Seznamte se, Agent Zero. Джек Марс

nohou. Třináct schodů. Ať už tuhle budovu postavil kdokoliv, na pověrčivost si nepotrpěl.

      Nahoře byly další ocelové dveře. Jakmile se za nimi zavřely, zvuky strojů utichly – další zvukotěsná místnost. Někde poblíž hrála klasická klavírní hudba. Brahms. Variace na Paganiniho téma. Melodie nebyla dostatečně bohatá na to, aby ji vydávalo skutečné piano; nejspíš nějaký druh rádia.

      „Juriji.“ Ozval se nový hlas, který se dal charakterizovat jako drsný baryton, lehce nakřáplý buď častým křikem nebo kouřením. Soudě dle ovzduší v pokoji to bylo to druhé. Případně obojí.

      „Otče,“ řekl Jurij podlézavě. Mluvil rusky a rychle. Reid se musel hodně snažit, aby udržel tempo s Jurijovým přízvukem. „Přináším vám dobré zprávy z Francie…“

      „Co je to za chlapa?“ dožadoval se hluboký hlas. Podle způsobu, jakým mluvil, se dalo říct, že ruština byla jeho rodný jazyk. Reid si nemohl pomoct, ale uvažoval, jaké spojení může být mezi těmi Íránci a tímhle Rusem – nebo těmi gorilami v SUV a Jurijem, když už na to přijde. Možná obchod se zbraněmi, navrhl hlas v jeho hlavě. Nebo něco horšího.

      „Tohle je ten Íránský poslíček,“ odpověděl Jurij. „Má ty informace, které hledáme–“

      „Přivedl jsi ho sem?“ přerušil ho muž. Jeho hluboký hlas zahřměl místností. „Měl jsi jet do Francie a setkat se s Íránci, ne mi sem tahat nějaké chlapy! Všechno jsi svou blbostí mohl zkazit!“ Ozvalo se ostré křupnutí – silná backhandová rána přes obličej – a Jurij zalapal po dechu. „Musím popis tvé práce napsat na kulku, abych jej dostal do té tvé natvrdlé palice?!“

      „Otče, prosím…“ zaškemral Jurij.

      „Neříkej mi tak!“ zahřměl muž zuřivě. Ozvalo se natažení kohoutku – podle zvuku těžká zbraň. „Neoslovuj mě žádným jménem před tímhle cizincem!“

      „To není žádný cizinec!“ vyjekl Jurij. „Je to agent Zero! Přivedl jsem vám Kenta Steela!“

      SEDMÁ KAPITOLA

      Kent Steele.

      Na několik sekund, které působily spíš jako minuty, se rozhostilo ticho. Reidovi hlavou proběhlo několik výjevů, jako by mu je někdo přehrával automaticky. CIA. Tajné národní služby, Divize speciálních aktivit, Skupina pro speciální operace. Psychologické operace.

      Agent Zero.

      Pokud tě odhalí, je po tobě.

      Nemluvíme. Nikdy.

      Nemožné.

      Prsty se mu opět roztřásly.

      Bylo to zkrátka nemožné. Věci jako vymazání nebo potlačení paměti nebo paměťové implantáty byly záležitostí konspiračních teorií a hollywoodských filmů.

      Teď na tom ale stejně nezáleželo. Celou dobu věděli, kým je – od setkání v baru přes jízdu autem do Belgie Jurij věděl, že Reid není tím, za koho se vydává. Teď tady stál se zavázanýma očima uvězněný za ocelovými dveřmi s nejméně čtyřmi ozbrojenými chlapy. Nikdo jiný nevěděl, kde je, nebo dokonce kdo je. Žaludek se mu stáhl nezvladatelným strachem a málem se mu udělalo zle.

      „Ne,“ řekl ten hluboký hlas pomalu. „Ne, spletl ses. Hloupý Jurij. Tohle není ten chlap od CIA. Kdyby byl, už bys tady dávno nestál!“

      „Pokud sem nepřišel dobrovolně za vámi!“ opáčil Jurij.

      Něčí prsty uchopily pásku, kterou měl zavázané oči, a strhly ji. Reid zamžoural, když se mu do očí zabodlo náhlé ostré světlo ze zářivek nad hlavou. Zamrkal a pohlédl do obličeje muže kolem padesáti let věku, s prošedivělými vlasy, krátce zastřiženým plnovousem a pichlavýma, kritickýma očima. Muž, pravděpodobně Otec, měl na sobě šedý oblek a košili rozepnutou u krku, takže mu z ní vyčuhovaly zakroucené šedivé chloupky, které mu rašily na hrudi. Stáli v kanceláři s tmavě červenými stěnami zkrášlenými kýčovitými malbami.

      „Ty,“ řekl muž anglicky s těžkým přízvukem, „co jsi zač?“

      Reid se trhaně nadechl a snažil se potlačit nutkání říct tomuhle muži, že jednoduše už ani sám neví. Namísto toho rozechvělým hlasem řekl: „Jmenuji se Ben. Jsem spojka. Pracuji s Íránci.“

      Jurij, který zatím klečel na kolenou za Otcem, vyskočil na nohy. „Lže!“ zavřískl Srb. „Vím, že lže! Říká, že ho poslali Íránci, ale ti by nikdy nevěřili Američanovi!“ Jurij se ušklíbl. Z koutku úst mu po Otcově ráně vytékala stružka krve. „Ale já vím víc. Zeptal jsem se tě na Amada.“ Zakroutil hlavou a vycenil zuby. „Není žádný Amad.“

      Reidovi přišlo divné, že tihle chlapi znali Íránce, ale nevěděli, s kým pracují nebo koho mohli poslat. Určitě byli nějak spojení, jak, to už neměl nejmenší tušení.

      Otec si pod vousy mručel kletby v ruštině. Pak řekl anglicky: „Jurijovi říkáš, že jsi poslíček. Jurij říká mně, že jsi od CIA. Čemu mám věřit? Rozhodně nevypadáš tak, jak jsem si představoval agenta Zero. Přesto můj nanicovatý přisluhovač mluví pravdu: Íránci pohrdají Američany. Tohle pro tebe nevypadá dobře. Řekneš mi pravdu nebo tě střelím do kolene.“ Pozvedl těžkou zbraň – TIG série Desert Eagle.

      Reidovi se na chvíli zastavil dech. Byla to hodně velká pistole.

      Poddej se, pobídla ho jeho mysl.

      Nebyl si jistý, jak by to měl udělat. Nebyl si jistý, co se stane, když to udělá. Naposledy, když ho ovládly tyhle nové instinkty, zemřeli čtyři muži a on měl úplně doslova na rukou krev. Z tohohle ale neviděl žádné východisko – alespoň jako Reid Lawson ne. Ale Kent Steele, ať už to byl kdokoliv, by si mohl dokázat poradit. Možná, že nevěděl, kým je. Na tom však nesešlo, pokud by nepřežil alespoň na tak dlouho, aby to zjistil.

      Reid zavřel oči. Pokývl hlavou v tichém souhlasu, který dával hlasu ve své hlavě. Svěsil ramena a prsty se mu přestaly třást.

      „Čekám,“ řekl Otec nekompromisně.

      „Nestřelíte mě,“ prohlásil Reid. Byl až překvapeny, jak klidně a vyrovnaně zněl jeho vlastní hlas. „Výstřel z téhle zbraně z takové blízkosti by mi nepoškodil koleno, ale utrhl celou nohu, takže bych do pár vteřin vykrvácel.“

      Otec pokrčil ramenem. „Jak že to vy Američani říkáte? Nemůžeš udělat omeletu, aniž bys–“

      „Mám informace, které potřebujete,“ skočil mu do řeči Reid. „Šejkovu lokaci. Co mi řekl. Komu jsem to předal. Vím všechno o vašich plánech a nejsem sám.“

      Otcovy koutky se zkroutily do nehezkého úsměvu. „Agent Zero.“

      „Říkal jsem vám to!“ vzkřikl Jurij. „Vedl jsem si dobře, ne?“

      „Sklapni,“ štěkl Otec. Jurij ucuknul jako zbitý pes. „Vezměte ho dolů a vytáhněte z něj všechno, co ví. Začněte s uřezáváním prstů. Nechci ztrácet čas.“

      Za běžných okolností by hrozba toho, že mu někdo bude řezat prsty, v Reidovi vyvolala strach. Svaly mu na vteřinu ztuhly a vlasy vzadu na krku se mu postavily – ale ten nový instinkt proti tomu bojoval a nutil