Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska. Božena Němcová

Z chabdového ovoce pálí pálenku, kterou též co lék potřebují pro „mrchavý krč“ (křeč v žaludku). – Při takovém rozdělení polí nemůže to také jinak být, než aby všickni naraz sklízeli, což se také děje. Obyčejně ve vsích rychtář a v městech hajduk (panský neb úřední sluha) začátek senoseče, žatvy, sklízení kosienka (votava), kukuřice a sadby i vinobračky ohlásí. Nejvíc seje se žito (pšenice) a rož (žito), jarec (ječmen) řidčeji. Kukuřice sází se velmi mnoho, též mnoho bobů; – hrách a šošovice méně než u nás. Ze sadeb je hlavní věc „kapusta“ (zelí), pak „krumple“ (zemiaky), „těkvice“ (dýně), „uhorky“ (okurky), což vše s bobem a kukuřicí na jednom poli roste, tvoříc jedinou huštinu přikrytou širokými listy dýní. Mezi těmi prodírají se tu a tam stopky bobů, lodyhy okurek a dýní, vinouce se okolo vysokého silného stébla kukuřice a krášlíce ji žlutým, bílým a červeným květem. Je třeba vždy listy dýní protrhat, aby slunce proniknout mohlo. – Také vidět kusy země doháněna posázené, avšak za nynější doby, co tabáční monopol zaveden, nesází se ho již tak mnoho, lidu je ta obmezenost neobyčejná, nechce se jim ucházet o dovolení, by dohán sázet směli. – Pastev je velmi mnoho a dobytek rožní, koně, skot i „svinský“ je od nejčasnějšího jara až do „tuhé“ jeseni ve dne v noci „vonku na paši“.

      Dědiny od Ďarmot k Šahám více jsou obydlené Maďary než Slováky. – Ticho bylo po vsi, neboť se sklízel kosienok na blízkých lukách a všecko to bylo venku; jen několik starých „néniček“ šukalo po domácku a dvě stály vykasané v struze, „plákajíce“ na lávce položený „šat“ dubovými deskami. Horko bylo, koně krvácely, jsouce od bzikavek seštípané; když se kočí chvíli díval, jak se ošívají, odešel a přinesl hrst „masliakových“ listů, který bujně všude okolo plotu roste, a začal nimi koně natírat. „Proč to děláte, Palo?“ ptám se ho. – „Eh, pře tie běsné muchy,“ odpověděl. „A pomůže to?“ – „Eh ver pomuože; kód sa koně natřu masliakom, něsadně na ně mucha,“ ujišťoval Palo.

      Konečně přilítl z jednoho konce dědiny kočiš na koni, tři koně za sebou táhna, a s pomocí Palíka a richtára, který dostal diškreciu, jeli jsme za hodinu dále. – Z luk ozýval se zpěv, bylo tam hluku a šumu dost a dost; Maďar sice není zpěvný ani hovorný, ale služebný lid a dělníci, větším dílem to Slováci, rádi hovoří a zpívajíce vstávají i lehají. – Také z luk ozývaly se nápěvy slovenských písní a bíreš, – který čtyry voly maje zapřáhnuté u nevelké fory votavy, pomalu domů jel, zpíval si melancholickým tónem, leže hoře na voze: „Štyry vouky parné navěky sú v jařme – Sarvaška narukyňa nikdy něpotiahně.“ – Chtěl se našemu spřežení vyhnout, ačkoliv toho třeba nebylo, neboť maďarské silnice stačí na patero spřežení, ale že viděl velmožné pány a panský koč – to ho pohnulo; – než ze svého položení se nehnul – jen bičem poukázal nalevo – a křikl na voly: „Hé, Beťár, něce – Bimbó, něce!“ – a Beťár, Bimbó (poupě), Sarvaška a Róza šli stranou. —

      Přes Nagyfalu (Velká Ves) a Hídvég přijeli jsme do Palanky, kde začínají Janovské vrchy, – na jednom z nichž vidět zříceniny hradu Dregelu (Drégely). Chtěla jsem se něčeho bližšího o této zřícenině dovědět, ale moji spolucestovníci, ač jeden z nich od mládí v krajině žil, nevěděli nic více, než se obyčejně na takovou otázku odpovídá: „Bol zámok, hiba Turek ho zrútil!“ – Jestli se o podobných věcech člověk z pověstí lidu sprostého něčeho nedopátrá, tak zvaná vyšší třída obyvatelstva se dokonce o takové věci nestará, – od těch pranic se nedoví. – Ti neznají ani meze své vlasti, o tom, co za pomezí, dokonce nic nevědí, z historie znají některé slavnější jména, jako Szent István, Béla, Matyáš király, vědí, že byl Turek v zemi, a ještě některé caparty z historie (a to páni jen), – nejoblíbenější však jejich rozprávka, když jiní víno jazyk rozváže, je francouzská vojna a slavné reštaurácie předešlých let, k čemuž nyní vpletou události poslední doby. – K čemu by si hlavy takovými věcmi trápili a s nimi se nosili – „činí to velké nepohodlí, velká iluminací“. – Až listin se člověk též málo doví, dokonce co se památek slovanského obyvatelstva dotyce. – Málokdo si tam všímá minulosti, aniž myslí, že potřeba z ní pro budoucnost čerpat a na ní stavět. – Žijou jen v přítomnosti, minulost je ta tam, a v budoucnosti, dá Pánbůh, také nějak bude, myslí si každý, a proto se stará jen sám o svou kůži, a kdo by ho chtěl z jeho pohodlnosti vyburácet a mu překážet, ten jeho nepřítel. – Kdo si ale chce s nimi hovit a přisvědčí všemu, ten má zlaté časy mezi nimi. —

      Také můj soused doktor „úr“ (pan) raději mluvil o dobré pečínce a všelijakých jiných rozkoších než pouze o duševních zábavách; byl to Maďar, hodný člověk, upřímný, ale dobré živobytí a pohodlí šlo mu nade všecko.

      Přes Hont a pustu Szurdok přijeli jsme večerem do Sáh (Ipolyság), stoličného to města Honťanské stolice. – Město je malé, a jediný stoliční dům, který všude nákladněji staven bývá, „robí tam trochu parády“.

      Doktor úr měl jakousi antipatii proti hostincům, a vždy zajížděl nejraději do dvorců. Také v Sahách kázal kočišovi: „Tam hor zavrác do Jankovičov!“ – Kočiš obrátil do otevřených vrat jednoho z větších dvorců, my ale namítali, že bychom raději do hostince, an nejsme známí. „Načo vám třeba znať Jankoviča, šak já ho znám.“ Mlčeli jsme tedy. – Kde není hostince, tu ovšem bývá způsob, že pocestný zajede do kteréhokoli stavení a kúšťok chleba, pohár vína a nuocku pýtá, což se mu všude milerádo poskytne, byť i zcela neznámý byl, nuž ale Maďar, když nemusí, v hostinci nerad bytuje, a vždy raději u „baráta“ nocuje. —

      Pan Jankovič stál s dýmkou v ústech na zápraží pod stříškou, která při žádném panském stavení chybět nesmí.

      „Alászolgája, doktor úr!“ zvolal, poznaje svého známého; – padli si do náruče a líbali se. Pak vítal i nás a začal maďarsky s námi rozprávať, slyše ale, že já nemluvím maďarsky, řekl dvorně: „Znám já aj po slovensku rozprávať,“ – poklonil se, pobízeje nás do izby. Domácí paní nás též po slovensku přivítala; byli jsme v okamžení jako doma. Bylo sice již ve velké izbě k večeři pokryto, ale nestačilo pro hosty – proto vyšla domácí paní ven, aby vydala kuchařce ještě některé přídavky, a služka přišla za chvíli pokrývat znova na stuol. Doktor úr byl výborný znatel národů uherské země, jen na služku okem mrskl, uhodl, že je Slováčka. „Slováčka ta,“ odpověděla domácí paní, „aj kuchařka Slováčka; Maďarky nie sú dobré kuchařky, nie sú tak robotné ako Slováčky.“ – Snad by domácí paní byla svoje rodačky nebyla tak pohaněla, kdyby vůbec pohodlnost v práci a neumělost u vedení hospodářství za hanbu se považovalo. —

      Děvče sklopilo ohnivé oči co jiskry a pýřilo se, vidouc, že tolik mužských očí na ni se obrací. „Z ktorej si stolice?“ ptal se jí doktor. „Z Liptovskej,“ odpověděla jemným hlasem. „Eh věru tam driečne sú dieuky,“ mínil druhý můj spolucestovník. Domácí pán přinesl na tácu cigára, na sítě krájený dohán, přinesl i pípy rozličného druhu, poloze vše na prostranný stolek hostům k potřebě; služka donesla svíci a pánové si zafajfčili. Netrvalo to dlouho a služka nesla na stůl polívku. Za lepších časů i v menších šlechtických domech k posluze u stolu býval alespoň jeden „inaš“, nyní se všude služebnictva umenšilo, a nejen v měšťanských, ale i v menších šlechtických domech posluhují služky. – Však takové děvče v bílé košili, tmavé suknici, pěkně učesaná, třebas boso bylo, takovou parádu dělá jako šňůrovaný