Aréna Jedna: Otrokáři . Морган Райс

dost vzduchu a Bree do něj fouká a rozdmýchává plameny. Když chytnou polínka, při- dám nahoru větší poleno. Přidávám další větší polena, dokud ne- máme pořádný oheň.

      Za několik okamžiků je pokoj celý ozářený a začínám cítit sála- jící teplo. Stojíme u ohně, já k němu vztáhnu ruce a začnu si je mnout, aby teplo proniklo do mých prstů. Cítím, jak se do nich po- malu začíná vracet cit. Po dlouhém dni venku pomalu začínám roz- távat a cítit se ve své kůži.

      „Co je to?“ zeptá se Bree a ukazuje na druhou stranu místnosti.

      „To vypadá jako ryba!“

      Běží k ní a popadne ji, zvedne ji a ona jí vyklouzne z rukou. Směje se a Saša neváhá ani vteřinu a znovu se na ni vrhne a tlapami ji pošle přes celou místnost. „Kdes ji chytila?“ zakřičí.

      Beru rybu do náruče, než ji Saša může ještě víc potrhat, otevřu dveře a hodím ji ven do sněhu, kde vydrží déle a kde se jí nic ne- stane, pak za sebou znovu zavřu.

      „To bylo další moje překvapení,“ říkám jí. „Dneska budeme mít večeři!“

      Bree ke mně přiběhne a celou mě obejme. Saša štěká, jako by ro- zuměla. Také Bree obejmu.

      „Mám pro tebe ještě dvě překvapení,“ oznamuji jí s úsměvem.

      „Jsou to zákusky. Chceš počkat až po večeři? Nebo je chceš hned?“

      „Hned!“ vykřikne vzrušeně.

      Také se nadšeně usmívám. Alespoň ji to zabaví do večeře. Sáhnu do kapsy a vytáhnu sklenici džemu. Bree se na ni dívás takovým legračním výrazem a očividně je trochu zmatená, takže odšroubuji víko a dám jí sklenici pod nos. „Zavři oči,“ řeknu jí.

      Zavřela je. „A teď si přivoň.“

      Zhluboka se nadechne a na tváři se jí rozlije úsměv. Otevře oči.

      „To voní jako maliny!“ vykřikne.

      „Je to džem. No tak, ochutnej.“

      Bree sáhne dvěma prsty do sklenice, nabere si velkou porci a sní ji. Oči se jí rozsvítí.

      „Týjo,“ vydechne, a sáhne si prsty pro další velkou porci a na- bídne ji Saše, která přiběhne a bez váhání ji zhltne. Bree se hyste- ricky směje a já sklenici zase zavřu a dám ji na krbovou římsu, pryč z dosahu Saši.

      „To je taky z našeho novýho domova?“ ptá se.

      Přikývnu a jsem ráda, že to už teď považuje za náš nový domov.

      „A ještě poslední překvapení,“ říkám. „To si ale schovám na večeři.“ Odepnu termosku z opasku a dávám ji vysoko na krbovou římsu, aby na ni neviděla. Vidím, že si může vykroutit krk, ale schovala jsem ji dobře.

      „Věř mi,“ říkám jí. „To bude něco.“

      Nechci, aby nám to doma smrdělo rybinou, takže se dnes ještě jednou vydám do zimy a připravím toho lososa venku. Beru si nůž a připravuju se k práci. Vlastně nevím, co dělám, ale vím dost, aby mi bylo jasné, že hlava ani ocas se nejí. Takže začnu tím, že je uříznu.

      Pak si říkám, že ploutve taky asi jist nebudeme, takže je taky uříznu – a šupiny taky ne, takže je očistím, jak nejlépe dovedu. Pak si říkám, že se asi jí otevřená, takže zbytek rozříznu vejpůl. Uvnitř je hutné růžové cosi, plné malých kostí. Nevím, co bych ještě udě- lala, takže už asi bude připravená na vaření.

      Než vejdu dovnitř, musím si umýt ruce. Prostě vezmu do dlaní hrst sněhu a očistím si s ním ruce. Jsem za něj vděčná – obvykle musím jít k nejbližšímu potoku, protože nemáme žádnou tekoucí vodu. Vstanu a než vejdu dovnitř, na chvíli se zastavím a rozhlížím se po okolí. Nejprve poslouchám, jako vždy, zda neuslyším nějaké známky hluk nebo nebezpečí. Po několika vteřinách si uvědomím, že svět už snad klidnější být nemůže. Konečně se pomalu začínám uvolňovat, zhluboka se nadechnu a cítím, jak mi na tvář padají sně- hové vločky, vnímám, jak je všude dokonalé ticho a uvědomuju si, jak krásná je tu vlastně příroda. Vysoké borovice jsou pokryté bílým sněhem, který se nekonečně snáší z purpurového nebe a svět se zdá být dokonalý, jako v pohádce. Okny je vidět záře krbu a zvenčí se naše chata zdá jako to nejútulnější místo na zemi.

      Vracím se dovnitř s rybou v ruce, zavírám za sebou dveře a cítím, jak je skvělé se z venku vrátit na místo o tolik teplejší, ozářené měk- kým světlem, které se od všeho odráží. Bree se o oheň stará vzorně, jako vždy, přikládá dříví jako odbornice a oheň je teď ještě jasnější. Na zemi u krbu připravuje nádobí, které přinesla z kuchyně. Saša ne- jistě sedí vedle ní a sleduje každý její pohyb.

      Přinesu rybu k ohni. Vlastně ani pořádně nevím, jak ji uvařit, takže ji prostě dám na chvíli nad oheň, ať se chvíli opéká, párkrát ji obrátím a budu doufat, že to bude fungovat. Bree mi čte myšlenky: okamžitě od- běhla do kuchyně a vrací se s ostrým nožem a dvěma dlouhými špízy. Každý kus ryby napíchne na špíz a pak svou porci vezme a drží ji nad plamenem. Udělám to samé. Breeiny domácí instinkty vždy byly lepší než moje a jsem jí za její pomoc vděčná. Vždy jsme byly dobrý tým.

      Obě tam stojíme, koukáme do ohně jako přikované a držíme své ryby nad ohněm, dokud nám neztěžknou ruce. Pokoj naplnila vůně pečené ryby a po deseti minutách se můj žaludek bolestivě ozve, že je hladový a netrpělivý. Rozhodla jsem se, že moje ryba je už ho- tová. Koneckonců si říkám, že lidé někdy jedí i syrové ryby, takže jak hrozné to může být? Zdá se, že Bree souhlasí, takže každá svou porci položí na svůj talíř a sedneme si na zem vedle sebe zády ke ka- napi, nohama u ohně.

      „Opatrně,“ varuju ji. „Uvnitř je pořád spousta kostí.“

      Vybírám ze své ryby kosti a Bree dělá to samé. Když už jsem jich vybrala dost, ukrojím si malý kousek růžového masa, které je pořád ještě horké, a sbírám odvahu.

      Chutná to docela dobře. Chtělo by to trošku soli nebo nějakého koření, ale aspoň chutná uvařeně a čerstvější už být nemůže. Úplně cítím, jak mi do těla vstupují tolik potřebné bílkoviny. Bree svou porci také rychle hltá a vidím jí na obličeji úlevu. Saša si sedne vedle ní, zírá na ni a olizuje se a Bree Vezme velký kus, opatrně ho vykostí a podává ho Saše. Saša ho důkladně rozžvýká a spolkne, pak si začne olizovat čelisti a zírá dál v naději, že dostane ještě kousek.

      „Tady, Sašo,“ řeknu jí.

      Přiběhne ke mně a já vezmu kousek své ryby, vykostím ji a podám jí ho. Slupne ho za několik vteřin. Než jsem se nadála, moje ryba zmizela jako vždy – a Breeina taky – a překvapuje mě, že se můj žaludek znova ozývá. Už teď si přeju, abych bývala chytla více ryb. I tak to však byla ta největší večeře za poslední týdny a snažím se být spokojená s tím, co máme.

      Pak si vzpomenu na mízu. Vyskočím, vyndám termosku ze skrýše a podávám ji Bree.

      „Tu máš,“ usmívám se, „napij se první.“

      „Co je to?“ zeptá se, pak odšroubuje víčko a přivoní si. „Nic ne- cítím.“ „Je to javorový sirup,“ říkám jí. „Je to jako voda s cukrem.