Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska. Božena Němcová

vesnického lidu, který jsem tam viděla, nelišil se od ostatního, vyjmouc snad vybranější látky a že mladí mužští u konců černých šálů na krku zlaté třepení přišité měli. Večer byli jsme v hostinci; u všech stolů seděli hosté s kloboukem na hlavě, hulákali a třískali do stolů, jako by o bůhvíco vyjednávali, a nebylo to nic, jen tak zvyk. – U otevřených oken hrála společnost cikána Buňka, která po celé tamější krajině za nejlepší vyhlášena je, a nejen tam, i ve Vídni, kde v divadle slyšeti se dala. – Nejlepší houslista ze společnosti stoupne vždy kepředu a udává thenia, dle něhož se ostatní řídí, aneb sáni originální svoje fantasie přednáší; partesu nikdy nemá, málokterý snad zná noty. – Je to divná hudba, a ucho navyklé na hudbu dle jistých pravidel se řídící nemůže se hned vpraviti do té divé směsice tónů. Hravá veselost mění se náhle v divou rozpustilost a postupuje až k nejdivější náruživosti; milostné hlasy lásky proměňují se v smutné lkáni, v zoufalý pláč a nářek, tak se střídají myšlénky té hry, a někdy ukončí herec jediným pronikavým, zoufalým výkřikem, jako by jím všecku svoji bolest i s duší vydechnout chtěl. Avšak za ty svoje kouzelné fantasie si Buňko nedobyl tolik pochvaly, jako když spustil nějakou oblíbenou národní; tu bylo potlesku a výkřiků, jako by šlo o vítězství. – Když jsme vyšli z hospody, bylo půl noci, náměstí bylo prázdné, měsíc jasně svítil a z blízkých zahrad ozývaly se sladké hlasy slavičí a mísily se s melancholickými zvuky cikánových houslí, jež tichou nocí daleko zaznívaly jako žaloba opuštěného srdce.

      Ráno když jsme odjížděli, bylo po ulicích živo; byl trh a druhý den začal „jarmok“; také jsme celou cestu potkávali vůz za vozem, ten se čtyřmi, ten s osmi koňmi, na každém bylo bud plno nářadí, buď pytlů s obilím, na nichž seděli a leželi namaštění sedláci z celého okolí, až od Debrecína, neboť v Jagru jsou velké trhy. Hříbat a psů hnalo se vždy několik okolo vozů, a u slovenského povozu mimo hříběte a psa byl chlapec alespoň jeden a takový desíti – dvanáctiletý klučina s takovou jistotou sedí na předním koni, tak znaleckým okem poohlíží se po kolech, vozu a postraňcích a takovým mužným hlasem zná poroučeti a bičem točiti a praskati, že koně myslí, kdoví jakého to chlapíka se musí bát, a na jeho komando poslouchají výborně. Táta spí na voze v plné důvěře ve statečnost svého syna. – Mezi těmi pletly se kolesy rohožkou kryté, dvoukolové karice, aneb se bylo co vyhýbati šestispřežnímu kočáru, v němž si hověla nějaká Milost, s hajdukem na kozlíku a kočišem na předním koni; také nejeden velmožný pán koňmo kolem nás přelítl a za ním chrt a za chrtem cválal opodál hajduk v bílých gatěch, červené vestě a modré kamizole s bílými šňůrami, péro za klobúkem; dobře že bylo dost místa k vyhýbání, sice nevím, kde bychom se byli chvílemi směstnali.

      Odpoledne přijeli jsme do Harsánye, kde jsme v hostinci trochu zastavili; v jizbě pro pány to ještě tak tak vyhlíželo, ale v protější jizbě pro sedláky žádná podlaha, dva dlouhé stoly a lavice kolem zdi, ale jen zhruba urobené, skoro neohoblované, lavice alespoň byly jen otesané dřevce. Pití stálo ve žbánkách. Ptala jsem se sklepníka, proč to nemají přece trochu lépe zřízeno, a on mi řekl: proto, že by lepší nářadí hosté roztloukli; když se opijou, hádá se to, až konečně rvačka se strhne, a pak popadnou kde co, kdyby tu stály pořádné sesle, otřískali by si je o hlavy, ale takovou ukovanou lavicí nemůže vládnout a nohu z ní tak snadno nevytrhne. Ostatně nemají doma lepšího nábytku. Takovým výstupům musí tu člověk přivyknout. Hůř bylo s panstvem, ti když přišli, muselo se uvařit, co nejlepší k dostání bylo, a když se najedli a na mol zpili, začali tlouci talíře, křičet, vymýšleti si všelikých hraček, jako třebas tu střílet v jizbě do oken nebo do dveří, a podobných husarských nápadů měli. Dokud nepřišel hostinský pro plat, bylo dobře a přátelsky s ním i do hovoru se pustili, jak ale při odchodu se hlásil o plat, byl v nebezpečí dostat výprask a být vyhozen z vlastního domu. Někdy přišel k penězům, někdy také ne! – Co se posledního poznamenání dotyce, myslím, že žádný hostinský nepřišel k zkrácení; jestli mu zůstal jeden dlužen, připsal více jinému; je to vůbec známá věc, že jsou uherští hostinští přenáramní dříči a že v Praze neb ve Vídni v nejlepším hostinci o třetinu méně by host platil za pořádně přistrojený oběd než zde za všelijakou někdy hatlaninu, k níž potřeby ho velmi málo stojí, poněvadž mají skoro každý své hospodářství, domácí lacině nachovanou drůbež, a co od ostatního masa se potřebuje, též v domácnosti se poráží. Obyčejně jsou to Němci, Čechové nebo Moravané, kteří nachovavše si ve větších místech co sklepníci neb podomci několik set, hospody od pánů si najmou lacině a s trochu podnikavostí a přičinlivostí záhy zbohatnou.

      Krčmáři jsou skoro veskrz židé, a jakých chytrostí sprostý lid k sobě lákat ti užívají, to je známo; dokud má sedlák trochu obilí, slouží mu žid raději než panu grófu, však i toho má v kapse. Dokud má sedlák dobrou gubu na ramenou, dá mu na dluh, a když je ten zpozdilec holý žebrák, vysměje se mu. Což je platné kázání proti pití pálenky, co spolky střídmosti, když není škol, aby mládež hned od útlého mládí rozumně vedena byla!

      Když jsme jeli domů, seznámila jsem se mezi společností s jistou vdovou po důstojníkovi, kterážto mě velmi zajímala a mnoho ze svého života mi vypravovala, když jsme se někdy sešly. Tu mi také ukazovala maďarský staronárodní kroj, v který se poslední čas paní při každé slavnosti obláčely a jej zavést chtěly v obyčej. Sukně s malým slepém, k tomu kabátek, zlatý čepec s špicí napřed a závoj a úzkou zástěrku k tomu; rukávy u kabátku úzké, u ruky dole přehrnuté vzhůru. Všecko to ale z látek těžkých hedbávných, zlatem vyšívaných, a všecko ostatní zlatem a stříbrem bohatě ozdobené, hlavně čepec. Děvčata vlasy učesané a sítě zlaté přes ně.

      Maďarky milujou velmi šperk a nápadný šat, a kdyby i ostatní šat nebyl zcela v pořádku, náramek a mandel prstenů musí být. Také v domácnosti vede se všecko hlučně a bohatě; jen trochu možná paní musí mít „kuchařku“ (což je skoro vždy Slováčka), „služku“ (posluhovačku) a „fraucimorku“ (panskou); jsou-li děti, je třeba o několik víc; k tomu jsou ještě „kočiš“, „bíreš“ (u volů), ženy jejich a ještě někdo, a tak je plný dům lidu, kteří překážejí jeden druhému a žádný vlastně nic nedělá. U panstva musí být několik lokajů, kočišů, kuchař, zahradník a bůhví kdo ještě; nyní ovšem je nářku, že jsou zlé časy, že nemohou držet pořádný dům, polovic těch lidí se pustí ze služby, ale ještě ta polovice je zbytečná, která jen zahálí, neboť se domácí lid jen k domácí práci upotřebuje, na ostatní se zjedná. – Co jen trochu možný dům je, tam se nestará paní o hospodářství, nemá-li klíčnici, vydá kuchařce, co třeba, poručí, co se bude vařit, ale do kuchyně nejde se podívat, to by věru hanba bylo. Velice se tomu divily, že u nás i vznešené paní se nestydí v čas potřeby jít do kuchyně vařit a že umí vařit. Paní sedí v svém pokoji, baví se buď ženskými pracemi, buď, je-li velmožná, nějakými titěrkami, neboť čtení a duševní takové zábavy jen některá miluje, podiva se po zahradě, poklepá si v parádním pokoji, když přijdou návštěvy, strojí se k polednímu, po obědě pospí, a tak ujde příjemně čas. Nad zahradou má obyčejně paní dohled, neb, jsou-li, dcery, ale to se týká více květin a pořádání, ukládání semen a těch maličkostí, práci musí jiný zastat; obyčejně bývá zahradník jen v trochu větším domě, aneb má kolik dohromady jednoho. – Jisté však časy jsou, kde je paní vidět v kuchyni, ale to nesmí tam cizí noha vkročit; bývá to v čas trhání ovoce, když se vaří ty všeliké zavařeniny, lekváry (povidla), když se suší a nakládá; to dělá paní a to