Píseň pro Sirotky . Морган Райс

to už se možná mohlo brzy vyřešit. Ohromný dům sice nebyl kvůli tmě vidět, ale Sophia věděla, že tam je. Přitahoval ji a přitahovala ji jeho tajemství. Bylo to místo, kde žili její rodiče. Místo, jehož chodby plné plamenů ji stále pronásledovaly ve snech.

      Hodlala zjistit pravdu o tom, kým skutečně je a jak zapadá do světa kolem. Možná, že díky odpovědím na tyhle otázky najde způsob, jak vychovat své dítě. Možná, že najde místo, kde bude vše v pořádku. Možná se jí dokonce podaří přivolat Kate a říct jí, že našla místo pro ně všechny.

      „Máš… možnosti,“ řekla Cora. Zaváhání v jejím hlase dávalo najevo, že to jsou možností, které se Sophii zřejmě nebudou líbit.

      „Chceš, abych se ho zbavila?“ zeptala se Sophia, aniž by jí nahlédla do myšlenek. Ne, to nebylo správné. Jak… jak by mohla udělat něco takového?

      „Chci, abys udělala to, co považuješ za nejlepší,“ řekla Cora. Sáhla do váčku u pasu. Hned vedle toho, ve kterém měla šminky. „Tohle je rakkasový prášek. Každá dívka, kterou prodají, se ho brzy naučí používat. Svého pána totiž nemůžou odmítnout a pánova žena nechce děti, které nejsou její vlastní.“

      V jejím hlase zazněla bolest a hořkost, které Sophia nerozuměla. Podvědomě tak sáhla do Cořiných myšlenek a objevila tam bolest, ponížení a opilého šlechtice, který vpadl do nesprávného pokoje.

      Jsou chvíle, kdy bys to neměla dělat, poslala jí Emeline myšlenku. Výraz obličeje se jí nijak nezměnil, ale Sophia cítila nesouhlasný tón. Když nám to Cora bude chtít říct, řekne nám to sama.

      Sophia věděla, že má Emeline pravdu, ale přesto ji mrzelo, že nemohla Coře pomoct stejně, jako jí ona pomohla s princem Rupertem.

      Máš pravdu, odpověděla, mrzí mě to.

      Hlavně ať Cora nezjistí, že jsi jí slídila v myšlenkách. Chápeš, jak jsou podobné věci osobní.

      Sophia to věděla moc dobře, protože když šlo o pokus prince Ruperta udělat z ní jeho milenku, nechtěla o tom mluvit. Ani na to myslet. Vlastně to chtěla naprosto vymazat z hlavy.

      Co se týkalo těhotenství, bylo to něco úplně jiného. Šlo o ni a Sebastiana, a to bylo něco velkého, složitého a možná i nádherného. Nebo možná hrozivého pro ni i všechny kolem.

      „Rozmícháš ho ve vodě,“ vysvětlovala Cora účinky prášku, „vypiješ to a ráno už nejsi těhotná.“

      Znělo to tak prostě. Nabídla prášek Sophii a ta ho váhavě přijala. Už když si váček brala, měla pocit, jako by někoho zrazovala. Jako by zrazovala sebe i Sebastiana. Přesto si ho vzala a potěžkala ho v dlani. Jako kdyby to bylo něco, co jí může poskytnout odpovědi.

      „Nemusíš to dělat,“ řekla Emeline. „Možná máš pravdu. Možná, že pro tebe ten tvůj princ skutečně přijde. Nebo najdeme jiný způsob, jak to vyřešit.“

      „Možná,“ řekla Sophia. Nevěděla, co si myslet. Myšlenka, že by se Sebastianem měli dítě, by byla za jiných okolností naprosto úžasná. Naplňovala by ji radostí z možnosti mít rodinu, usadit se a být v bezpečí. Tady to ale všechno vypadalo jako výzva, která se hravě vyrovnávala všemu, s čím se zatím setkaly. Vlastně všechno ještě překonávala a Sophia si nebyla jistá, jestli takové výzvě dokáže čelit.

      Kde by to dítě vychovávala? Vždyť ani ona sama neměla kde žít. Neměla ani stan, mohla se jen skrýt po vozem. Dokonce i ten byl ale kradený, a proto měla pocit viny kdykoli jedla nebo pila něco ze zásob, které na něm zbyly. Copak mohla celý život krást? Mohla by to dělat, a přitom se starat o dítě?

      Možná, že by se dokázala dostat do Monthys, protože tam už vlastně skoro byla, ale co pak? Stejně to budou jen trosky. Nebude možné tam žít, natož vychovávat dítě. Buď tak, nebo tam budou jiní lidé a Sophia jim asi nebude moct dokázat, co je skutečně zač.

      A i kdyby ano, co potom? Copak může čekat, že lidé jen tak přijmou dívku, která má vytetovanou masku Bohyně. Masku, která dokládá, že patří k Nechtěným? Opravdu mohla čekat, že ji ti lidé přijmou a dají jí možnost vychovávat dítě. Že jí jakkoli pomůžou? Ne, k takovým, jako byla ona, se takhle nikdo nechoval.

      Mohla přivést dítě do takového světa? Bylo správné přivést někoho tak bezbranného, jako bylo dítě, do světa, který je tak krutý? Ne, že by Sophia věděla, jaké to je, být matkou, nebo že by měla dovednosti, které by svého potomka mohla naučit. Cokoli, co znala z dětství se týkalo krutostí a neposlušnosti v Domě nechtěných.

      „Zatím se rozhodovat nemusíme,“ řekla Emeline. „Do zítra to jistě počká.“

      Cora zavrtěla hlavou. „Čím déle se bude čekat, tím to bude horší. Je lepší, když–“

      „Dost,“ vyhrkla Sophia a utnula tak vznikající hádku. „Už stačilo. Vím, že se mi obě snažíte pomoct, ale tohle za mě rozhodnout nemůžete. Nejsem si jistá, jestli to můžu rozhodnout já sama. Ale budu muset a udělám to sama.“

      Šlo o něco, o čem by si nejraději promluvila s Kate, ale na své volání zatím nedostala odpověď. Každopádně Kate byla stejně lepší na souboje, na to, jak se zbavit pronásledovatelů a podobné věci. S těhotenstvím by se nejspíš nevypořádala o nic lépe než Sophia.

      Sophia přešla na druhou stranu vozu. Cořin prášek si vzala s sebou. Neřekla jim, co udělá, protože právě teď si nebyla jistá, jestli to sama ví. Sienne vstala a chtěla jít s ní, ale Sophia ji myšlenkou poslala pryč.

      Ještě nikdy si nepřipadala tak osamělá, jako právě teď.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Naposledy, když byla Angelica ve vdoviných komnatách, bylo to proto, že si ji královna nechala předvolat. Tenkrát se bála. Teď, když sem šla z vlastní vůle, byla doslova vyděšená a vůbec se jí to nelíbilo. Nelíbil se jí pocit bezmoci, který ze sebe nedokázala setřást i přes to, že patřila k nejvznešenějším obyvatelům království. Se služebnými a takzvanými přítelkyněmi si mohla dělat, co se jí zamanulo, stejně jako s polovinou šlechtictva země. Přesto ji ale královna mohla odsoudit k smrti.

      Nejhorší na tom bylo, že jí tu možnost dala sama Angelica. Stalo se tak ve chvíli, kdy se pokusila zdrogovat Sebastiana. Nežila sice v království, kde mohl monarcha lusknout prsty a poslat někoho na smrt, ale s tím, co provedla… ani porota složená z ostatních šlechticů by její čin nenazvala jinak než zradou. Tedy pokud by se královna rozhodla o něm promluvit.

      Angelica se zastavila před dveřmi do vdoviných komnat a nutila se do klidu. Strážní přede dveřmi nic neřekli. Jen čekali, jestli se pokusí vejít, aby jí v tom zabránili. Kdyby měla víc času, poslala by služebnou, aby si vyžádala slyšení. Kdyby měla víc důvěry ve vlastní moc, zpražila by muže za to, že jí neprojevili dostatečnou úctu.

      „Musím vidět její veličenstvo,“ prohlásila.

      „Nebyli jsme informováni, že by královna měla s někým schůzku,“ pronesl jeden ze strážných. V jeho hlase nezněl ani náznak omluvy či zdvořilosti, kterou si Angelica zasluhovala. Ta si tiše přísahala, že ho za to nechá zaplatit. Možná se jí podaří najít způsob, jak ho odeslat do války?

      „Jak je to nutné jsem sama zjistila teprve před chvílí,“