Aréna Jedna: Otrokáři . Морган Райс

jsem zmatená.

      Někdo mě drží za paži a jak mám sen a realitu ještě trochu sple- tené, jsem připravená zaútočit. Podívám se, kdo mě drží, a vidím, jak u mě stojí Bree a třese mi rukou.

      Pořád ještě sedím v tátově křesle, místnost je už ale zalitá slu- nečním světlem. Bree hystericky pláče.

      Několikrát zamrkám a snažím se se posadit a srovnat si hlavu. Byl to všechno jen sen? Bylo to tak skutečné.

      „Měla jsem zlý sen!“ pláče Bree a pořád mě drží za ruku. Podívám se ke krbu a vidím, že oheň dávno vyhasl. Vidím venku

      ostré sluneční světlo a začínám chápat, že už je pozdní dopoledne. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem usnula v křesle – to se mi nikdy před- tím nestalo.

      Zatřesu hlavou a snažím se dostat pavučiny z vlasů. Ten sen byl tak skutečný, že je pro mě těžké uvěřit, že se nic z toho skutečně nestalo. O tátovi se mi už zdálo, ale nic tak bezprostředního. Jen stěží si uvědomuju, že tady v místnosti se mnou teď není a pro jis- totu se ještě jednou rozhlédnu.

      Bree mě škube za paži a nedá se uklidnit. Nikdy předtím jsem ji takovou neviděla. Klekám si, abych ji objala. Chytne se mě jako klíště.

      „Zdálo se mi, že přišli zlí pánové a odnesli mě pryč! A tys tu ne- byla, abys mě zachránila!“ Bree mi pláče na rameno. „Nechoď pryč!“ úpěnlivě mě prosí. „Nechoď, prosím tě! Nenechávej mě tady!“

      „Nikam nejdu,“ říkám jí a tisknu ji k sobě. „Šššš... Nic se ne- děje... Nemusíš se ničeho bát. Všechno je v pořádku.“

      V hloubi duše se ale nemůžu zbavit pocitu, že všechno není v po- řádku. Právě naopak. Můj sen mě pořádně rozrušil a to, že Bree měla taky takový špatný sen – a o stejné věci – mě nijak neuklidňuje. Ne- věřím na znamení, ale nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli to opravdu není nějaké znamení. Neslyším ale žádný hluk a kdyby se nějaký objevil několik mil odsud, tak bych to určitě věděla.

      Zvednu Bree bradu a otřu jí slzy. „Pořádně se nadechni,“ říkám jí.

      Bree poslouchá a pomalu chytá dech. Musím se přinutit k úsměvu. „Vidíš,“ říkám jí. „Jsem tady. Nic se neděje. Byl to jen zlej sen. Rozumíš?“

      Bree pomalu přikývne.„Jsi jen unavená,“ říkám jí. „A máš horečku. Takže si měla zlej sen. Všechno bude v pořádku.“

      Jak klečím a objímám Bree, vzpomenu si, že si musím pospíšit, vyšplhat nahoru, zkontrolovat náš nový domov a najít nám jídlo. Myslím na to, že to musím Bree říct, a při představě toho, jak bude reagovat, se mi málem obrátí žaludek. Je jasné, že moje načasování nemohlo být horší. Jak jí mám teď proboha říct, že ji teď musím opustit? I když by to bylo jen na hodinu nebo dvě? Na jednu stranu tu s ní chci zůstat a celý den na ni dávat pozor, zároveň ale vím, že musím jít, a čím dřív to vyřídím, tím dřív budeme v bezpečí. Ne- můžu tu jen celý den sedět, nic nedělat a čekat na soumrak. A ne- můžu riskovat změnu plánu a přesun za bílého dne jen kvůli našim hloupým snům.

      Odstrčím Bree od sebe, laskavě jí dám vlasy pryč z obličeje a usmívám se tak přívětivě, jak jen dovedu. Pokouším se v sobě najít ten nejsilnější, nejdospělejší tón.

      „Bree, potřebuju, abys mě teď poslouchala,“ říkám jí. „Musím teď jít ven, jen na chvíli.“

      „NE!“ začne ječet. „Já sem to VĚDĚLA! Je to jako v mým snu! Ty mě opustíš! A už se nevrátíš!“

      Pevně ji chytnu za ramena a snažím se ji utišit.

      „Tak to není,“ říkám pevným hlasem. „Jen potřebuju jít na ho- dinu nebo dvě ven. Potřebuju se ujistit, že je náš nový domov bez- pečný, abychom se do něj dnes večer mohly přestěhovat. A musím ulovit něco k jídlu. Bree, prosím tě, pochop to. Vzala bych tě s sebou, ale jsi teď příliš nemocná a musíš odpočívat. Za pár hodin jsem zpátky. Slibuju. A potom večer půjdeme nahoru spolu. A víš, co je na tom to nejlepší?“

      Pomalu se na mě podívá, pořád pláče a nakonec zavrtí hlavou.

      „Ode dneška tam nahoře budeme pořád spolu, v bezpečí a každý den budeme mít oheň a všechno jídlo, co budeš chtít. A ryby i všechno ostatní můžu lovit hned tam, přímo před chatkou. Nikdy tě nebudu muset znovu nechat samotnou.“

      „A Saša s námi půjde taky?“ zeptá se navzdory svému pláči.

      „A Saša taky,“ říkám jí. „Slibuju. Prosím, věř mi. Vrátím se pro tebe. Nikdy bych tě neopustila.“

      „Slibuješ?“ zeptá se.

      Pokouším se najít ten nejlepší slavnostní tón a podívám se jí přímo do očí.

      „Slibuju,“ odpovím.

      Breein pláč ustává a nakonec přikývne a zdá se, že je spokojená. Láme mi to srdce, ale rychle se k ní nakloním, dám jí pusu na čelo a potom vstanu, přejdu ke dveřím a vyjdu ven. Vím, že kdybych tam zůstala ještě vteřinu, nikdy bych nenašla dost odhodlání odejít.

      Jak se za mnou zavřely dveře, nemohu se zbavit dojmu, že svou sestru už nikdy neuvidím.

      TŘI

      Stoupám po svahu přímo vzhůru za intenzivního ranního slunce, kterým se blyští všudypřítomný sníh. Je to bílý svět. Slunce svítí tak jasně, že skoro nevidím. Dala bych cokoli za kšiltovku nebo slu- neční brýle.

      Dnes je naštěstí vcelku bezvětří, je tepleji než včera a jak stou- pám vzhůru, slyším kolem sebe tát sníh, ze kterého v malých po- tůčcích stéká voda dolů a skapává ve velkých shlucích z větví borovic. Sníh je také měkčí a jde se mi lépe.

      Podívám se přes rameno a koukám na údolí, které se pode mnou rozprostírá, a vidím, že silnice jsou na ranním slunci znovu vidět. To mi dělá starosti, ale v duchu si vynadám a jsem naštvaná, že se ne- chám takhle rozrušit špatnými znameními. Měla bych být silnější. Racionálnější, jako táta.

      Nasadila jsem si kapuci a skláním hlavu kvůli větru, který nabírá na síle, čím výše stoupám, a přála bych si na sobě mít svou novou šálu. Dávám ruce k sobě a třu si je, chtěla bych mít i rukavice, a vý- razně přidávám do kroku. Jsem rozhodnutá se tam rychle dostat, prozkoumat chatku, najít toho jelena a pospíchat dolů za Bree. Možná s sebou dolů vezmu několik sklenic džemu, to Bree určitě potěší.

      Jdu po svých stopách ze včerejška, které jsou v tajícím sněhu stále zřetelné, a tentokrát je cesta snadnější. Zhruba za dvacet minut jsem tam, kde jsem byla včera a obcházím nejvyšší plošinu.

      Jsem si jistá, že je to to samé místo jako včera, ale když hledám chatku, nemůžu ji najít. Je tak dobře schovaná, že ji nemůžu najít ani když vím, kde ji mám hledat. Začínám pochybovat, jestli jsem na správném místě. Pokračuju dál po svých stopách, dokud nedojdu na stejné místo jako včera. Natahuju krk, jak můžu, a konečně si jí všimnu. Jsem ohromená, jak dobře je skrytá a to mi dodává ještě větší odvahu se tu zabydlet.

      Stojím a poslouchám. Není slyšet