Hrdinka, Zrádkyně, Dcera . Морган Райс

mu připomnělo, aby trhnul řetězem připojeným k židli. Na druhém konci byl připoutaný jeden z tak zvaných válečníků té pochybné revoluce. Patřil k těm, kteří raději poklekli, než aby zemřeli v boji.

      „Brzy tam budeme,“ pronesl.

      „A-ano, můj pane,“ odpověděl muž.

      Irrien znovu trhnul řetězem. „Pokud nejsi vyzván, nemluv.“

      Když začal muž škemrat o odpuštění, Irrien si ho nevšímal. Místo toho přemýšlel o tom, co ho čeká. Samozřejmě měl také připravený štít, aby se mohl bránit nepřátelům.

      Moudrý muž se vždy připravoval na vše. Ostatní členové rady Pěti kamenů v Šeropelu si o něm nejspíš mysleli, že se zbláznil, když vyrazil do země bez popela, a byli rádi, že se téhle výpravě mohli vyhnout. Hloupě se domnívali, že První kámen neví o jejich spiknutích a machinacích.

      Irrienův úsměv se ještě rozšířil, když pomyslel na jejich tváře ve chvíli, kdy si uvědomili, co se ve skutečnosti děje. Když se podíval na pobřeží a viděl ohně, které zakládali jeho nájezdníci, měl ještě lepší náladu. Irrien obvykle neměl rád zbytečně vypálené budovy, ale když šlo o válku, byla to účinná zbraň.

      Ne, skutečnou zbraní tu byl strach. Oheň a tichá hrozba byly jen způsoby, jak ji nabrousit. Strach byl stejně účinnou zbraní jako pomalý jed. Nebezpečný jako ostrá čepel. Strach dokázal přimět silného muže k tomu, aby utekl nebo se vzdal bez boje. Strach nutil nepřátele dělat hloupá rozhodnutí, bezmyšlenkovitě udeřit nebo se skrývat ve chvíli, kdy by měli útočit. Strach dělal z lidí otroky, držel je zpátky, a to i když jich bylo víc.

      Irrien nebyl tak arogantní, aby si myslel, že nikdy nebude cítit strach. V první bitvě ho ale nevnímal tak, jak ho znal z vyprávění ostatních. Ani v padesáté bitvě. Bojoval s muži na rozpáleném písku i dlažbě postranních uliček, a i když cítil vztek, vzrušení, dokonce zoufalství, nikdy necítil strach tak, jako ostatní. I díky tomu si tak snadno dokázal brát to, co chtěl.

      To, co chtěl teď, se mu zjevilo před očima, téměř jako by to sám Irrien přivolal pouhou myšlenkou. Nekonečné záběry vesel mu do zorného pole přinesly delosský přístav. Těšil se na tuhle chvíli, ale nebyla to chvíle, o které snil. Ta nastane, teprve až tohle vše skončí a on si vezme vše, co stálo za to si vzít.

      I přes svoji slávu to bylo mrzké a páchnoucí město, stejně jako všechna lidská města. Nemělo majestátnost nekonečného prachu a popela, ani drsnou krásu výtvorů Prastarých. Tak jako ve všech ostatních městech, kde se tísnilo příliš mnoho lidí na malém prostoru, i tady vystupovala na povrch skutečná nátura obyvatel. Jejich krutost a ošklivost, kterou nedokázala skrýt žádná kamenická práce.

      Přesto bylo ale Impérium dostatečně zajímavou kořistí. Irrien na okamžik uvažoval, jestli si ostatní kameny uvědomily svoji chybu, že sem nepřišly s ním. Že seděly na svých kamenných židlích a mluvily o svých ambicích a moci, svojí vypočítavosti a schopnostech hrát politické hry.

      I přesto ale nemyslely dostatečně ve velkém. Myslely pouze v rámci ohromného nájezdu, když mohlo jít o mnohem víc. Flotila, kterou měl Irrien k dispozici, nebyla určená jen k tomu, aby přivezla zlato a otroky, i když samozřejmě získá obojí. Byla tu, aby zabrala, udržela a osídlila. Co bylo zlato vedle úrodné země bez nekonečného popela a prachu? Proč odvádět otroky zpět do země spálené válkami Prastarých, když si člověk mohl zabrat zemi, ze které pocházeli? A kdo tu bude, aby se ujistil, že získá největší kus téhle nové země?

      Proč provést nájezd a stáhnout se, když může člověk smést své nepřátele a vládnout?

      Nejprve bylo ale nutné vypořádat se s několika překážkami. Před městem byla flotila, pokud se to tak dalo nazvat. Irrien přemýšlel, jestli už se výzvědné lodě, které vyslali, vrátily. Jestli vědí, co je čeká. On sám možná v bitvě strach necítil, ale rozhodně věděl, jak ho rozsévat mezi slabšími muži.

      Vstal, aby měl lepší výhled, a také proto, aby lidé, kteří ho sledovali z pobřeží, viděli, kdo to rozkázal. Uvidí ho samozřejmě jen ti s nejlepším zrakem, ale chtěl, aby pochopili, že tohle byla jeho válka, jeho flotila a už brzy také jeho město.

      Všiml si příprav, které prováděli obránci. Menší lodě budou nepochybně brzy v plamenech. Způsob, jakým se flotila formovala do skupin, napovídal, že se připravuje k útoku. V přístavu byly nachystané zbraně, které se delosští chystali použít, jakmile se Irrienovo loďstvo dostane blíž.

      „Váš velitel ví, co má dělat,“ pronesl Irrien a za řetěz si k nohám přitáhl vězně. „Co je zač?“

      „Akila je nejlepší žijící generál,“ odpověděl bývalý námořník. Pak si všiml Irrienova pohledu. „Odpusť mi, můj pane.“

      Akila. Irrien už to jméno slyšel a od Lucia toho o něm slyšel ještě mnohem víc. Akila, který osvobodil Haylon z nadvlády Impéria a ubránil ho před nepřátelskou flotilou. Akila, který, jak se říkalo, byl chytrý jako liška. Dokázal rychle udeřit tam, kde to nepřítel nejméně čekal.

      „Vždy jsem si cenil schopných soupeřů,“ pronesl Irrien. „Meč potřebuje železo, které ho nabrousí.“

      Jako by chtěl podtrhnout svá slova, tasil meč z černé kožené pochvy. Čepel byla černomodrá, ostrá jako břitva, matně se leskla olejem. Byla to věc, kterou by jiní lidé dokázali použít přinejlepším jako popravčí meč. On se s ní ale naučil zacházet obratně a získal sílu vládnout jí v boji. Měl samozřejmě i jiné zbraně: nože a škrtící struny, zahnutou měsíční čepel a ostnatou sluneční dýku. Ale tohle byla zbraň, kterou lidé znali. Neměla jméno, ale jen proto, že Irrien považoval pojmenovávání zbraní za hloupé.

      V očích svého nového otroka viděl strach, který v něm vyvolal pohled na jeho zbraň.

      „Za starých časů obětovali kněží před bitvou život otroka. Doufali, že tak utiší krvelačnost smrti a ta díky tomu nesáhne po generálovi. Pak začali obětovávat otroky bohům války a doufali, že si tak zajistí jejich přízeň. Poklekni.“

      Irrien sledoval muže, který okamžitě poslechl, i přes hrůzu, kterou cítil. Nebo možná právě kvůli ní.

      „Prosím,“ škemral.

      Irrien ho kopl do boku. Muž padl na palubu, hlava mu vyčnívala přes bok lodi. „Řekl jsem ti, že máš mlčet. Zůstaň tu a buď rád, že nevěřím kněžím a jejich bláznovství. Pokud existují bohové smrti, jejich krvelačnost nelze uhasit, pokud jsou bohové války, jejich přízeň získává ten, kdo má nejvíc mužů.“

      Obrátil se k ostatním mužům na lodi. Jednou rukou pozvedl meč a otroci, kteří čekali na jeho pokyn, se chopili rohů. Když přikývl, zaduli na ně. Irrien sledoval, jak jeho muži připravují katapulty a balisty, zapalují ohnivé střely.

      Stál ve slunečních paprscích, bronzová pleť a tmavé šaty z něj dělaly stín na obrysu města před nimi.

      „Řekl jsem vám, že se dostaneme do Delosu, a jsme tu!“ vykřikl. „Řekl jsem vám, že získáme město, a také ho získáme!“

      Čekal, dokud neopadl souhlasný jásot.

      „Po zvědech, které jsme jim poslali zpátky, jsem poslal zprávu a chystám se splnit to, co jsem řekl!“ Tentokrát Irrien na nic nečekal. „Každý