Dokonalá Lež. Блейк Пирс

Zahlédla jsem tamhle na rohu kavárnu. Co kdybychom vám koupili šálek kávy a trochu si popovídali? Co říkáte?“

      Muž přikývl a pomalu vystoupil z vozidla. Jessie si teprve v tu chvíli uvědomila, jak je obrovský. Když se napřímil, měřil dobrých sto devadesát centimetrů. Vážit musel aspoň sto kilo. Měl na sobě přiléhavé sportovní tričko s dlouhým rukávem, pod nímž se mu zřetelně rýsovaly vypracované břišní svaly. Biceps se mu napínal tak, že by Jessie ani nepřekvapilo, kdyby látku každou chvílí protrhl.

      Navzdory jeho impozantní postavě však z jeho držení těla cítila i jakousi jemnost. Když se na něj zadívala pozorněji, všimla si, že má kolem krku těsně připnutý řetízek s duhovým přívěškem. Nehty měl nalakované třpytivě fialovou barvou.

      „Předpokládám tedy, že také děláte trenéra v Taylořině posilovně,“ začala Jessie ve snaze trochu odlehčit atmosféru po cestě do kavárny.

      Přikývl, ale neodpověděl. Ryan se držel o krok za nimi, jako by vycítil, že by jeho přítomnost mohla ohrozit její pokusy vybudovat si se Staceym nějaké spojení. Zatímco pokračovali k obchodu, Jessie postřehla, jak si muž opatrně mne zápěstí.

      „Jste v pořádku?“ starala se.

      „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Mám pocit, jako kdyby ze mě někdo vysál všechny vnitřnosti. To čekání a vědomí, že pouhých pár desítek centimetrů ode mě leží osoba, která mívala tak živou povahu, a teď je to jenom jakási chladná věc bez života. Bolí mě na to jen pomyslet. A vaši lidé to akorát zhoršili.“

      „To bylo nemilé,“ připustila Jessie.

      „Věděla jste, že když policie dorazila do Taylořina bytu, nasadila mi želízka?“ rozpaloval se. „Já tam v klidu seděl a čekal na ně. A on mi jeden spoutal ruce, zatímco druhý tam stál a nesundával ruku z pouzdra s pistolí. To já přece zavolal na devět set jedenáct!“

      „Je mi to moc líto, pane Stacey,“ konejšila ho. „Když policisté poprvé dorazí na místo činu, musí bohužel zaujmout jistá opatření, která se následně mohou zdát přehnaná.“

      „Nechali mi ta pouta celou půl hodinu, i když už si stihli dávno zkontrolovat moji občanku, zjistit, zda mám záznam, což nemám, a ověřit si, že jsem s Taylor pracoval. A to všechno, zatímco ona ležela mrtvá v posteli. Myslím, že oba víme, že kdybyste na devět set jedenáct zavolala vy a čekala tam na ně, chovali by se k vám úplně jinak.“

      „Jasně,“ přikývla chápavě a vešla do kavárny. Vrhla pohled po strážníkovi, jenž muže předtím hlídal, a naznačila mu, aby zůstal venku.

      „Takže říkáte, že jste s ní pracoval. Oba jste byli trenéři?“ pokračovala, protože chtěla rozhovor co nejrychleji odvést od Staceyho rozhořčení.

      „Jo – v Solstice.“

      „V té posilovně přímo naproti jejího bytu?“ otázala se Jessie, která si vzpomněla, že si fitness klubu všimla, když přijeli.

      „Dobré dojíždění, co?“ prohodil.

      Objednali si kávu a posadili se k nedalekému stolu. Ryan se k nim připojil, avšak nic neříkal.

      „Tak, než se dostaneme k tomu, jak jste ji našel, pane Stacey…“

      „Říkejte mi Vin,“ opravil ji.

      „Dobře, Vine,“ vyhověla mu. „Ještě předtím se vás chci zeptat na Taylor samotnou. Jaká byla? Přátelská? Tichá? Lehkovážná? Vášnivá?“

      „Lehkovážná bych neřekl. K ostatním trenérům a zaměstnancům se chovala zdvořile, ale profesionálně. Ke klientům měla vřelejší vztah, ovšem pořád na velice seriózní úrovni. To pro ni bylo typické. Někteří klienti chtějí trenéra, který bude jako jejich upovídaný nejlepší kamarád. To je tak nějak moje specialita. Jiní zase chtějí někoho, kdo neztrácí čas s nesmysly a pomůže jim dosáhnout jejich cílů. Pro takové lidi byla ta pravá Taylor.“

      „Jaký druh klientů mívala nejčastěji?“ zasáhl do rozhovoru poprvé Ryan.

      Vin střelil po Jessie váhavým pohledem, jako kdyby k odpovědi potřeboval její svolení. Souhlasně na něj kývla a on pokračoval.

      „Chodili za ní všichni možní. Ale řekl bych, že víc jak v polovině případů se jednalo o vdané ženy mezi třicítkou a padesátkou. Spousty bohatých paniček v domácnosti, co se pokoušely shodit po porodu nebo si udržet dostatečně pevné tělo, aby jim manželé neutíkali za sekretářkami.“

      „To byl její denní chleba?“ ptal se Ryan.

      „Jo. Dokázala ty ženy skvěle povzbudit a dát jim pocit, že mají kontrolu nad vlastním osudem. Já jsem nezadaný, černý gay a i já měl kvůli ní občas chuť vzít si bílého chlápka ve středních letech jenom proto, abych mohl taky vzít svůj život do svých rukou.“

      „Byli jste si blízcí?“ chtěla vědět Jessie.

      „Zas tak moc ne,“ odpověděl. „Občas jsme zašli na kafe – někdy dokonce tady – nebo někam na drink. Párkrát jsem ji pozdě večer doprovodil domů. Za přátele bych nás ale neoznačil – spíš takoví kamarádi v práci. Myslím, že jsem se jí zamlouval, protože jsem se ji jako jeden z mála chlapů v tom klubu nesnažil pořád sbalit.“

      „Šli na to někteří z nich obzvlášť agresivně?“ vyzvídal Ryan.

      „Nevím jistě, jestli dokážu nejlíp posoudit, co dneska ženské považují za agresivní,“ přiznal. „Můžu vám jen říct, že se žádným z nich nikdy nenechala zastrašit. Když to někdo přehnal, neměla problém ho rázně usadit.“

      „Víte, jak na tom byla se vztahy?“ položila další otázku Jessie. „Policistům nahoře jste prý tvrdil, že nikoho neměla.“

      „Tvrdil jsem jim, že si myslím, že nikoho neměla. Vím, že před pár měsíci randila s nějakým chlápkem. Jenže jakmile to mezi nimi skončilo, začala kolem svého romantického života dělat hrozné tajnosti. A já nebyl v pozici, abych se z ní snažil něco vytáhnout, takže nepředstírám, že jsem expert.“

      „Vine,“ ujala se slova znova Jessie, která se rozhodla přeskočit rovnou k otázce, o níž věděla, že se s ní budou potýkat po zbytek dne, „je podle vás možné, že se Taylor zabila sama?“

      Muž tentokrát odpověděl okamžitě a s takovou vehemencí, jakou u něj ještě neviděla.

      „Ani náhodou. Taylor na to prostě neměla povahu. Byla odhodlaná, ambiciózní. Patřila k těm několika málo lidem, co mají konkrétní cíle. Chtěla si otevřít svou vlastní posilovnu. Nikdy by se takhle neodkrouhla. Byla ten typ člověka, kterému já říkám morkocuc.“

      „Co to znamená?“ zajímala se Jessie.

      „Nasávala život do morku kostí. Nikdy by ten svůj dobrovolně neukončila.“

      Všichni tři zůstali na okamžik jen mlčky sedět. Pak stočil Ryan konverzaci k méně filosofickým otázkám.

      „Znáte jméno toho jejího bývalého?“ chtěl vědět.

      „Ne. Ale jedna z trenérek v klubu by mohla. Pamatuju si, jak mi říkala, že ho jednou viděla Taylor vysazovat a prý ho poznala.“

      Zatímco Vin odpovídal, Jessie zalétla očima ke dveřím kavárny, kudy dovnitř právě vcházel bezdomovec. Měl dlouhé vousy a boty s tak rozbitými podrážkami, že mu při každém kroku plandaly.

      Její