Delos.“

      „Pořád tu jsou strážní,“ pronesl někdo. „A bojepáni. Nemůžeme bojovat s bojepány a vyhrát.“

      Stephania pokynula Elethe, která začala odemykat cely. „Vždycky je nějaký způsob. S každým strážným, kterého zabijeme, získáme další zbraně. A víme, kde je zbrojnice. Ale klidně si tu zůstaňte a shnijte. Zavřu dveře a později sem pošlu několik mučitelů. Je mi to jedno.“

      Následovali ji. Přesně, jak Stephania předpokládala. Nezáleželo na tom, jestli to udělali ze strachu, hrdosti nebo kvůli loajalitě. Záleželo na tom, že ji následovali. Následovali ji skrz hrad a Stephania začala udělovat rozkazy. I když se snažila, aby to jako přímé rozkazy neznělo. Alespoň prozatím ne.

      „Lorde Hwele, mohl bys vzít několik schopných mužů a zapečetit kasárna strážných?“ pronesla Stephania. „Nechceme, aby se z nich povstalci dostali ven.“

      „A muži věrní Impériu?“ zeptal se šlechtic.

      „Ti mohou dokázat svoji věrnost tím, že zabijí zrádce,“ odpověděla Stephania.

      Šlechtic spěchal, aby splnil její rozkaz. Poslala jednu ze služebných, aby sehnala ostatní, a požádala šlechtičnu, aby předala rozkazy sloužícím, kteří si zachovali loajalitu.

      Stephania přelétla pohledem po skupině, která ji doprovázela. Přemýšlela, kdo jí bude užitečný, kdo měl tajnosti, které proti němu mohla využít. Čí slabosti bude snadné využít k ovládání druhých a kdo pro ni bude nebezpečný. Šlechtice, který se tolik bál boje, poslala hlídat brány a hašteřivou vdovu poslala do kuchyně, kde nemohla napáchat žádné škody.

      Cestou se k nim přidávali další lidé. Strážní a sloužící se k nim přidávali přesně podle rčení kam vítr, tam plášť. Stephaniiny služebné před ní poklekaly a nechaly se odesílat s úkoly pryč.

      Občas narazili na povstalce, který se nechtěl přidat. Takový člověk zemřel. Někteří zemřeli rychle při útoku šlechticů, kteří je připravovali o zbraně a tloukli je k smrti. Jiní zemřeli s nožem v zádech nebo s otrávenou šipkou v krku. Stephaniiny služebné věděly, jak plnit své povinnosti.

      Když Stephania uviděla královnu Athénu, uvědomila si, že přemýšlí, co s ní provede.

      „Co se to děje?“ zeptala se královna. „O co tu jde?“

      Stephania