Hrdinka, Zrádkyně, Dcera . Морган Райс

v prachu.

      Na chvíli se zastavil a lapal po dechu. Stejně rychle, jako se objevila, se teď prachová bouře utišila, prach se náhle zvedl a odhalil mu výhled na přístav.

      To, co tam viděl, ho na místě zmrazilo.

      Předtím si myslel, že je v přístavu spousta lodí. Teď měl ale pocit, že jich je tam tolik, že se ani nemohou vejít na hladinu. Zdálo se, že by po nich mohl dojít suchou nohou až za obzor.

      Mnoho z nich byly válečné lodě. Mnohem víc tu ale bylo obchodních lodí nebo menších veslic. Vzhledem k tomu, že hlavní flotila už ze Šeropelu odplula, měl být přístav prázdný, přesto to ale vypadalo, že už tu není místo pro žádnou další loď. Zdálo se, že se sem sjely všechny šeropelské lodě a že se všichni chystají urvat svůj kus Impéria.

      Thanos si začal uvědomovat všechny souvislosti. Co to znamenalo. Tohle nebyla invazní armáda. Byla to celá země. Všichni viděli šanci získat pozemky, které jim byly odpírány. Teď se jich chystali zmocnit silou.

      Nezávisle na tom, co to znamenalo pro ty, kteří už na nich sídlili.

      „Co jsi zač?“ zeptal se ho blížící se voják. „Která flotila? Který kapitán?“

      Thanos rychle přemýšlel. Pravda by vyvolala další potyčku a závoj prachu, který by mu poskytl útočiště, byl pryč. Nepochyboval o tom, že byl teď pokrytý prachem stejně, jako všichni domorodci. Kdyby ale někdo zjistil, co je skutečně zač – že je z Impéria, neskončilo by to dobře.

      Na okamžik se zamyslel, co asi v Šeropelu dělají se špiony. Ať už to bylo cokoli, určitě to nebylo nic příjemného.

      „Z jaké flotily jsi?“ zeptal se ho muž znovu hrubým hlasem.

      „Z flotily Čtvrtého kamene Vexy,“ vyštěkl Thanos stejně hrubě. Snažil se tvářit, že na podobné věci nemá čas. Nebylo to zrovna složité, protože měl málo času na to, aby se vrátil k Ceres. „Prosím, řekni mi, že ještě není pozdě a že neodpluli.“

      Druhý muž se rozesmál. „Zdá se, že máš smůlu. No co, myslel sis, že můžeš sedět v hospodě a loučit se s děvkami? Marníš čas, promarníš svoji šanci.“

      „Zatraceně!“ pronesl Thanos a hrál dál. „Nemůžou být všichni pryč. A co ostatní lodě?“

      Muž se znovu rozesmál. „Můžeš se jich zeptat, jestli chceš. Ale pokud si myslíš, že je někde posádka, ve které je ještě místo, asi jsi byl hodně mimo. V dnešní době se chce přidat každý. Polovina z nich ani nemůže pořádně bojovat. Něco ti řeknu, možná bych ti mohl najít místo v jedné z posádek Starého Ježatce. Třetí kámen si dává na čas. Budu za to chtít jen polovinu tvého podílu.“

      „Možná, pokud se mi nepodaří najít chlapce, ke kterým patřím,“ odpověděl Thanos. Každý okamžik, který byl tady, byl okamžik, kdy nebyl na cestě zpátky do Delosu s jedinou posádkou, která by se ho nepokusila zabít v okamžiku, kdy by zjistila, co je zač.

      Druhý muž pokrčil rameny. „Takhle pozdě už lepší nabídku nedostaneš.“

      „Uvidíme,“ odpověděl Thanos a vyrazil k lodím.

      Naoko musel vypadat, že se dívá po jedné z lodí flotily, ke které se údajně chtěl přidat. Doufal ale, že žádnou takovou nenajde. Poslední věcí, kterou by si přál, byla nucená služba v šeropelském námořnictvu.

      Kdyby to ale bylo nutné, klidně by to udělal. Pokud by to znamenalo, že se bude moct vrátit k Ceres, pokud by to znamenalo, že jí bude moct pomoct, risknul by to. Odehrál by svoji roli šeropelského válečníka, který se snaží dostat na loď. Kdyby tu ještě byla hlavní flotila, možná by to byla první věc, kterou by udělal. Pokusil by se dostat co nejblíž k Prvnímu kameni a zabít ho.

      Ale teď, i kdyby plul s druhou flotilou, by se dostal do Delosu už příliš pozdě. Rozhodně by nemohl nikomu pomoci. Proto procházel mezi loděmi a sledoval válečníky, jak nosí sudy s čerstvou vodou a bedny s jídlem. Thanos prorazil díru minimálně do tří soudků, ale taková chabá sabotáž nemohla podobnou flotilu nijak zpomalit.

      Raději se dál rozhlížel. Viděl muže i ženy chystající si zbraně a poutající otroky k veslům. Viděl prachem pokryté kněží, kteří pronášeli modlitby, přáli štěstí flotile a obětovali zvířata takovým způsobem, že se z prachu a popela stávalo krvavé bláto. Viděl dvě skupiny vojáků s různými prapory, jak se hádají, která skupina má právo projít jako první.

      Viděl toho hodně, co ho rozčilovalo, a ještě víc, kvůli čemu se bál o Delos. Nemohl najít jednu věc a byla to právě věc, kterou najít chtěl. Byly tu stovky lodí všech možných tvarů, velikostí a barev. Byly tu lodě až po okraj nabité drsnými válečníky, i čluny, které vypadaly, že to jsou jen narychlo přestavěné vyhlídkové bárky, ze kterých by se lidé měli na invazi spíš dívat, než se jí účastnit.

      Co ale neviděl, byla loď, na které sem připlul. Potřeboval se dostat zpátky k Ceres, a právě teď Thanos neměl ani ponětí, jak to udělat.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Stephania probíhala hradem, poháněl ji zvuk válečných rohů. Utíkala jako jelen před skupinou lovců. Pokud se nedostane pryč teď, nebude úniku. Co se týká Ceres, udělala toho už dost.

      „Jen ať se o ni postará Šeropel,“ pronesla.

      Vracela se hradem ve svých stopách, na místo, kde se vstupovalo do tunelů pod městem. Doufala, že Elethe stále hlídá únikovou cestu tak, jak jí přikázala. Byl čas utéct. Pokud by je chytili rebelové, bylo by to špatné. Pokud by se ale zapletly do bitvy mezi Delosem a Pěti kameny, bylo by to mnohem horší.

      Až na to…

      Stephania se zastavila a podívala se z okna směrem k přístavu. Viděla nebe potemnělé střelami, hořící lodě a invazní flotilu jako temnou stuhu blížící se k pobřeží. Stephania přeběhla na místo, kde měla výhled přes hradby z druhé strany, a viděla za nimi hořet ohně.

      Ať se teď vydá kterýmkoli směrem, všude narazí na nepřátele. Nemohla vyklouznout po moři, stejnou cestou, jako se dostala do Delosu. Nemohla riskovat únik z města za hradby, protože pokud by v čele invaze stála ona, vyslala by nájezdníky, aby zapalovali vesnice a hnali lidi zpátky k Delosu. Nemohla si dovolit chodit po Delosu, protože by ji mohli uvěznit povstalci.

      Kde ale byli všichni ti vojáci? Stephania cestou dovnitř prošla kolem několika stráží, její přestrojení bohatě stačilo k tomu, aby je převezla. Nebylo jich ale moc. Hrad působil jako loď duchů, opuštěný kvůli mnohem zásadnějším záležitostem. Když vyhlédla ven, viděla povstalce v naleštěných zbrojích a se sesbíranými zbraněmi, jak pochodují ulicemi. Určitě jich bylo několik poblíž, ale kolik a kde?

      Stephanii něco napadlo. Byla to spíš jen možnost než skutečný plán. Přesto, čím víc nad tím přemýšlela, tím víc jí to připadalo jako nejlepší volba. Nepatřila k těm, kteří se vrhali kupředu bez přemýšlení. V jejích kruzích by tak totiž padla do rukou někomu jinému, dočkala by se vyhnanství nebo něčeho horšího.

      Byly ale časy, kdy si situace žádala rozhodnou akci. Když bylo v sázce něco důležitého, mohla být zdrženlivost stejně špatná, jako přílišná rychlost.

      Stephania konečně dorazila k Elethe, která se neustále rozhlížela. Bloudila