Vražda na panství. Фиона Грейс

psy. Voda se z vteřiny na vteřinu měnila z teplé na ledovou a trubky neustále rachotily klink-klink-klink. Ve srovnání s tvrdou vodou, na jakou byla Lacey zvyklá z New Yorku, na ni ovšem jemnost zdejší vody působila jako drahý zvlhčující balzám, jenž hýčká celé její tělo, a tak si sprchu užívala, i když ji sem tam překvapil studený proud, z nějž se jí rozcvakaly zuby.

      Jakmile ze sebe smyla všechnu tu špínu z letiště a znečištěného ovzduší velkoměsta—až se jí kůže doslova leskla—osušila se a vklouzla do oblečení, které si koupila na letišti. Na vnitřní straně obrovské skříně do Narnie viselo velké zrcadlo. Lacey se před něj postavila, aby zhodnotila svůj vzhled. A nebyl to pěkný pohled.

      Lacey se zašklebila. Vybrala si svůj outfit z obchodu s plážovým oblečením, protože usoudila, že neformální oděv bude pro její přímořskou dovolenou nejvhodnější. Ačkoli však usilovala o plážovou ležérnost, výsledkem byla spíš nedbalá fádnost levného obchodu. Béžové kalhoty jí nohy obepínaly trochu příliš těsně, v bílé mušelínové halence se skoro ztrácela a nekvalitní lodičky se na ulice dlážděné kočičími hlavami hodily ještě méně, než její pracovní podpatky! V první řadě dnes bude muset investovat do nějakého pořádného oblečení.

      Zakručelo jí v žaludku.

      V druhé řadě, opravila se v duchu a poplácala se po břichu.

      Vydala se po schodech dolů do kuchyně. Po zádech jí z mokrých vlasů stékaly kapky vody. Pohled z okna jí prozradil, že ze stáda ovcí, které se jí ráno vkradly na zahradu, zůstal už jen pár posledních tuláků. Nakoukla do kredence i do ledničky, oboje však zelo prázdnotou. Na to, aby si na snídani zašla do města pro čerstvě upečené dobroty z pekárny, bylo ještě příliš brzy. Bude muset zabít trochu času.

      „Zabít trochu času!“ zvolala Lacey a hlas jí přetékal veselím.

      Kdy měla naposledy nějaký čas, který by mohla zabíjet? Kdy si vůbec dovolila tolik svobody, aby plýtvala časem? David vždycky tak přísně organizoval i tu trošku volného času, co měli. Posilovna. Pozdní snídaně. Rodinné závazky. Posezení. Každá „volná“ chvilka byla naplánovaná. Lacey měla okamžik nenadálého prozření: vždyť samotné plánování volného času ho o jeho volnost připravovalo! Tím, že Davidovi dovolila, aby vymýšlel a organizoval, co budou dělat se svým časem, se prakticky nechala spoutat svěrací kazajkou společenských povinností. V té jasné chvilce se na ni sneslo málem budhistické uvědomění.

      Dalajláma by na mě byl tak hrdý, pomyslela si Lacey a radostí zatleskala rukama.

      Vtom na zahradě zabečela ovce. Lacey se rozhodla, že svou nově nabytou svobodu využije, aby si zahrála na amatérského detektiva, a vypátrá, odkud sem to stádo ovcí zavítalo.

      Otevřela francouzské dveře a vyšla na terasu. Zatímco kráčela po zahradní cestičce, cítila, jak jí na obličeji z ranního vzduchu ulpívají kapičky svěží mořské vody. Dvě chlupaté koule si stále spokojeně pochutnávaly na jejím trávníku. Když ji však uslyšely přicházet, neohrabaně a s nulovou elegancí se vydaly na úprk, dokud nezmizely v mezeře mezi keři.

      Lacey je následovala a zvědavě do díry nahlédla. Za zeleným houštím spatřila další zahradu plnou pestrobarevných květin. Takže měla souseda. V New Yorku měla za sousedy podobné páry, jako byli ona a David; rezervované profesionály, jejichž životy sestávaly z časných odchodů před východem slunce a pozdních návratů po jeho západu. Tento soused si ovšem, soudě podle jeho překrásně udržované zahrady, v životě rád užíval toho dobrého. A choval ovce! V Laceyině starém paneláku nebylo jedno jediné zvíře či domácí mazlíček—zaneprázdnění podnikatelé neměli na domácí zvířata čas ani nedisponovali přílišnou touhou obtěžovat se s jejich padající srstí či venkovskými pachy. Ach, jaká krása, že má teď tak blízko k přírodě! Dokonce i pach ovčího hnoje byl oproti přehnaně čisté bytové jednotce v New Yorku vítanou změnou.

      Lacey se narovnala a všimla si, že je tráva v jednom místě udusaná, jako by tudy prošlo mnoho párů nohou, které tu vyšlapaly jakýsi chodníček. Ukázalo se, že vede podél křoví směrem k úbočí útesu. Tam se uprostřed bujné vegetace nacházela sotva postřehnutelná branka. Lacey došla až k ní a otevřela ji.

      V úbočí byla vytesaná řada schodů, které se táhly až dolů na pláž. Lacey po nich začala opatrně sestupovat a přitom ji s nadšením napadlo, že vypadají úplně jako z pohádky.

      Ivan se vůbec nezmínil, že má přímý přístup na pláž, že jestli ji někdy přepadne nutkání ucítit mezi prsty příjemný písek, může ho uspokojit během pár minut. A to si v New Yorku pochvalovala, že bydlí jen dvě minuty od stanice metra.

      Lacey pokračovala po nerovných schodech, dokud neskončily pár desítek centimetrů nad pláží. Pak seskočila. Byl tu tak jemný písek, že její kolena bez problémů pohltila celý nápor dopadu, přestože ho levné lodičky z letiště nijak neztlumily.

      Lacey se zhluboka nadechla. Cítila se naprosto nespoutaně a bezstarostně. Tato část pláže byla zcela opuštěná. Nedotčená. Zřejmě je příliš daleko od města a jeho obchodů, takže sem lidé běžně nezabloudí, pomyslela si. Skoro to vypadalo, že má svůj vlastní kus pláže.

      Obrátila pohled směrem k městu, odkud do oceánu vybíhalo dlouhé molo. Rázem ji zaplavily vzpomínky na hraní pouťových her a na hlasité arkády, kde jim otec dovolil utrácet jejich dvoupence. Bylo tam i kino, upamatovala se Lacey, jíž cloumalo vzrušení z navracejících se zážitků z dávné minulosti. Malinké hlediště čítalo jen osm sedaček s hebce sametovým, červeným čalouněním a od svého založení se prakticky nezměnilo. Táta je tam s Naomi vzal na nějakou podivnou japonskou kreslenou pohádku. Přemítala, kolik dalších vzpomínek jí její výlet do Wilfordshiru přinese. Kolik dalších děr ve své paměti se jí tímto pobytem podaří zalátat?

      Jelikož byl právě odliv, šlo vidět i většinu konstrukce pod molem. Lacey zahlédla několik lidí se psy a pár běžců. Město se začínalo probouzet. Možná už tam teď najde nějakou otevřenou kavárnu. Rozhodla se, že půjde do městečka dlouhou cestou kolem moře, a pomalu se tím směrem vydala.

      Čím víc se blížila k městu, tím víc útes ustupoval a brzy ho vystřídaly silnice a ulice. Jen co vstoupila na promenádu, zasáhla Lacey další nenadálá vzpomínka, tentokrát na trh s plachtovými prodejními stánky, které prodávaly oblečení a šperky a lízací špalky. Řada sprejem nastříkaných číslic na zemi značila jejich jednotlivá stanoviště. Lacey pocítila nával vzrušení.

      Odbočila z pláže a zamířila k hlavní ulici—neboli k high street, jak ji nazývali Britové. Na rohu minula Coach House, kde se poprvé potkala s Ivanem, a pak už zahýbala na praporky ověšenou třídu.

      Tolik se to tu lišilo od života v New Yorku. Všechno probíhalo pomalejším tempem. Netroubila zde žádná auta. Nikdo nikoho nepostrkoval. A k Laceyině překvapení byly některé kavárny skutečně otevřené.

      Vešla hned do první, na kterou narazila—nikde žádná řada—a objednala si černé americano a croissant. Káva byla upražená k dokonalosti, s bohatou, čokoládovou příchutí, a máslový croissant z křupavého listového těsta se jen rozplýval na jazyku.

      Když teď konečně naplnila svůj žaludek, rozhodla se Lacey, že je načase pořídit si nějaké lepší oblečení. Na opačném konci ulice zahlédla pěkný butik, a tak k němu volným tempem zamířila. Vtom ji však do nosu udeřila nasládlá vůně cukru. Zapátrala očima, odkud přichází, a uviděla,