Vražda na panství. Фиона Грейс

před Lacey, aby ochutnala. Strčila si do pusy první a její chuťové buňky se rozplesaly.

      „Vynikající,“ zahuhlala s plnými ústy.

      Zkusila další. Nějakým záhadným způsobem byl ještě lepší než ten předchozí.

      Chutnala jeden kousek za druhým a zdálo se jí, že je každý z nich výtečnější a výtečnější.

      Sotva spolkla poslední sousto, skoro se ani nenadechla a už hlasitě oznamovala, „To tedy musím poslat svému synovci. Vydrží, když je pošlu poštou do New Yorku?“

      Muž se usmál a vytáhl odněkud tenkou kartonovou krabici vyloženou alobalem. „Pokud je pošlete v naší speciální dodávkové krabici, tak ano,“ ujistil ji se smíchem. „Stal se z toho tak častý požadavek, že jsme si je nechali vytvořit zvlášť k tomuto účelu. Jsou dostatečně úzké, aby se vešly do poštovní schránky a zároveň lehké, takže neutratíte majlant za poštovné. Můžete si tu koupit i známky.“

      „To je ale šikovná inovace,“ prohlásila Lacey. „Myslíte opravdu na všechno.“

      Muž dal do krabice jednu kostku od každé příchutě, zavřel ji a zalepil balicí páskou a připlácl na ni odpovídající známky. Lacey mu zaplatila a poděkovala, sebrala z pultu balíček, napsala na něj Frankieho jméno a adresu a vhodila ho do tradiční červené poštovní schránky naproti přes ulici.

      Jakmile zmizel uvnitř, Lacey si připomněla, že se nechala odvést od svého hlavního úkolu—najít vhodnější oblečení. Právě se chystala znovu vrátit k hledání butiku, když ji zaujala výloha obchodu, který stál vedle poštovní schránky. Byla v ní vyobrazena scenérie wilfordshirské pláže i s molem vystupujícím do moře, až na to, že celý ten obraz tvořily pastelově barevné makronky.

      Lacey okamžitě zalitovala snědeného croissantu a všech těch karamelek, které ochutnala, protože z tohoto lahodného pohledu se jí sbíhaly sliny. Aspoň si výlohu vyfotila a poslala ji do chatu Doyleovic děvčata.

      „Můžu vám nějak pomoct?“ ozval se odněkud ze strany mužský hlas.

      Lacey se napřímila. Ve dveřích stál majitel obchodu, velice pohledný muž kolem pětatřicítky, s hustými, tmavě hnědými vlasy a ostrou bradou. Zelené oči mu jiskřily a lemovaly je vrásky od smíchu, jež jí okamžitě prozradily, že se jedná o člověka, který si umí užívat života. Jeho opálení napovídalo, že nejspíš často navštěvuje teplejší kraje.

      „To já se jen dívám,“ odpověděla Lacey a její hlas přitom zněl, jako by jí někdo svíral hlasivky. „Líbí se mi vaše výloha.“

      Muž se usmál. „Tu jsem dělal já. Nechcete zajít dovnitř a ochutnat pár zákusků?“

      „Moc ráda bych, ale už jsem jedla,“ vysvětlila Lacey. Cítila, jak se jí croissant, káva i fudge míchají v žaludku a z jejich víření se jí dělalo lehce nevolno. Lacey si náhle uvědomila, co se s ní děje—to jí jen dlouho zapomenutý pocit fyzické přitažlivosti probudil v břiše motýly. Tváře jí rázem zalila horkost.

      Muž se zasmál. „Podle vašeho přízvuku poznám, že jste z Ameriky. Takže možná nevíte, že tady v Anglii míváme takzvanou dopolední svačinku. Podává se mezi snídaní a obědem.“

      „Tomu nevěřím,“ odvětila Lacey a cítila, jak jí cukají koutky. „Dopolední svačinka?“

      Muž si přitiskl ruku na srdce. „Přísahám, že se nejedná o žádný marketingový trik! Je to zkrátka ideální čas dát si čaj a zákusek nebo čaj a chlebíčky nebo čaj a sušenky.“ Rukama přitom ukázal skrze otevřené dveře ke skleněné vitríně plné rozmanitě zdobených sladkostí v celé jejich lahodné kráse. „Nebo všechno dohromady.“

      „Hlavně aby byly s čajem?“ popíchla ho Lacey.

      „Přesně tak,“ přitakal a v zelených očích se mu leskl uličnický výraz. „Klidně vás nechám ochutnat, než si něco koupíte.“

      Lacey nedokázala dál odolávat. Ať už ji dovnitř nalákaly návykové účinky cukru nebo mnohem spíš magnetická přitažlivost toho překrásného mužského exempláře, Lacey podlehla a vešla dovnitř.

      Se sbíhajícími slinami dychtivě pozorovala, jak bere prodavač z chlazené prosklené vitríny jakýsi kulatý koláček, plní ho máslem, marmeládou a smetanou a pak ho úhledně krájí na čtvrtiny. Při každém pohybu přitom postupoval s ledabylou teatrálností, takže to vypadalo, jako by předváděl nějaký tanec. Všechny čtyři kousky položil na malý porcelánový talířek a opřený o konečky prstů ho podal Lacey. Svůj naprosto spontánní výstup zakončil okázalým „Et voilà.“

      Lacey cítila, jak se jí do tváří znovu žene ruměnec. Celé představení mělo silně laškovný podtext. Nebo že by to bylo jen zbožné přání?

      Sáhla po jednom kousku na talířku. Muž ji napodobil a ťukl svou čtvrtkou koláčku o její.

      „Na zdraví,“ pronesl.

      „Na zdraví,“ vypravila ze sebe Lacey.

      Strčila si zákusek do pusy. Byla to hotová chuťová senzace. Hustá, sladká smetana. Jahodová marmeláda tak čerstvá, že ji z její ostrosti chuťové buňky lechtaly. A ten koláček! Hutný a máslový, na hranici mezi sladkostí a slaností a tak neskutečně uspokojivý.

      Ze všech těch chutí vzplanula v Laceyině paměti další vzpomínka. S tátou, Naomi a mámou seděli u bílého kovového stolu ve světlem prozářené kavárně a nacpávali se smetanovo marmeládovým pečivem. Zasáhla ji vlna příjemné nostalgie.

      „Já už tu kdysi byla!“ zvolala Lacey ještě než dožvýkala.

      „Opravdu?“ otázal se muž pobaveně.

      Lacey nadšeně přikývla. „Navštívila jsem Wilfordshire jako dítě. Tohle je vdolek, že ano?“

      Muž s upřímným zájmem povytáhl obočí. „Ano. Dřív tuto cukrárnu vlastnil můj otec. Vdolky dělám pořád podle jeho speciálního receptu.“

      Lacey zalétla pohledem k oknu. Ačkoli se v něm nyní nacházela vestavěná dřevěná lavice se světle modrou poduškou a rustikálním stolem ze stejného dřeva, dokázala si v duchu téměř přesně vybavit, jak to tu vypadalo před třiceti lety. Najednou měla dojem, jako by se do té chvíle přenesla v čase. Skoro cítila, jak ji vzadu na krku chladí lehký vánek, jak má prsty ulepené od marmelády a jak jí z jamek ve skrčených kolenou stéká pot… Dokonce si pamatovala i smích, smích jejích rodičů a bezstarostné úsměvy, které jim zdobily obličeje. Byli tehdy tak šťastní, nebo ne? Nepochybovala, že to všechno bylo opravdové. Tak proč se to tak pokazilo?

      „Jste v pořádku?“ ozval se mužův hlas.

      Lacey se s trhnutím vrátila do přítomnosti. „Ano. Omlouvám se, na chvíli jsem se zatoulala v myšlenkách. Chuť toho vdolku mě vrátila o třicet let zpátky.“

      „No, teď si budete muset dát dopolední svačinku,“ poznamenal muž se smíchem. „Podaří se mi vás nalákat?“

      Lacey se při jeho slovech rozechvělo celé tělo a ona pojala důvodné podezření, že by mu zřejmě kývla na cokoli, co by jí navrhl tím půvabným přízvukem a se svýma svůdnýma, laskavýma očima. Přikývla tedy, protože náhle zjistila, že na to, aby dokázala