Vražda na panství. Фиона Грейс

zamrkala. Nebyla si jistá, co se jí tím snaží naznačit.

      „To nevadí,“ odpověděla s lehkým pokrčením ramen.

      Pohlédl na ni s ještě větším zmatením. „Vy jste Amík, viďte? Hele, nevím, kolik jste zvyklá platit za taxíky u vás, ale na téhle straně rybníka vás dvouhodinová cesta přijde na hezkých pár korun.“

      Jeho příkrost Lacey zakočila nejen proto, že vůbec neodpovídala její představě o přidrzlém londýnském taxikáři, ale hlavně kvůli jeho nevyřčené narážce na to, že si takovou cestu nemůže dovolit. Napadlo ji, jestli to má co dělat s tím, že cestuje jako osamělá žena. Když jezdili taxíkem dlouhé vzdálenosti s Davidem, nikdo se jich nikdy na nic nevyptával.

      „Mám peníze,“ ujistila řidiče a v hlase jí zazněl mrazivý podtón.

      Taxikář se otočil zpátky dopředu a stiskl tlačítko na taxametru. Přístroj zapípal a rozvítil se na něm zelený symbol libry. Lacey zaplavil nový příval nostalgie.

      „Jen abyste měla,“ podotkl muž a vyjel s autem od patníku.

      Tolik k britské pohostinnosti, pomyslela si Lacey.

      *

      Do Wilfordshiru dorazili o slibované dvě hodiny později, Lacey o „dvě stě pádlo“ lehčí. Drahé jízdné—i takřka nepřátelský taxikář—ovšem rychle upadli v zapomnění, jen co vystoupila z vozidla a poprvé se zhluboka nadechla čerstvého, mořského vzduchu. Voněl přesně tak, jak si pamatovala.

      Lacey odjakživa žasla nad tím, jak v člověku různé pachy a chutě dokážou probudit tak neskutečně silné vzpomínky—a nyní tomu nebylo jinak. Sotva se jí do chřípí dostal slaný vzduch, cítila, jak jí tělem prostupuje bezstarostná radost, jakou nezažila od té doby, co je opustil otec. Zahltila ji s takovou vervou, až jí to málem vyrazilo dech. Všechna ta úzkost, co ji naplňovala od chvíle, kdy slyšela ustarané reakce své rodiny na její nenadálý výlet, z ní rázem opadla. Nacházela se přesně tam, kde potřebovala.

      Vykročila hlavní ulicí. Po mrholení, jež zahalovalo letiště v Heathrow tu nebylo ani stopy; všechno se naopak koupalo v posledních paprscích zapadajícího slunce, které městečku dodávalo magický nádech. Ulice vypadala přesně tak, jak si ji pamatovala—dlážděný chodník lemovala z každé strany řada starobylých kamenných domků, jejichž arkýřová okna vyčnívala až nad ochozené kočičí hlavy. Ani jedna z výloh nepadla od její poslední návštěvy za oběť modernizaci. Kdepak, nad všemi se stále houpaly zřejmě původní, dřevěné vývěsní štíty a každý obchůdek nabízel zcela jedinečné zboží, ať už to bylo oblečení pro děti, galanterie, pečivo nebo výběrová káva. Dokonce tu měli i staromódní cukrárnu, plnou velkých skleněných dóz, které překypovaly pestrobarevnými sladkostmi, jež si člověk mohl nakoupit za „penci“ na kus.

      Byl duben a celé město zdobily veselé praporky na oslavu nadcházejících Velikonoc; táhly se od obchodu k obchodu a křižovaly se obyvatelům nad hlavami. A že se tu těch obyvatel sešla hezká řádka! Lacey usoudila, že museli právě skončit v práci—teď posedávali na lavičkách před hospůdkami a popíjeli pivo nebo se u bistro stolků před kavárnami ládovali zákusky. Zdálo se, že mají všichni dobrou náladu. Jejich radostné klábosení tvořilo příjemnou kulisu, která působila jako uklidňující bílý šum.

      Lacey cítila, jak ji zaplavuje konejšivý pocit, že je všechno tak, jak má být, a tak vytáhla telefon a hlavní ulici si vyfotila. Výsledkem byl obrázek jako z pohlednice: vzadu na obzoru se třpytil stříbrný pás moře a nad ním se rozkládalo překrásné červánkové nebe. Lacey ho poslala do rodinného chatu Doyleovic děvčata. Pojmenovala ho tak Naomi, čímž tehdy Lacey dvakrát nepotěšila.

      Je to přesně, jak si pamatuju, připsala pod idylickou fotografii.

      O chviličku později jí na mobilu zapípala odpověď. Byla od Naomi.

      Vypadá to, jako kdybys omylem zabloudila do Příčné ulice, ségra.

      Lacey si povzdechla. Taková sarkastická odpověď byla pro její mladší sestru typická a ona ji měla čekat. Naomi z ní přece nemohla mít jen tak radost nebo na ni být hrdá, jak se jí povedlo převzít kontrolu nad svým životem.

      Tos použila filtr? zareagovala máma o okamžik později.

      Lacey obrátila oči v sloup a schovala mobil zpátky do kapsy. Nehodlala nikoho nechat, aby jí zkazil náladu. Zhluboka se nadechla a okamžitě pocítila uklidňující účinky svěžího mořského vzduchu. Bylo k neuvěření, nakolik se tu kvalita ovzduší lišila od znečištěného vzduchu v New Yorku, který musela dýchat ještě toho rána.

      Vydala se ulicí dál a podpatky jí klap-klap-klapaly na kamenné dlažbě. Jejím dalším cílem bylo najít hotelový pokoj, kde by se mohla ubytovat na dosud neurčený počet dní, jež stráví v Anglii. Zastavila se u prvního penzionu, který uviděla, oboustranná cedule v jeho okně však hlásila, že The Shire nemá „žádné volné pokoje“. Nic se neděje. Hlavní ulice je dlouhá a pokud Lacey dobře sloužila paměť, bude mít ještě spoustu příležitostí.

      Následující penzion—Laurel’s—měl sladce růžovou fasádu a tabuli s nápisem „Plně obsazeno“. Jiná slova, stejný význam. Tentokrát však Lacey v hrudi zaplápolal náznak paniky.

      Násilím ho uhasila. To její rodina, nasadili jí brouka do hlavy. Nebyl důvod se znepokojovat. Nebude trvat dlouho a něco si najde.

      Pokračovala dál. The Seaside Hotel mezi zlatnictvím a knihkupectvím měl všechny pokoje obsazené a Carol’s B’n’B za obchodem s kempingovým vybavením a salónem krásy údajně také neměl žádné místo. Tak to šlo od podniku k podniku, až se nakonec Lacey ocitla na konci ulice.

      Nyní už se jí ovšem zmocnila opravdová panika. Jak mohla být tak hloupá a vyjet si sem jen tak, aniž by si předem cokoli zařídila? Celá její kariéra se točila okolo organizování věcí, ale vlastní dovolenou si zorganizovat nedokáže! Neměla s sebou žádné osobní potřeby a teď nemá ani pokoj. Bude se snad muset vrátit stejnou cestou, jakou přišla, a vybalit další „dvě stě pádlo“ za taxíka zpátky do Heathrow, aby nasedla na příští let domů? Není divu, že chtěl David v papírech doložku o podpoře manžela—vždyť jí se s jejími penězi vůbec nedá věřit!

      Zatímco jí hlavou vířily úzkostlivé myšlenky, Lacey se otočila na patě, jako by před ní bezmocné rozhlížení po ulici, po níž se sem dostala, mohlo vyčarovat nový penzion. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že poslední budova na rohu ulice, před kterou stojí, je hostinec. The Coach House.

      S přihlouplým pocitem si odkašlala a pokusila se dát trochu dohromady. Pak vešla dovnitř.

      Vypadalo to tam jako typická hospoda; po place byly rozestavené velké dřevěné stoly, na černé tabuli byly psacím písmem bílou křídou napsané speciality pro dnešní večer, v rohu zběsile blikal herní automat. Lacey přistoupila k baru, kde stály na skleněných policích natěsnané láhve vína a na stěně visely dávkovače naplněné různobarevnými druhy alkoholu. Všechno to působilo velice tradičně. Nechyběl dokonce ani přiopilý stařík podřimující na baru s rukama místo polštáře.

      Za barem obsluhovala štíhlá dívenka se světle blonďatými vlasy, které měla stažené do neupraveného drdolu na temeni. Vypadala příliš mladá na to, aby pracovala v takovém podniku. Lacey se to rozhodla přičíst tomu, že v Anglii platí nižší věková hranice pro pití alkoholu, nikoli tomu, že čím víc stárne, tím dětštější