Seznamte se, Agent Zero. Джек Марс

já nemůžu taky, pomyslel si Reid.

      „Působivé, že?“ řekl Otec s křivým úsměvem. Všiml si, jak si Reid prohlíží okolí.

      „Hni se,“ přikázal mu.

      Otec udělal krok a jeho bota zarachotila na prvním kovovém schodu. „Víš,“ řekl nenuceně, „Jurij měl pravdu.“

      Dostaň se ven. Nasedni do SUV. Vyraz bránu a jeď jako o život.

      „Potřebuješ jednoho z nás.“

      Dostaň se zpátky na dálnici. Najdi policejní stanici. Zavolej Interpol.

      „A ubohý Jurij je mrtvý…“

      Předej jim Otce. Donuť ho mluvit. Očisti svoje jméno od vraždy těch sedmi lidí.

      „Takže to tak vypadá, že mě nemůžeš zabít.“

      Zavraždil jsem sedm lidí.

      Ale v sebeobraně.

      Otec došlápl na poslední schod, Reid mu byl v patách s oběma rukama v kapsách své bundy. Dlaně sevřené kolem pistolí se mu potily. Rus se zastavil a letmo se ohlédl přes rameno, aniž by se podíval na Reida. „Ti Íránci. Jsou mrtví?“

      „Čtyři z nich,“ řekl Reid. V hluku vydávaném stroji se jeho hlas téměř vytratil.

      Otec zamlaskal. „Jaká škoda. Ale vlastně… to znamená, že mám pravdu. Nemáš žádná vodítka, nemáš kam jinam jít. Potřebuješ mě.“

      Otec se snažil Reida vyprovokovat. V prsou se mu vzedmula vlna paniky. Jeho druhé já, Kent Steele, však tuhle vlnu potlačil, jako by polykal prášek na sucho. „Vím všechno, co nám šejk řekl–“

      Otec se tiše zachechtal. „Šejk, no jistě. Už ale víte, jak málo toho Mustafar věděl. Byl pouhým bankovním účtem, agente. Byl slabý. Myslíš si, že bychom mu svěřili náš plán? Pokud ano, proč jsi sem přišel?“

      Reidovi na čele vyrazil pot. Přišel sem hledat odpovědi, ne však pouze o tomhle údajném plánu, ale také o tom, kým je. A našel už víc, než kolik nasmlouval. „Hni se,“ nařídil znovu. „Ke dveřím, pomalu.“

      Otec sestoupil ze schodu a pomalu vykročil skrz místnost, ne však směrem ke dveřím. Namísto toho se vydal na pracoviště ke svým mužům.

      „Co to děláš?“ dožadoval se Reid.

      „Blafuješ a já tě prokoukl, agente Zero. Pokud se pletu, zastřelíš mě.“ Nehezky se usmál a udělal další krok.

      Dva z pracovníků vzhlédli. Z jejich perspektivy to vypadalo, jako by si Otec jednoduše povídal s nějakým neznámým mužem, možná obchodním partnerem nebo zástupcem jiné frakce. Žádný důvod k obavám.

      V Reidově hrudi se vzedmula další vlna paniky. Nechtěl se vzdát svých zbraní. Otec byl pouhé dva kroky před ním, ale Reid ho nemohl jednoduše popadnout a odtáhnout ke dveřím – ne aniž by zalarmoval těch šest mužů. Taky nemohl riskovat střelbu v místnosti plné výbušnin.

      „Da svidanija, agente,“ zazubil se Otec. Aniž by z Reida spustil oči, vykřikl anglicky: „Zastřelte toho chlapa!“

      Další dva pracovníci vzhlédli a zmateně těkali očima mezi sebou a Otcem. Reid nabyl dojmu, že tihle muži jsou skuteční pracovníci, ne pěšáci nebo bodyguardi jako ti dva ranaři, kteří leželi nahoře mrtví.

      „Idioti!“ zařval Otec přes hluk strojů. „Tenhle chlap je od CIA! Zastřelte ho!“

      Tím si získal jejich pozornost. Dvojice mužů za melaminovým stolem vyskočila a sáhla po zbraních v podpažních pouzdrech. Afričan u pneumatické vrtačky se sklonil a zvedl k rameni AK-47.

      Jen co se pohnuli, Reid vyskočil dopředu a vytrhl obě ruce – i se zbraněmi – z kapes. Otočil Otce za rameno a přitiskl mu Berettu k levému spánku. Glock namířil na muže s útočnou puškou, ruku opřenou o Rusovo rameno.

      „To není dobrý nápad,“ řekl hlasitě. „Víte, co se může stát, když se tady začne střílet.“

      Pohled na svého šéfa se zbraní u hlavy pobídl i zbytek mužů k akci. Měl pravdu; všichni byli ozbrojení a teď na něj mířilo šest zbraní, od kterých ho oddělovalo jen Otcovo tělo. Chlap s kalašnikovem se nervózně ohlédl po svých spolupracovnících. Po spánku mu stékala kapka potu.

      Reid udělal malý krok dozadu i s Otcem, kterého pobídl Berettou. „Je to prosté,“ řekl tiše. „Pokud tu začnou střílet, celé to tady vybouchne. A já bych neřekl, že se ti dnes chce umřít.“

      Otec stiskl zuby a rusky zaklel.

      Pomalu, krůček po krůčku, se stahovali ke dveřím, které vedly z budovy. Reidovi srdce div nevyskočilo z hrudi. Svaly měl samými nervy napjaté, ale uvolnily se, jakmile se znovu ozvala jeho druhá část a klidně ho přesvědčila, aby se uvolnil. Nebuď tak napružený. Zaťaté svaly zpomalují reakce.

      S každým krokem, o který Reid s Otcem ustoupili, se těch šest mužů přiblížilo a udržovalo mezi nimi jen malou vzdálenost. Čekali na příležitost a čím víc se vzdalovali od strojů, tím nižší byla šance, že střelbou neúmyslně spustí výbuch. Nikdo nepromluvil, ozývalo se jen hlasité hučení strojů za nimi. Napětí ve vzduchu bylo téměř hmatatelné, elektrizující; věděl, že každou chvílí se může někdo přestat ovládat a začít střílet.

      V tu chvíli jeho záda narazila na dvojité dveře. Udělal ještě jeden krok a šťouchnutím je otevřel. Hlavní Beretty Otce nutil jít poslušně s ním.

      Než se dveře stačily zavřít, Otec zavrčel na své muže: „Nesmí se odsud dostat živý!“

      Pak za nimi dveře zapadly a ocitli se ve druhé místnosti – tam, kde vyráběli víno, ozývalo se cinkání lahví a v ovzduší se vznášel sladký odér révy. Jen co se dostali dovnitř, Reid se otočil s Glockem namířeným v úrovni hrudi, Berettu stále přitisknutou k Otci.

      Stroj na plnění a zavírání lahví běžel, byl však povětšinou automatizovaný. Jedinou osobou v celé rozlehlé místnosti byla unaveně vyhlížející Ruska se zeleným šátkem na hlavě. Jakmile spatřila zbraň, Reida a Otce, její oči se rozšířily hrůzou a zvedla obě ruce nad hlavu.

      „Vypni to,“ řekl Reid rusky. „Rozumíš?“

      Spěšně zakývala hlavou a přepnula dvě páky na ovládacím panelu. Stroje s vrčením zpomalily, až úplně zastavily.

      „Jdi,“ řekl jí. Polkla a pomalu začala couvat ke dveřím. „Rychle!“ štěkl ostře. „Vypadni!“

      „Da,“ zamumlala a rozběhla se k těžkým ocelovým dveřím, rozrazila je a vystřelila do noci. Dveře se s rezonujícím bouchnutím zavřely.

      „A teď co, agente?“ zavrčel Otec anglicky. „Jak se odsud chceš dostat?“

      „Sklapni,“ Reid namířil zbraň na dvojité dveře, které vedly do druhé místnosti. Proč ještě nepřišli? Nemohl pokračovat, pokud nevěděl, kde jsou. Jestli měla tahle budova zadní dveře, mohli na něj už čekat venku. Pokud by je pronásledovali, nebyla šance dostat Otce do SUV, kterým přijeli, a odjet, aniž by jej zasáhli. Tady nehrozilo žádné nebezpečí výbuchu; pokud by dostali šanci, vystřelili by. Riskovali by, že by mohli zasáhnout Otce, aby se k němu dostali? Pocuchané nervy a zbraň nejsou dobrou kombinací