Tajemné dálky. Otokar Březina

květův odvátých, jenž jednou v klín mi klesal,

      však tknutím ruky mé umíral uvadlý;

      žeh rozedněných zor, jenž tvář mi nezrůměnil,

      mdlý plamen rosných duh, jenž nezkoupal mě v chlad,

      svit zašlý bílých dní, jež čas mi v noci změnil,

      jak noci jasný mír v den kalný beze vnad,

      vše vzplálo v duši mé a v hudbě mrtvých přání

      zaštkáním smrtelným se třáslo ozvěnou;

      nad Mládí mrtvolou jsem stanul v zadumání,

      jak milenec nad mrtvou dívkou svedenou.

      Žeh bílý světla…

      Žeh bílý světla v lampě duše mé jsi stáh,

      že v agonii rudé krvácí do šera.

      Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách,

      jak chodbami opuštěného kláštera,

      kde o fresky stěn tříští se vlny soumraku

      a zapomenuté legendy v zčernalých rámech se tmí,

      jak okna prolomená v staletí zázraků

      do zasmušilých horizontů Tajemství.

      A v kouřících dálkách, kde zsinalé mlhy se strou

      nad arkýře paláců a v boulevardů ruch,

      vítězný život zmítá se a kypí vířící hrou

      v bizzarních pěnách vášní a síly a tuh;

      žen ohnivé pohledy jiskrami prší do žádostí těl,

      spálená síla nervů pod lebkami tlí,

      a v tisících illusích jásot a úzkosť a žel

      třese se na napjatých strunách Tajemství.

      Žeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh,

      že v agonii rudé krvácí do šera.

      Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách

      jak v kvílících melancholiích večera,

      a naslouchám hodinám Veliké Noci, bijícím tmou,

      až s věží věčného Města v kovových slzách se schví

      jak matutinum andělů v čekající duši mou

      ráz hodiny mé poslední, angelus Tajemství.

      Přátelství duší

      Nám v jediný refrén roztála romance mládí. V šer dnů

      pohledy naše se líbaly, jak v jediném objetí zachvění dvojí.

      S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách snů

      jak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji.

      K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích

      i zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí;

      má myšlénka s tvou měla na tváři jeden jiskřivý smích

      i stejné stažení svalu a zblednutí bolestnou křečí.

      A nádheru nocí dušema dvěma jsem jímal a ssál,

      jemné fluidum hudby chytal jsem dvojí nervovou spletí,

      a zázrak krásy, dvojím vězněný zrakem, v smutku mém hrál,

      jak paprsek dvojitě broušeným sklem když rozžhaven sletí.

      Dnů setlelých mlho, jež házíš do duší rozklad i žel!

      Neznámých moří mrtvých výpary žhoucí a solné,

      v nichž vadnou aleje rozvitých nálad a žíravý pel

      do květů na růžové zvlnění vůní se sráží a prolne!

      Kdo rozložil slitá dvě světla? Kdo úsměv můj v tváři tvé zhas?

      Kdo našemu hlasu dal cizí přízvuk, že smyje se s duší?

      Kdo ochromil jemné chvění dotyku? A hodil tajemný kvas

      do našeho vína, jenž jeho žehnutí opojné ruší?

      Proč v sadě mém záhon tvých lilijí léta vypráhl zmar?

      Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli.

      Ve flakonu vzpomínek mých zhořkl tvých essencí čar,

      v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály.

      A cizí mi touha tvá, jak žena, z níž piješ rozkoš svých dnů.

      Z mých očí již neteče příval tvých slzí v bratrském zdroji

      a jenom nad hroby minulých jar na hřbitovech snů,

      jak fantom milenky mrtvé má duše potkává tvoji.

      Tichá bolest

      Po černém koberci, jejž k mému loži stínem

      v šat vonný kašmíru Noc tkala kyprou vlnou,

      ty’s přišla, Milá má, a nalila’s mi vínem

      svých retů hořkou číši plnou.

      Mé tělo projala’s jak bledá záře divem,

      v mých nervech hořela’s jak umírání pocit,

      a pohřben v loktech tvých, jak v chladném hrobě živém,

      pod tíží polibků jsem unavený procit.

      Ó vteřin propasti, jež dálkou let jsem měřil,

      o prchlá vůně jar na krůpěj vteřin slitá!

      Snů našich záclonou se zážeh věčna šeřil,

      jak den, jenž na východě svítá,

      a k točnám Tajemství šla’s ruku v ruce se mnou,

      kde z lustrů zářivých do jisker, hran a faset

      hrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnou

      jak zrní safírů a bílých ohňů naset.

      Kdy sedla’s k pianu, že po klávesů sněhu

      tvá ruka chvěla se na vlnách luny plání?

      A pěla’s život můj, večerů mrtvých něhu,

      romanci snův a odříkání?

      Mých hodin spící sbor v tvé hudby náraz ožil,

      jak zvonů stříbrných angelus roztál tichem

      i píseň krve mé, již žhavým rythmem do žil

      mi mládí vlévalo a skandovalo smíchem.

      Bol tužeb spálených z tvých tonů kouřil v dýmu,

      v kadencích rekvií, jak slzy v tváři zasech’,

      a v žeň mou uzrálou třás touhu k Nejvyššímu,

      jak rosu sladké manny v klasech.

      Mdlou vůní dýchal čas, když píseň tvá jím chvěla,

      ve hrozny cizích vín se slila květem taktů,

      a dávných sluncí žár i nocí