Hrdinka, Zrádkyně, Dcera . Морган Райс

ostatní jde jen do určité míry. A to, i když jde o prince.

      Samozřejmě byl rozdíl dostat se k Delosu a dostat se do něj. V době, kdy dorazí, bude už město zmítané válkou, pokud přímo nepadne. O tom Felene nepochybovala. Šeropelská flotila bude pravděpodobně blokovat přístup do města. Blokování přístavů byla v době války obvyklá taktika.

      Z toho si ale Felene nedělala těžkou hlavu. Několikrát už si slušně vydělala tím, že pašovala zboží a proklouzla kolem blokád. Jídlo, informace, lidé, kteří se chtěli dostat pryč. Všechno mělo svoji cenu.

      Přesto si Felene nedokázala představit, jak by se asi šeropelští vojáci tvářili, kdyby byla tak hloupá a plula přímo do města. Už teď viděla části šeropelské flotily. Lodě rozprostřené po moři od Šeropelu až k Impériu jako perly na šňůře. Hlavní flotila odplula už dávno, a tak teď viděla plout lodě ve skupinách po třech a čtyřech. Šeropel se očividně snažil vytěžit z invaze co nejvíc.

      Vzato kolem a kolem, tihle opozdilci byli zřejmě ti rozumnější. Felene se vždy přikláněla spíš na stranu těch, kteří přišli krást až po válce a neriskovali své životy v přímém boji. Byli to lidé, kteří si na sebe dávali pozor. Felenini lidé.

      Což ji přivedlo na nápad. Felene zamířila člunem k jedné ze skupin. Zdravější rukou vytáhla nůž.

      „Hoj!“ vykřikla svojí nejlepší šeropelštinou.

      U hrazení se objevil muž a namířil na ni luk. „Myslíte, že vezmeme všechny—“

      Felenin vržený nůž ho zastavil uprostřed věty. Muž zachroptěl, přepadl přes hrazení a se šplouchnutím zmizel pod vodou.

      „Byl to jeden z mých nejlepších mužů,“ ozvalo se shora.

      Felene se zasmála. „O tom pochybuju. Kdyby to tak bylo, neposlal bys ho, aby se podíval, jestli jsem hrozba. Ty jsi kapitán?“

      „To jsem,“ ozvalo se.

      To bylo dobře. Felene neměla čas vyjednávat s někým, kdo nebyl na správné pozici.

      „Plujete do Delosu?“ zeptala se.

      „A kam asi jinam?“ vykřikl kapitán. „Myslíš, že jsme vyrazili lovit ryby?“

      Felene si vzpomněla na žraloky, kteří na ni útočili, když se snažila dostat na pobřeží. Pomyslela na tělo, které teď bylo pod hladinou a kolem kterého už se nejspíš hemží. „Možná. Návnada už je ve vodě a jsou tu občas pěkné kousky.“

      „A v Delosu jsou ještě větší,“ odpověděl jí hlas. „Chceš se přidat k našemu konvoji?“

      Felene pokrčila rameny, jako by jí to bylo jedno. „Předpokládám, že meč navíc se vždycky hodí.“

      „A padesát mečů navíc se hodí tobě. Ale zdá se, že umíš bojovat. Nebudeš nás zdržovat a budeš jíst jen své zásoby. Je to fér?“

      To bylo víc než fér, protože Felene našla způsob, jak se dostat do Delosu. Ať už bude blokáda kolem města jakkoli drsná, nikdo ji nebude podezírat, když je součástí výpravy ze Šeropelu.

      „Je to fér,“ vykřikla. „Pokud nebudete zdržovat vy mě.“

      „Těšíš se na zlato, to se mi líbí.“

      Mohlo se jim líbit, cokoli chtěli. Hlavně, když nechají Felene na pokoji. Ať si myslí, že je tu kvůli zlatu. Jediná věc, na které Felene záleželo, bylo—

      Záchvat kašle Felene překvapil. Byl tak silný, že ji málem roztrhnul. Měla pocit, že jí hoří plíce. Dala si ruku před pusu a zjistila, že ji má od krve.

      „Jsi v pořádku?“ vykřikl kapitán šeropelské lodi podezřívavým tónem. „To je krev? Ty máš nějakou hnusnou nemoc?“

      Felene nepochybovala, že kdyby si myslel, že je to tak, nechal by ji plout samotnou. Buď tak, nebo by její loď rovnou spálil, aby se ujistil, že se nenakazí.

      „Dostala jsem ránu do břicha při potyčce v docích,“ zalhala a otřela si ruku o hrazení. „Není to nic vážného.“

      „Pokud kašleš krev, vypadá to dost vážně,“ odporoval kapitán. „Měla by ses vrátit a najít léčitele. Mrtvoly si zlato neužijou.“

      Nejspíš to byla dobrá rada, ale Felene dobré rady nikdy moc neposlouchala. Zvlášť ne, když měla na práci lepší věci. Kdyby šlo jen o zlato, nejspíš by se vrátila, přesně jak jí muž doporučoval.

      „Jo, to říkali,“ vtipkovala Felene. „Ale já říkám, že se dost nesnažili.“

      Nechala kapitána, aby se smál. Měla na práci lepší věci.

      Nastal čas zabít Stephanii a Elethe.

      KAPITOLA SEDMÁ

      Každý den se konvoj bývalých odvedenců pohyboval venkovem kolem Delosu a každý den si Sartes uvědomoval, že zírá na Leyanu a přemýšlí, jak jí říct, co cítí, když je poblíž.

      Každý den se Sartes pokoušel najít vhodná slova, snažil se přijít na to, co by asi řekl někdo výmluvnější než on. Co by řekl Thanos, nebo Akila, nebo… nebo kdokoli jiný, kdo byl napůl zamilovaný a nevěděl, co dál dělat?

      Trávil čas přemýšlením nad Leyanou a nad tím, co slíbil, že bude dělat. Cestovali od vesnice k vesnici, rozdávali zásoby, které měli k dispozici, navraceli odvedence, které armáda odvlekla z jejich domovů, a ze všech sil vysvětlovali, že rebelové nejsou jen další tyrani na trůnu.