Píseň pro Sirotky . Морган Райс

Tvářila se, jako by se nic nestalo.

      „Chci být tvá přítelkyně, Kate,“ řekla. „Rozhodně nechceš, abych byla tvým nepřítelem. Ale udělám, co bude nutné.“

      „Co bude nutné?“ štěkla Kate. „Myslíš si, že mi musíš vyhrožovat, nebo někoho zabíjet?“

      Siobhan rozpřáhla ruce. „Jak jsem řekla, takové je prokletí moci. Máš potenciál být velice užitečná při nadcházejících událostech a já z toho hodlám vytěžit co nejvíc.“

      „Neudělám to,“ řekla Kate. „Nezabiju jen tak bezdůvodně nějakou holku.“

      Kate zaútočila. Ne fyzicky, ale pomocí svého nadání. Zmobilizovala své síly a vrhla je jako kámen proti zdem, které měla Siobhan kolem své mysli. Její útok se ale odrazil. Neměl na Siobhan žádný účinek.

      „Nemáš moc se mnou bojovat,“ řekla Siobhan, „a nemáš ani na výběr. Trochu ti to zjednoduším.“

      Siobhan pokynula a znovu se objevila fontána. Voda se vlnila. Tentokrát, když se obraz ustálil, nemusela Kate hádat, na koho se dívá.

      „Sophia?“ zeptala se. „Tu nech být, Siobhan, varuju tě – “

      Siobhan ji znovu chytila za vlasy a přinutila ji se podívat na obraz ve fontáně. Měla neskutečnou sílu.

      „Někdo zemře,“ řekla Siobhan. „Můžeš rozhodnout, kdo to bude. Tím, že se rozhodneš, jestli zabít Gertrude Illiard. Můžeš ji zabít, nebo může zemřít tvoje sestra. Je to na tobě.“

      Kate na ni chvíli zírala. Věděla, že ve skutečnosti nemá možnost volby. Ne, když šlo o její sestru. „Dobrá,“ řekla. „Udělám to. Udělám, co po mně chceš.“

      Obrátila se a zamířila k Ashtonu. Nerozloučila se s Willem, Thomasem, ani Winifred. Částečně proto, že je do toho nechtěla zatáhnout. Nechtěla, aby Siobhan věděla, jak k nim má blízko. Částečně také proto, že kdyby nějak poznali, k čemu se chystá, museli by se za ni stydět.

      Kate se za sebe styděla. Nenáviděla myšlenku na to, co se chystá udělat a to, že vlastně neměla na výběr. Mohla jen doufat, že je to opravdu jen zkouška a že ji Siobhan včas zastaví.

      „Musím to udělat,“ ujišťovala sebe samu cestou. „Prostě musím.“

      Ano, zašeptal jí Siobhanin hlas, to musíš.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Sophia mířila zpět k místu, kde tábořila se zbývajícími děvčaty. Nevěděla, co má dělat, co si myslet, dokonce ani co cítit. Musela se soustředit na každý krok, který dělala. Pravdou ale bylo, že se soustředit nedokázala. Ne po tom, co právě zjistila. Zakopávala o kořeny, chytala se stromů, aby neupadla a snažila se vymyslet, jak s tou novinou naloží. Cítila, že se jí do vlasů zaplétají listy a špiní si šaty o kůru stromů.

      Uklidňovala ji jen Siennina přítomnost. Lesní kočka se jí otírala o nohy a naváděla ji směrem k místu, kde stál vůz. Světlo vycházející z rozdělaného ohně působilo jako jediný bezpečný bod ve světě, který se náhle úplně změnil. Byla tam Cora i Emeline. Bývalá služka z paláce i nalezenec s nadáním nahlížet do myslí stejně, jako Sophia. Obě se tvářily, jako kdyby viděly ducha.

      Sophia si nebyla jistá, jestli se z ní duch nestal. Měla pocit, jako kdyby vlastně neexistovala, jako kdyby ji jediný poryv větru dokázal rozehnat do všech stran. Jako by už nikdy neměla být taková, jako dřív. Sophia věděla, že po tom, co se prodírala mezi stromy, musí vypadat jako divoženka. Posadila se k jednomu z kol vozu a zírala do prázdna. Sienne se schoulila vedle ní a vypadala spíš jako domácí kočka než jako nebezpečný predátor, kterým ve skutečnosti byla.

      „Copak?“ zeptala se Emeline. Stalo se něco? dodala myšlenkou.

      Cora přistoupila k Sophii a položila jí ruku na rameno. „Děje se něco?“

      „Já…“ Sophia se zasmála, i když smích byl to poslední, co by se v současné chvíli hodilo a na co se cítila. „Jsem opravdu těhotná.“

      Než to dořekla, změnil se smích v slzy a jakmile začaly kanout, nedokázala je Sophia zastavit. Prostě se jí koulely po tvářích a ona nevěděla, jestli jde o slzy radosti nebo zoufalství, napětí ze všeho, co na ni ještě čeká, nebo něčeho úplně jiného.

      Obě dívky ji objaly, jako by ji chtěly ochránit před okolním světem, který teď byl plný rozmazaných skvrn.

      „Bude to dobré,“ řekla Cora. „Zvládneme to.

      Sophia netušila, jak by to asi mohly zvládnout.

      „Otec je Sebastian?“ zeptala se Emeline.

      Sophia přikývla. Jak si mohla myslet, že by to mohl být někdo jiný. Pak si uvědomila… že má Emeline na mysli Ruperta. Nejspíš si myslela, že jeho pokus zašel dál, než jí Sophia skutečně řekla.

      „Sebastian…“ zalknula se Sophia. „Je jediný, se kterým jsem kdy spala. Je to jeho dítě.“

      Jejich dítě. Nebo alespoň jednou bude.

      „Co budeš dělat?“ zeptala se Cora.

      To byla otázka, na kterou Sophia nedokázala odpovědět. Byla to otázka, která hrozila, že jí znovu vžene slzy do očí. Sophia téměř brečela, už když na ni pomyslela. Netušila, co bude dál. Netušila, jak dál pokračovat.

      I tak se ale snažila na něco přijít. V dokonalém světě by už měli se Sebastianem po svatbě a ona by na těhotenství přišla v kruhu lidí, kteří by ji podpořili. Zjistila by to v teple domova, ve kterém by byla radost přivést dítě na svět.

      Místo toho byla venku, v chladu a vlhku. A pomoct jí mohly jen Cora s Emeline. Dokonce tu nebyla ani její sestra.

      Kate? vyslala myšlenku do temnoty. Slyšíš mě?

      Odpověď samozřejmě nepřišla. Možná za to mohla vzdálenost od města, nebo měla Kate příliš svojí práce. Možná, že za to mohlo tisíc jiných věcí, protože Sophia vlastně ani nevěděla, jaká omezení má nadání, které se sestrou měly. Všechno, co věděla bylo, že její slova zmizela v temnotě stejně, jako kdyby je prostě jen vykřikla.

      „Možná, že si tě Sebastian najde,“ řekla Cora.

      Emeline se na ni nevěřícně zadívala. „Vážně si myslíš, že se to stane? Že bude princ hledat nějakou holku, které udělal dítě? Že mu na tom záleží?“

      „Sebastian není jako ostatní v paláci,“ řekla Sophia. „Je laskavý. Je to dobrý člověk. On–“

      „On tě vyhnal,“ podotkla Emeline.

      Na to Sophia neměla co říct. Sebastian sice neměl příliš na vybranou, když zjistil, že mu lhala, ale přesto se mohl pokusit najít způsob, jak se vypořádat s námitkami, které by jeho rodina mohla mít. Nebo vymyslet, jak být s ní.

      Bylo příjemné si myslet, že by za ní mohl přijít, ale jak pravděpodobné to ve skutečnosti bylo? Jaká byla pravděpodobnost toho, že by vyrazil hledat někoho, kdo mu v podstatě ve všem lhal? Nešlo přece o pohádku, ve které galantní princ překoná devatero řek a devatero hor, aby našel lásku svého života. Ne, takhle to nefungovalo. Dějiny jsou plné královských bastardů, tak proč by