Píseň pro Sirotky . Морган Райс

Ať ho ani nenapadne myslet na cokoli jiného. Bylo jasné, co tím myslela.

      Strážný se vrátil poměrně brzy. Přidržel otevřené dveře, aby mohla Angelica projít. Neuklonil se tak, jak by měl. Dokonce ji ani neohlásil jejím plným titulem.

      „Milady d’Angelica,“ vykřikl prostě.

      Na druhou stranu, jak se mohly Angeliciny tituly srovnávat s těmi královninými? Veškerá její moc bledla před mocí ženy, která stála v jedné ze svých komnat. Z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst.

      Angelica se uklonila, neodvažovala se udělat cokoli jiného. Vdova jí netrpělivě pokynula, ať se napřímí.

      „Nečekaná návštěva,“ pronesla bez úsměvu. „A navíc zprávy o mém synovi. Myslím, že není nutné se klanět.“

      Kdyby se ale Angelica neuklonila, Sebastianova matka by jí to nepochybně vyčetla.

      „Řekla jsi mi, že ti mám sdělovat veškeré informace o Sebastianovi, veličenstvo,“ pronesla Angelica.

      Vdova přikývla a přesunula se k pohodlné židli. Angelice ale místo nenabídla.

      „Vím, co jsem ti řekla. A také vím, co jsem řekla, že se stane, pokud zklameš.“

      Angelica si její výhružky pamatovala až moc dobře. Olověná maska, tradiční trest pro zrádce. Stačila jen myšlenka na ni, aby se zachvěla.

      „No?“ zeptala se královna. „Podařilo se ti udělat z mého syna toho nejspokojenějšího budoucího manžela v celém kruhu světa?“

      „Prý odchází,“ řekla Angelica. „Rozzlobilo ho, že se s ním manipuluje a prohlásil, že najde tu děvku, kterou miloval.“

      „A ty jsi ho nezastavila?“ obořila se na ni královna.

      Angelica nemohla uvěřit tomu, co slyší. „Co jsem asi měla udělat? Podrazit mu nohy a svázat ho? Zamknout ho v jeho pokoji?“

      „Jak ti to mám víc vysvětlit?“ zeptala se královna. „Sebastian možná není Rupert, ale pořád je to muž.“

      „Myslíš, že jsem toho nechtěla využít?“ oponovala Angelica. Tohle se jí dotýkalo víc než všechno ostatní. Ještě nikdy ji nikdo neodmítl. Kohokoli chtěla, ať už z upřímné touhy nebo jen proto, aby si dokázala, že ho může mít, toho také měla. Sebastian byl jediný, kdo se k ní kdy otočil zády. „Je zamilovaný.“

      Vdova chvíli seděla a zdálo se, že se trochu zklidnila. „Takže mi chceš říct, že z tebe nebude manželka, kterou pro svého syna potřebuji? Že ho neučiníš šťastným? Že jsi mi k ničemu?“

      Příliš pozdě si Angelica uvědomila, co jí hrozí.

      „To jsem neřekla,“ prohlásila. „Přišla jsem, protože—“

      „Protože jsi chtěla, abych za tebe řešila tvoje problémy, a protože se bojíš, co by se stalo, kdybys nepřišla,“ pronesla královna. Vstala a zapíchla prst Angelice do hrudi. „No, jsem připravená ti dát jednu radu. Pokud hledá tu holku, nejpravděpodobnější místo, kam by vyrazila, je Monthys. Na severu. Stačí ti to takhle, nebo ti mám nakreslit mapu?“

      „Jak to můžeš vědět?“ zeptala se Angelica.

      „Protože vím, o co tady jde,“ vyštěkla královna. „Ujasněme si to, Milady. Sama jsem už udělala něco, abych dostala syna pod kontrolu. Poslala jsem tě, abys upoutala jeho pozornost. Pokud to ale bude nutné, upustím od toho. V takovém případě ale nebude svatba a… velice mě zklameš.“

      Výhružku, která se za tím skrývala, ani nemusela říkat nahlas. Přinejlepším by Angelicu vyhnali od dvora. Přinejhorším…

      „Postarám se o to,“ slíbila. „Postarám se o to, aby Sebastian miloval mě a jenom mě.“

      „To bys měla,“ řekla královna vdova. „Ať to stojí, co to stojí.“

      ***

      Angelica neměla čas zařídit veškeré drobnosti, které obvykle obnášelo její cestování. Tohle nebyla chvíle, kdy se bude projíždět kočárem kolem a bude obklopená davem posluhovaček, které by ji zdržovaly. Nechala si připravit jezdecký úbor a vlastníma rukama si zabalila drobný balíček věcí, které mohla potřebovat. Dokonce si i svázala vlasy do jednoduchého drdolu, a ne do složitého účesu, jako obvykle. Věděla, že na cestách nebude mít čas se starat o podobné věci. A navíc bude lepší, když ji při tom nikdo nepozná.

      Vyrazila do ulic Ashtonu zabalená v plášti. Snažila se být nenápadná. Nasadila si masku, protože ve městě se to považovalo za znak nábožné oddanosti a nikdo se nad tím nepozastavil. Projela branami paláce, zastavila se u strážných a hodila jim minci.

      „Princ Sebastian,“ řekla. „Kam mířil?“

      Věděla, že před nimi nedokáže skrýt svoji identitu, ale také věděla, že se nejspíš nebudou na nic vyptávat. Čekala, že budou předpokládat, že chce najít muže, kterého miluje a chce si ho vzít. Určitým způsobem to vlastně byla i pravda.

      „Tudy, Milady,“ pronesl jeden z nich a ukázal na cestu. „Mířil stejným směrem, jako ta dívka, která před pár dny utekla z paláce.“

      Taky ji to mohlo napadnout. Angelica vyrazila za Sebastianem, jako honicí pes na lovu. Doufala, že ho dostihne dřív, než se dostane příliš daleko. Téměř se cítila jako duch spojený s městem. Doma, tam byla mocná. Znala lidi a věděla, s kým si promluvit. Čím dále se dostane, tím víc bude muset spoléhat na vlastní úsudek a vychytralost. Pokládala stejné otázky, jako musel klást Sebastian a dostávala stejné odpovědi.

      Dostávala informace o úprku Sophie a další služebné od lidí tak špinavých, že by si jich za jiných okolností ani nevšimla. Všichni si pamatovali, co se dělo, jen proto, že šlo o největší pozdvižení v jejich ubohých životech za posledních několik týdnů. Možná, že ona a Sebastian se časem také dostanou do řečí. Angelica doufala, že to tak nebude. Od rybářovy ženy se doslechla o honičce městem. Od dítěte, které bylo tak špinavé, že nedokázala určit, jestli jde o dívku nebo chlapce, se dozvěděla, že se Sophia ukryla do sudů s pivem.

      „A pak jim žena na voze řekla, aby šly s ní,“ oznámilo jí to špinavé stvoření. „Pak společně odjely.“

      Angelica mu hodila drobnou minci. „Jestli mi lžeš, postarám se o to, aby tě shodili z mostu.“

      Teď, když věděla o voze, bylo snadné je sledovat. Zamířili k nejsevernějšímu východu z města a zdálo se jasné, kam míří. Do Monthys. Angelica zrychlila a doufala, že informace od královny vdovy jsou správné. Přesto ale přemýšlela, co před ní stařena zamlčela. Nelíbilo se jí, že má být pěšcem v cizí hře. Jednoho dne za to ta čarodějnice zaplatí.

      Nejdřív ale musela najít Sebastiana.

      Angelica nepřemýšlela nad tím, jak změnit jeho názor. Alespoň zatím ne. Pořád ještě ji spalovala potřeba najít tu… tu… nenapadlo ji žádné dostatečně ošklivé slovo, kterým by popsala sirotu, která se vydávala za někoho, kým nebyla. Která svedla prince, který měl patřit Angelice a která byla na obtíž už od svého příchodu.

      Nemohla Sebastianovi dovolit, aby ji našel, ale jen kvůli tomu, že mu to řekne, ji hledat nepřestane. To znamenalo, že musí jednat a navíc rychle. Alespoň pokud chtěla