Seznamte se, Agent Zero. Джек Марс

nebo mohla brzy být, Reida z nějakého důvodu uklidňovalo přemýšlení o historii, jeho bývalém životě a jeho studentech. Pak ale jeho myšlenky znovu přeskočily k jeho dcerám, které teď byly někde samotné, vystrašené a bez nejmenšího tušení, kde je jejich táta nebo do čeho se namočil.

      Reid brzy uviděl značku, na které stálo, že se blíží ke státním hranicím. Belgique, stálo na ceduli, a pod tím pak Belgien, België, Belgium. O necelé tři kilometry dál SUV zpomalilo a pak zastavilo u jednoduché malé budky s betonovou markýzou. Vykoukl z ní muž v silném kabátu a bavlněné čepici a prohlédl si vozidlo. Pohraniční kontroly mezi Francií a Belgií byly na míle vzdálené tomu, na co byli zvyklí Američané. Řidič stáhl okénko a něco muži řekl, jeho slova však byla ztlumená přepážkou a okny. Reid zašilhal skrz ztmavené okno a zahlédl, jak řidič natahuje ruku a něco podává hraniční kontrole – bankovku. Úplatek.

      Muž v čepici na ně mávl, že můžou jet.

      Po pouhých několika kilometrech SUV sjelo z dálnice na úzkou cestu, která vedla paralelně s hlavní třídou. Reid si nevšiml žádné značky a cesta samotná byla bídně upravená; pravděpodobně šlo o přístupovou cestu původně vytvořenou pro lesáky. Auto poskakovalo po hluboko vyježděných kolejích. Ranaři sedící naproti Reidovi do sebe naráželi, ale svůj upřený pohled nepřerušovali.

      Podíval se na levné hodinky, které si koupil v lékárně. Už byli na cestě dvě hodiny a čtyřicet šest minut. Minulou noc byl ve Spojených státech, pak se probudil v Paříži a teď byl v Belgii. Jen klid, utěšovalo ho jeho podvědomí. Není to nic, co bys už nezažil. Prostě dávej pozor a buď zticha.

      Na obou stranách cesty nebylo vidět nic než hustý les. SUV dále pokračovalo nahoru a dolů po klikatých cestách na úbočích kopců. Reid celou dobu vyhlížel z okna a předstíral nudu, ve skutečnosti se však díval po jakýchkoliv orientačních bodech, které by mu řekly, kde je – nejlépe něco, co by mohl později popsat úřadům, pokud by to bylo třeba.

      Před nimi se objevila světla, ze svého úhlu však neviděl jejich zdroj. SUV znovu zpomalilo a pak zlehka zastavilo. Reid uviděl černý plot z tepaného železa, každý jeho sloupek zakončený nebezpečným bodcem, táhnoucí se po obou stranách a mizící v temnotě. Vedle jejich vozidla stála malá strážnice postavená z tmavých cihel a skla a s jasným světlem, které osvětlovalo její interiér. Z domku vyběhl muž. Na sobě měl volné kalhoty, pea coat s límcem vztyčeným kolem krku a šálu zavázanou kolem hrdla až po bradu. Nijak se nepokoušel skrýt svou zbraň MP7 s tlumičem, která mu visela na popruhu přes pravé rameno. Jak se blížil k autu, dokonce ji pevně uchopil, ale hlaveň nepozvedl.

      Heckler & Koch, produkční řada MP7A1, řekl hlas v Reidově hlavě. Sto osmdesáti milimetrový tlumič. Reflexní zaměřovač značky Elcan. Zásobník na třicet nábojů.

      Řidič stáhl okénko a s mužem si vyměnili pár slov. Ten pak obešel SUV a otevřel dveře na straně, kde seděl Jurij. Sklonil se a nahlédl do vozu. K Reidovi se donesl odér žitné whiskey a ucítil ostré bodnutí mrazivého vzduchu zvenčí. Muž se na každého pasažéra podíval a jeho pohled se zastavil na Reidovi.

      „Komunikator,“ řekl Jurij. „Štoby uviděť nachaľnika.“ Ruština. Kurýr, chce vidět šéfa.

      Strážník na to nic neřekl. Zavřel dveře, vrátil se na své místo a stiskl tlačítko na malé konzoli. Černá tepaná brána zabzučela, odsunula se a černé SUV vjelo dovnitř.

      Na Reida dolehla jeho situace v plné tíze a stáhlo se mu hrdlo. Šel na to setkání se záměrem získat informace o tom, co se mu dělo – nejen jemu, ale také o všech těch plánech a šejcích a cizích městech. Nasedl do tohohle auta s Jurijem a jeho dvěma gorilami, aby se dostal ke zdroji. Nechal je, aby ho odvezli mimo zemi a doprostřed regionu pokrytého hustými lesy. A teď byli za vysokou, hlídanou ostnatou bránou. Neměl nejmenší tušení, jak se odsud dostane, pokud se něco podělá.

      Jen klid. Neděláš to poprvé.

      To teda dělám! Pomyslel si bezmocně. Učím na univerzitě v New Yorku. Nevím, co dělám. Proč jsem to udělal? Moje dcery…

      Prostě se podvol. Budeš vědět, co dělat.

      Reid se zhluboka nadechl, aby uklidnil své nervy, moc to ale nepomohlo. Vyhlédl z okna. V temnotě okolí sotva viděl. Za bránou nebyly žádné stromy, ale nahradily je řady a řady hustého porostu vinné révy, které se obtáčely a ovíjely kolem do pasu vysokého mřížování… Projížděli vinicí. Jestli to byla skutečná vinice nebo jen kamufláž, netušil, ale aspoň to bylo něco rozeznatelného, něco, co by se dalo zahlédnout z helikoptéry nebo dronu.

      Dobře. To se může později hodit.

      Pokud bude nějaké později.

      SUV se pomalu šinulo po štěrkové cestě další zhruba dva kilometry, než vinice ustoupila. Před nimi vyrostla okázalá stavba, která neměla daleko k zámku, byla postavená z šedého kamene, s klenutými okny a s fasádou porostlou břečťanem. Na krátkou chvíli si Reid dovolil obdivovat překrásnou architekturu; stavba byla pravděpodobně dvě stě let stará, možná i více. Tady se ale nezastavili; namísto toho vůz tu impozantní budovu objel a pokračoval dál. Po dalším kilometru přijeli na menší pozemek a řidič vypnul motor.

      Byli na místě. Kde přesně, to Reid netušil.

      Jako první vystoupili ranaři následovaní Reidem a nakonec Jurijem. Mrazivý chlad mu vyrazil dech. Zatnul čelisti, aby mu necvakaly zuby. Jejich eskorta vypadala, že je takové věci vůbec netrápí.

      Zhruba čtyřicet metrů od nich stála velká budova s plochou střechou, se dvěma patry a víc jak dvakrát tak široká. Neměla okna a stěny byly vyrobené z vlnitého plechu nabarveného na béžovo. Nějaké zařízení, usoudil Reid – možná na výrobu vína. Ale pochyboval o tom.

      Jurij si se zavrčením protáhl končetiny. Pak se usmál na Reida. „Bene, chápu, že jsme nyní dobrými přáteli, ale přesto…“ Vytáhl z kapsy úzký pruh černé látky. „Musím na tom trvat.“

      Reid jen pevně přikývl. Jakou měl jinou možnost? Otočil se tak, aby mu Jurij mohl páskou zavázat oči. Kolem jeho paže se sevřela silná, masitá dlaň – jedna z těch goril, bezpochyby.

      „A teď,“ řekl Jurij, „pojďme za Otcem.“ Silná ruka ho postrčila kupředu a naváděla ho cestou k ocelové konstrukci. Na druhé straně cítil, jak se o něj otírá další rameno; ti dva ranaři ho měli v pasti.

      Reid dýchal pomalu a pravidelně nosem a snažil se zůstat v klidu. Poslouchej, řekla mu jeho mysl.

      Poslouchám.

      Ne, poslouchej. Poslouchej a poddej se.

      Někdo třikrát zabušil na dveře. Byl to tupý, dutý zvuk, jako úder do kopáku. Přestože nic neviděl, Reid si v duchu představoval, jak Jurij bouchá otevřenou dlaní na ty těžké, ocelové dveře.

      Cinknutí odsouvané západky. Závan teplého vzduchu po otevření dveří. Náhlá směsice různých zvuků – cinkání skla, přelévání tekutiny, vrčení řemenů. Podle zvuku lis na víno. Zvláštní; zvenčí nic neslyšel. Vnější stěny té budovy jsou zvukotěsné.

      Těžká ruka ho navedla dovnitř. Dveře se opět zavřely a západka se zasunula. Podlaha pod ním musela být podle pocitu z hladkého betonu. Jeho boty přistály v něčem mokrém. Octový zápach fermentace byl cítit nejvíce, za ním však váhala sladká a známá vůně vína. Tak tu skutečně vyrábějí víno.

      Reid