Tajemné dálky. Otokar Březina

Neznámého hlasem

      v mém sluchu smrtelném. Pod klenby ticha kanul

      mé duše ztlumen pláč, a v mlčenlivém stesku

      až v okna andělů, jak oběť vůně vanul

      žal budoucí mých dní a ozon příštích blesků.

      Vzpomínka

      Rythmem vašeho kroku a zmlženým rozechvěním hlasu

      (v němž dřímou slova zapomenutá) vždy do žáru mi vzeplá

      doutnající západ onoho dne a v zelenavém jasu

      žene na mne oblaky vůní a mámivého tepla.

      Po léta ve mně zrály ty vůně. A dnes, když je cítím,

      otázka mrtvá a oněmlá se kouří z jich tlení,

      myšlénky sladkosť, jež příliš pozdě roztála žitím,

      hořící olej odkvetlých oliv. A brázdami snění

      za noci pluji s vln písní, jež stříká pod vesel mých metrem

      a pod hvězd prostřenou mapou v dál zapadlou nesen,

      a cítím, jak z ostrovů opuštěných do tváře dýchá mi větrem

      mír cypřiší v květu, prohřátých stínů a planoucích vesen.

      Den výroční

      Známá cesta, kterou jsem šel, se změnila v mých zracích.

      Stromy vyrůstaly přede mnou z vyhaslého sněhu