Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska. Božena Němcová

ještě, když se již ostatní čeleď na lože odklidila, – a chvílemi se mezi štěbetáním i do zpěvu pustily. – Tak Marka začala:

      Eh věru srno boly tri vlastnic sestřičky,

      eh věr srno se rozešly ako laštovičky;

      jedna je za Váhom, druhá za Dunajom,

      tretia si vandruje za švárným šuhajom!

      „Šak ver za švárným!“ ozval se hlas starší kuchařky. „Lazar šumný šuhaj. Kedyže ti dojde?“ – „Hádám, že eště dněska. Bol by skorej došol, koby vuolu mál, ale je na paši. Len ale že dojde, vravel mi, co by o pounoci bolo!“ odpověděla Marka. – „Jaj bože, o pounoci nešla by já som voň, co by mi slepú kobylu dávali; to strach!“ ozvala se kuchařka. – „Dačo strach, dačo, – keď frajer u těba stojí,“ povídalo jí milující děvče. —

      Umlklo vše vně i zevně domů, jen uliční psi chvílemi se pustili do štěkání neb vytí, z kalužin ozývalo se kuňkání žab. – Spát se mi nechtělo, noc byla teplá, otevřela jsem si „oblok“ a dívala se přes nízký plot zahrady do Otevřené krajiny. – Měsíc svítil jasně, podél řeky táhl se mlhavý pas, na lučinách sem tam vidět bylo rudou zář ohně a okolo kmitaly se temné postavy pastevců, k nimž se přidal na okamžení i vůl neb kůň. —

      Tu najednou letí zevzdálí jezdec na bystrém koni, letí jako pták – až nablízko stavení. – Skočiv dolů, dá koně „do puta“, nechá ho, by se pásl na louce, skočí přes plot, mihne mi okolo obloku jako stín, a u vedlejšího okna ozve se tiché zaklepání a otázka: „Marko, spíš?“

      „Nespím, duša moja!“ – tiše se ozve z kuchyně.

      Zahalen v bílé širici dlouho stál Lazar u okna frajerky, a když odcházel, měl vedle černého péra na kalapu „živé piero“, jež mu Marka zastrčila na důkaz, že byl u milého děvčete.

      Ráno, když jsme po úpravném „fruštiku“, při němž ani slanina, ani slivovica, ani dohán nechyběl, od vlídných hostitelů se rozloučili a Marka šaty naše na koč vynášela, podíval se jí kočí s úsměvem do očí, zpívaje si:

      Na hoře detěl je, pod horou laluje (lilie),

      trhala ju moja milá od večera do rána.

      Keď ju ona trhala, tak si ona spievala:

      Chojže, nuly, chojže sem, uvijem ti pierko z něj –

      Marka mu rozuměla, byl to přítel Lazarův; pleskla ho přes rameno řkouc: „Bodaj si na hrdlo ochoreu, ty figliar, ty!“ – pak uskočila do domů, nedbajíc na doktora, který na ni volal. —

      Ze Šah přijeli jsme přes Gyerk, Tompu, pustu Szemeréd a Slatinu (Szalatnya), kde studánka, z níž se rozváží známá po Uhersku kyselka, opět na stacii do Moravec. – V předešlých dědinách je obyvatelstvo míchané, ale v Moravcech jsou jen Slováci – nazvíce náboženství luteránského. – Tu vidět stavení již pevněji stavené, šindelem kryté, vše vůkol spořádanější než mezi Maďary, stavení, zahrádky a sady, kdežto pěkného ovoce vidět bylo, zvlášť hojnost „kvostkového“, breskyň, slůvek. V zahradách všude keř buozu bílého a orgovánu, růže, tubirozny, volaučí pyšťoky, fialy a více jiných pře dieučence na kytice, a pěkně kvetoucí fazole, které se vinuly okolo plůtku, okolo oken, ba až na samu střechu, krášlíce ji živými pletenci. Také nikde nechyběly sazenice harmančoku a kučeratky, „liek to pře drenie v črevách,“ jak mi babka jedna povídala.

      Obloky u stavení trochu větší, než bývají u maďarských selských stavení, nábytek v chyžích též tak skromný, vše ale čisté, úpravné. – Několik stouců, stuol, postel, skriňa a veliká pec je vše, co vidět. – U luteránů v koutku u stolu almárka, kde bible schována. – Po stěnách v izbě visí „riad krajší“, v pitvoru k obyčejné potřebě. – U katolíků mimo to i obrázky. – Maďar nespí v peřinách, ale žena jeho ráda má mnoho peřin, a všude vidět lože vysoko nastlané s tmavými povlaky, v podobě rakví. – Slovačkám se ale „páčí“ veselé barvy na povlakách, a záhlavce i duchny jen kvetou, vystlané dovrchu na způsob mohyly. —

      Kočiš náš zastavil před kostelem, vedle něhož škola i stavení rychtáře. – Rychtáře nebylo doma, žena ale zvala nás do chyže s dodáním, že pro muže pošle. – Rektor stál před školou, a hned abychom vešli k němu. – Co dělat, šli jsme. Rektorka přivítala nás tak přívětivě, jako by „rodina“ přišla, a hned přinesla na stůl biely chlieb, sůl, hrozno, sluky i domácně pálenu slivovicu. Pan rektor ukazoval nám zatím svoji malou knihovnu, v níž nejen latinské knihy měl, ale i několik českých, čemuž se doktor úr nemálo divil, neboť slyšel o Ceších něco zvonit, ale že by měli ti lidé literaturu, o tom se mu nezdálo. – Rektor litoval, že není pan farář doma, ten že by nás nepustil. Dle maďarského obyčeje nebylo by to pranic divného, kdybychom každou píď cesty u některého zemana, farára nebo szolgabíró se zastavili, byli hodovali, fajčili, kartuvali od rána do večera, od večera do rána, nedbajíce, kdy na místo přijdeme a domů se vrátíme. —

      Mezi nožmi, které paní rektorova na stůl ubrouskem pokrytý položila, byl jeden, jehož želízko delší i širší bylo druhých a rukověť velmi čistě ze slonové kosti zpracovaná. Vida, že nůž prohlížím, povídal rektor: „Také nože nosievaly dieuky vraj za pásom, keď Turek panoval v Uhorskej.“ – To zavdalo příčinu, že nám pan rektor mnoho vypravoval, co vystáli lidé pod dvěstěletým panováním Turků. – Doba ta se posud živě vzpomíná v písních a pověstích lidu. Na špici staré věže posud vidět půlměsíc, kterýžto znak každá obec přijmout musela, chtěla-li zachovat život a jmění. Rychtář přišel z pole a hned řekl, že nám „priam“ přípřež objedná, což se i stalo; ba tak velmi zdvořilým byl, že nám dal svůj vlastní povoz, abychom až na nejbližší stacii volněji seděli. —

      Opodál našich kočů stáli děvčata a šuhajci, gazdiny vybíhaly na zápraží a gazdové stáli na prahu, by se na nás podívali. Rychtářka stála venku s celou svojí rodinou; ona „něvyzerala“ již mladě, ale že by ti vzrostlí synové rychtářovi vlastní byli, nebyla bych si pomyslila. „Kelko rokov čítáte?“ ptám se ho. —“Merujeden rokov,“ odpověděl. Nejstarší syn jeho byl dvaadvacetiletý, ženatý, dvě léta již vojákem, žena byla při rodině. Druhý syn byl též ženat a třetí, který se chystal s námi ject, ač mu teprv osmnáct let bylo, měl také již ženu pramladinkou. „Aj Zuza,“ řekl rychtář, ukazuje na svoji čtrnáctiletou dceru, která se stydlivě za svekruše schovávala, „aj Zuza je verenica.“ – Je to mrav v celém tom kraji, že mladí lidé velmi časně do manželského stavu vstupují. – Od dvanáctého do šestnáctého rokuje pro děvčata pravý čas, jak je osmnáct- dvacetiletá, zovou ji „stará diouka“. – Nic není neobyčejného, že se vdává i dvanáctileté děvče; obyčejně se to tenkráte stává, když vidí rodiče obou svůj prospěch v tom a se bojí, by v pozdějších letech plán jejich nějak se nezmařil. – V tom pádu ale zůstane mladinká gazdinka pod dohledem ženichové matky, dokud není schopna „za muža ísť“. – Ženich bývá o dvě tři léta starší. Vdavky, kde muž o mnoho starší ženy, za nedobré se drží a vhodnější se jim zdá být, „keď je chlap mladší od ženy, něž aby o vela rokov starší bol“. – To snad vina, že záhy ženy stárnou; třicetiletá žena jako babka vyhlíží. Muži jsou mnohem krásnějšího a silnějšího těla v poměru k ženám. —

      Ženský kroj liší se poněkud od kroje slovenského v sousedních stolicích. Ženské mají na sobě jedinou krátkou sukni z bílého