Aréna Jedna: Otrokáři . Морган Райс

odšroubuju ji, prstem sáhnu dovnitř a vezmu si velkou porci. Dávám si ji na jazyk a nechávám si ji v ústech co nejdéle to jde, teprve potom polknu. Je to božské. Sklenici, která je stále ještě napůl plná, podávám Bree. „Tu máš,“ říkám jí, „dojez to. U nás doma je toho ještě spousta.“

      Když Bree natáhne ruku ke sklenici, oči jí úplně záři. „Jsi si jistá?“ zeptá se. „Neměly bysme si jí nechat?“ Zavrtím hlavou. „Čas na to si trochu dopřát.“

      Nemusím ji přemlouvat. Za několik okamžiků je snědeno, až na jednu porci pro Sašu.

      Ležíme tu, opřené o kanape, nohy u ohně a mé tělo se konečně začíná uvolňovat. Díky té rybě, míze a džemu konečně začínám cítit, jak se mi vracejí síly. Podívám se na Bree, která mezitím už podři- muje, na jejím klíně má hlavu Saša a i když pořád vypadá nemocně, je to poprvé za dlouhou dobu, co vidím u Bree v očích naději.

      „Mám tě ráda, Brooke,“ řekne tiše.

      „Taky tě mám ráda,“ odpovím jí.

      Když se na ni znovu podívám, už usnula.

      Bree leží na kanapi naproti krbu, zatímco já si teď sedám do křesla vedle ní, za poslední měsíce se z toho stal takový náš zvyk. Každý večer před spaním se schoulí na kanapi, příliš se bojí usnout sama v po- koji. Dělám jí společnost a čekám, dokud neusne, a pak ji odnesu do postele. Většinu večerů oheň nemáme, ale i přesto tu sedíme.

      Bree má vždycky noční můry. Dřív je nemívala: pamatuju si doby, ještě před válkou, kdy usínala úplně snadno. Tehdy jsem ji dokonce škádlila a říkala jí „ospalá Bree“, protože dokázala usnout v autě, na gauči, při čtení v křesle – kdekoli. Teď je to však úplně jinak. Dokáže být vzhůru hodiny a když spí, není to klidný spánek. Většinu nocí ji skrz ty tenké stěny slyším vzlykat nebo křičet. Kdo by se jí divil? Když vezmu v úvahu ty hrůzy, které viděla, je s po- divem, že nezešílela. Jsou noci, kdy ani já nedokážu spát.

      Jedna věc pomáhá: když jí čtu. Když jsme utíkaly, měla Bree tolik duchapřítomnosti, aby si s sebou vzala svou oblíbenou knihu. O stromu, který dával. Čtu jí tu knihu každou noc. Už ji znám zpa- měti a když jsem unavená, zavřu oči a jen ji přednáším. Naštěstí je krátká.

      Jak se čím dál víc opírám do křesla, už trochu ospalá, beru do ruky její opotřebovaný přebal a začínám číst.

      Saša, která leží na kanapi vedle Bree, nastraží uši, a někdy si říkám, jestli taky neposlouchá. „Byla jednou jedna jabloň a ta mi- lovala malého chlapce. Každého dne chodíval chlapec za jabloní a sbíral její listy a splétal z nich věnečky a hrál si na lesního krále.“ Podívám se na kanape na Bree a vidím, že už spí. Ulevilo se mi. Možná to bylo tím ohněm nebo možná tím jídlem. Spánek teď po- třebuje, aby se zotavila. Sundám si šálu, pohodlně obtočenou kolem krku, a opatrně ji rozprostřu na její hrudi. Její malé tělíčko se ko-nečně přestalo třást.

      Přidám do ohně ještě jedno poslední poleno, sednu si do křesla a hledím do plamenů. Dívám se, jak pomalu skomírá a přála bych si, abych bývala přinesla více polen. Stejně je to jedno. Takhle to bude bezpečnější.

      Jak se pomalu ukládám, zapraská jedno z polen a já se cítím uvol- něnější, než kdykoli za posledních několik let. Když Bree usne, někdy si vezmu svou vlastní knihu a čtu si. Vidím ji ležet na zemi: Pán much. Je to jediná kniha, která mi zbyla, a je už tak opotřebo- vaná, že vypadá jako by byla už sto let stará. Je to zvláštní, mít na světě jen jednu knihu. Uvědomuji si, kolik jsem toho považovala za samozřejmé, a stýská se mi po dobách, kdy existovaly knihovny.

      Dnes večer si s chutí počtu. Má mysl pracuje o sto šest, je plná myšlenek na zítřek, na náš nový život vysoko v horách. Pořád si v hlavě promítám všechny věci, které tam odsud budu muset odno- sit, a jak to vlastně udělám. Jsou tu základní věci – naše příbory, zá- palky, zbytky naší zásoby svíček, přikrývky a matrace. Co se oblečení týče, ani jedna z nás toho moc nemá a kromě knížek vlastně nic nemáme. Tahle chata byla strohá už když jsme přijely, takže odsud také nemáme nic, co bychom si mohly vzít na památku. Ráda bych přenesla i kanape a křeslo, ale k tomu budu potřebovat pomoc Bree a to bude muset počkat, dokud se dostatečně nezotaví. Musíme to provést v několika fázích, základní věci jako první a nábytek až naposled. To nevadí, hlavně abychom tam nahoře byly v bezpečí. O to jde ze všeho nejvíce.

      Začínám přemýšlet o všelijakých způsobech, jak naši malou chatku ještě více zabezpečit. Určitě budu muset vymyslet, jak udě- lat okenice, abych je v případě potřeby mohla zavřít.

      Dívám se kolem sebe a hledám v chatě cokoli, co bych mohla použít. Aby okenice mohly fungovat, budu potřebovat něco jako panty a přemýšlím o pantech dveří do obýváku. Možná se mi povede je nějak uvolnit. A když už na to přišlo, možná si vezmu i ty dřevěné dveře a rozřežu je na kusy.

      Čím víc se kolem sebe rozhlížím, tím víc si uvědomuji, kolik toho můžeme použít. Vzpomínám si, že táta nechal v garáži bednu s nářadím, viděla jsem tam pilu, kladivo a dokonce krabici hřebíků. Je to jedna z nejcennějších věcí, co máme, a nesmím zapomenout ji vzít jako první.

      A samozřejmě motorka. Na tu myslím neustále: kdy ji přepravit a jak. Nesnesu pomyšlení, že ji necháme dole, to v žádném případě. Takže ji vezmu s sebou při naší první cestě. Nemůžu riskovat to, že bych ji nastartovala a upozornila na nás celé okolí – navíc je ten svah příliš prudký, než aby se na ní dal vyjet. Budu ji muset odtla- čit ručně. Už teď se připravuju na to, jak vyčerpávajíc to asi bude, zvláště pak ve sněhu. Nevidím ale jinou možnost. Kdyby Bree ne- byla nemocná, pomohla by mi, ale v jejím nynějším stavu neponese vůbec nic – možná ji budu muset i nést. Uvědomuju si, že budeme muset počkat na zítřejší večer a přestěhovat se pod rouškou tmy. Možná jsem jen paranoidní – šance, že by nás někdo sledoval je mi- zivá, ale opatrnosti i tak není nazbyt. Zvláště protože vím, že tu není nikdo jiný, kdo přežil. Tím si jsem jistá.

      Vzpomínám si na první den, kdy jsme sem přijely. Obě jsme byly úplně vyděšené, opuštěné a vyčerpané. Ten první večer jsme obě šly spát hladové a já jsem si říkala, jak to tu vlastně chceme přežít. Byla chyba opustit Manhattan, naši matku a nechat za sebou vše, co jsme znaly?

      A pak to první ráno jsem se probudila, otevřela dveře a k mému úděsu jsem před vchodem našla mrtvolu jelena. Nejdřív jsem se strašně polekala. Myslela jsem si, že je to výhružka, varování, aby- chom odsud odešly, že tu nejsme vítané. Po prvotním zděšení jsem si ale uvědomila, že je to úplně jinak: byl to vlastně dar. Někdo, někdo jiný, kdo přežil, nás musel sledovat. Musel vidět, jak zoufale jsme vypadaly a ve své nejvyšší šlechetnosti se rozhodl nám daro- vat svůj úlovek, naše první jídlo, dost masa na několik týdnů. Ne- dokážu si představit, jak cenný pro něj ten jelen musel být.

      Vzpomínám si, že jsem šla ven, dívala se všude kolem, nahoru i dolů nahlížela do všech stromů a čekala, že odněkud vyskočí ně- jaký člověk a zamává mi. Ale nikoho jsem nenašla. Viděla jsem jen stromy a i když jsem čekala několik minut, slyšela jsem jen ticho. Věděla jsem ale, prostě jsem věděla, že mě někdo sleduje. Věděla jsem, že tady nahoře byli ještě jiní lidé a snažili se přežít, stejně jako my.

      Od té doby jsem byla tak trochu hrdá na to, že patříme mezi