Tajemné dálky. Otokar Březina

ar Březina

      TAJEMNÉ DÁLKY

      * * *

      Ó sílo extasí a snů, z níž umění

      plá barev vějířem a v tónech burácí!

      Tvým kouzlem z myšlének se záře pramení,

      jak z etheru se světlo nítí vibrací.

      Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval

      ó moci vítězná, jež v inspiraci pláš,

      jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,

      když oběť krvavou naň kladl Eliáš.

      V mé duši smutek dlí a hořké vůně teskné,

      myšlénka má je voskovicí světla mdlého,

      jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne

      na oltář věčný postavena Neznámého.

      Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil

      a lásky šílenství mi v zracích nezaplálo,

      žár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítil

      a vůní přátelství jsem v žití vdýchal málo.

      Sám v tiché klausuře jsem počet žití řešil

      a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal,

      víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil

      a přelud miloval a páru tuh svých líbal.

      Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní,

      již tichým tremolem mi život zahrál flétnou,

      a dny mých radostí, jak trávy trs, jenž tísní

      se při zdích, ve dlažbě, když kapky rosy slétnou.

      Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy,

      jak protěž v herbáři, jenž bílou plísní dýše;

      nakyslý parfum chudoby jsem dýchal záhy

      a ponížených žeň jsem klidil na své líše.

      Zář grandiosní vesmíru když v zrak mi padla

      sil věčných tajemstvím a osnovami světla,

      v mou duši odražená kosmu od zrcadla

      v ohnisko palčivé a krvavé se střetla.

      Puch krve sražené jsem dýchal z dějin zvěstí

      a hrůzu Neznámého z vlastní duše hloubi,

      a zřel jsem v žití hru, kde bledý přelud štěstí,

      jak v perleti, se lomem vrchních vrstev snoubí.

      Netoužím žízně své u žití svlažit břehů,

      jak Gedeonův voj u zdrojů píti z dlaně:

      paprsků mystických jsem v duši sebral něhu

      a v chrámu Tajemství jsem klekl zadumaně.

      Je smutna duše má a plna vůně teskné,

      má myšlénka je voskovicí světla mdlého,

      jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne

      na oltář věčný postavena Neznámého.

      Ó sílo extasí a snů, z níž umění

      plá barev vějířem a v tónech burácí!

      Tvým kouzlem z myšlének se záře pramení,

      jak z etheru se světlo nítí vibrací.

      Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval

      ó moci vítězná, jež v inspiraci pláš,

      jak v oltář kamenný se oheň s nebe vlíval,

      když oběť krvavou naň kladl Eliáš!

      Moje matka

      Šla žitím matka má, jak kajicnice smutná,

      den její neměl vůně, barev, květů, jasu;

      plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,

      bez osvěžení trhala se stromu času.

      Prach ostrý chudoby jí v tváří krásu šlehal

      a řezal do očí a v slzách zánět hasil,

      jak samum v závějích se v její cesty sléhal

      a ve svých vlnách umdlené ji sklenul asyl.

      Pod tíží tmavých let svou naklonila šiji,

      žeh práce žíravý jí z nervů svěžesť leptal,

      smrť svojí líbala a v těžké agonii

      ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.

      Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění

      v hrobových vůních voskovic a před oltáři,

      a vonných útěch dešť i visi vykoupení

      v své duše kalich chytala jak rosnou záři.

      Ó matko má, dnes v světlo proměněná,

      ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska

      Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména

      na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!

      Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem

      jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal;

      chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem

      a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.

      A půlnoc zelená když svítí nočním tiším,

      ty z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš;

      v svém dechu známý rythmus tvého dechu slyším

      a vlnou mého hlasu oživená kvílíš.

      V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla,

      tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil,

      žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla,

      v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil.

      A jako tvoje kdys i moje cesta smutná;

      bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu;

      plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,

      tvým stínem ovíván se stromu trhám času.

      Mrtvé mládí

      Na starém pianě, v kovových strunách spících,

      jak z rozvlnění harf jsem slyšel rythmů spád,

      jenž slznou rosou tonů mdlých a žalujících

      se věšel na strun jemně vibrující drát.

      V mé duši myšlénka jak těžká vůně vstala,

      a píseň, v mládí svém již slýchával jsem pět,

      do tváří dýchla mi a za ruku mě jala

      a ztichlých do zahrad mě vedla zašlých let.

      Hrou třpytných konstelac se nebes krása stkvěla,

      do času ztichlých vod z ní kapal hvězdný čar,

      kde v rakvi skleněné, jak světic mrtvá těla,

      mé mládí ležalo v rubáši zhaslých jar.

      Pel zrůžovělých snů mu zkvetl v lící ovál

      a slz mých tvrdý skvost mu spjal se v diadém

      na svěžích údů jas, jež balsamoval

      jsem