Aréna Jedna: Otrokáři . Морган Райс

to, jak Bree, Saša a já hla- dovíme, mě někdy přivedla na hodně zoufalé myšlenky. Takže nic neponechám náhodě. Přestěhujeme se v noci.

      To je stejně nejlepší řešení. Musím ráno vylézt nahoru, nejdřív to tam pořádně prozkoumat a ještě jednou se ujistit, že nikdo nebyl venku ani uvnitř. Taky musím zajít na to místo, kde jsem viděla toho jelena a počkat na něj. Vím, že střílím od boku, ale pokud by se mi podaří ho najít znovu a zabít ho, budeme z něj moci žít týdny. Toho prvního jelena, kterého jsme před lety dostali, jsem zbytečně pro- mrhala, protože jsem nevěděla, jak ho stáhnout z kůže, naporcovat ani uchovat na delší dobu. Úplně jsem to zbabrala a dokázala z něj vydolovat jen jedno jídlo, než se celá mrtvola zkazila. Bylo to strašné mrhání jídlem a zařekla jsem se, že už to nikdy nedopustím. Tentokrát však najdu způsob, jak ho zachovat, hlavně díky sněhu.

      Sáhnu do kapsy a vyndám z ní kapesní nůž, který mi táta dal, než odešel. Hladím jeho rukojeť s jeho vyřezanými iniciály a ozdobným logem námořní pěchoty, jako to dělám už od prvního dne, co jsme sem dorazily. Říkám si, že je pořád naživu. I po těch letech, pře- stože je šance ho znovu vidět úplně mizivá, se té představy nemůžu vzdát.

      Přála bych si, aby táta nikdy neodešel a nikdy se dobrovolně do té války nehlásil. Hlavně to byla úplně hloupá válka. Nikdy jsem pořádně nepochopila, jak to všechno začalo, a nevím to ani teď. Táta mi to několikrát vysvětlil, ale já to stejně nechopila. Možná jsem na to byla moc malá. Možná jsem nebyla dost starána to, abych po- chopila, jak nesmyslné jsou věci, které si dospělí navzájem dokážou dělat.

      Táta mi to vysvětloval tak, že to je druhá americká občanská válka – tentokrát však nikoli mezi Severem a Jihem, ale mezi poli- tickými stranami. Mezi Republikány a Demokraty. Říkal, že se k tomu schylovalo už dlouho. Říkal, že posledních sto let se Ame- rika stala zemí dvou národů: těch úplně napravo a těch úplně na- levo. Postupem času se jejich postoje natolik utužily, že jsme se stali národem dvou protichůdných ideologií.

      Táta říkal, že ti nalevo, Demokraté, chtěli zemi, kterou by řídil čím dál mohutnější stát, aby se daně zvýšily na 70 % a aby se stát mohl plést do každé oblasti našich životů. Říkal, že lidé napravo, Republikáni, chtěli čím dál menší vládu, úplně zakázat daně a ne- plést se lidem vůbec do ničeho, aby se každý staral o sebe. Říkal že, postupem času tyto odlišné ideologie namísto toho, aby se snažily najít společnou řeč, se čím dál více vzdalovaly, přecházely do čím dál větších extrémů – až nakonec dospěly k okamžiku, kdy se ne- shodly už vůbec v ničem.

      Situaci ještě zhoršoval fakt, že se Amerika stala tak přelidněná, že žádný z politiků nedokázal zaujmout celou zemi a politici začali zjišťovat, že jen čím dál extrémnější pozice jim dokázaly zajistit po- zornost celostátních médií, a tím pádem i uspokojit jejich osobní ambice.

      Výsledkem bylo, že nejvýraznějšími osobnostmi obou stran byli ti, kteří zaujímali ty úplně nejextrémnější názory a každý se snažil překonat toho druhého, takže prohlašovali i věci, kterým ve skuteč- nosti nevěřili, ale sami se zaháněli do kouta. Přirozeně, když spolu obě strany debatovaly, dokázaly být pouze ve sporu – a jejich debaty provázela čím dál ostřejší slova. Ze začátku to byly jen urážky a slovní útoky. Ty se ale časem stupňovaly. A jednoho dne překro- čili hranici, odkud nebylo návratu.

      Jednoho dne, asi před deseti lety, nastal zlomový bod, kdy jeden politický vůdce tomu druhému pohrozil tím osudným slovem:

      „vzpoura“. Pokud by Demokraté zvýšili daně ještě o jeden cent, jeho strana by se vzbouřila proti Spojeným státům a každá vesnice, každé město a každý stát by se rozdělil na dvě části. Nikoli územím ale ideologií.

      Načasování nemohlo být horší: v tu dobu byla celá země v eko- nomické depresi a bylo dost nespokojenců, kteří ztratili práci, díky kterým mohl tento vůdce získat na popularitě. Média viděla, kolik diváků k televizím přiváděl a dávala mu čím dál více prostoru. Jeho popularita brzy začala strmě stoupat. Nakonec ho neměl kdo zasta- vit a když Demokraté odmítli jakýkoli kompromis, věci se samy od sebe hýbaly takovým směrem, že na své pozici ještě přitvrdil. Jeho strana navrhla svou vlastní vlajku a dokonce i měnu.

      To byl první zlomový bod. Kdyby se někdo odhodlal zakročit a zastavil ho tehdy a tam, mohlo se to zastavit všechno. Ale nikdo to neudělal. Takže tlačil ještě dál.

      Celá situace tohoto politika povzbudila ještě více, takže navrhl, aby nová unie měla také svou vlastní policii, své vlastní soudy a své vlastní vojáky – svou vlastní armádu. To byl druhý zlomový bod.

      Kdyby tehdejší demokratický prezident byl dobrým vůdcem, možná to tehdy ještě mohl zastavit. On však celou situaci ještě zhor- šil tím, že dělal jedno špatné rozhodnutí za druhým. Namísto toho, aby se snažil věci uklidnit, aby se snažil vyřešit základní problémy, které vedly k takové nespokojenosti, se rozhodl, že jediný způsob, jak potlačit jím nazývanou „rebelii“, byla tvrdá linie: obvinil celé vedení republikánské strany z podněcování ke vzpouře. Vyhlásil stanné právo a během jedné noci je dal všechny pozatýkat.

      To situaci vystupňovalo ještě výše a celá strana se semkla do- hromady. Také se přidala polovina armády. Lidé byli rozdělení– každý dům, každé město, každá vojenská základna – v ulicích se pomalu stupňovalo napětí, soused nenáviděl souseda. Dokonce i ro- diny se rozdělily.

      Jednou v noci se vedení armády věrné Republikánům podle taj- ných rozkazů pokusilo provést puč a osvobodit vedení strany z vě- zení. Situace uvízla na mrtvém bodě. A na schodech budovy Kapitolu se ozval první osudný výstřel. Jeden mladý voják měl dojem, že jeden důstojník sahá po zbrani, a vystřelil první. Jakmile padl první americký voják, nebylo návratu. Byla překročena po- slední hranice. Američan zabil Američana. Propukla bitva, ve které padly desítky důstojníků. Vedení Republikánské strany někdo ukli- dil do bezpečí na tajném místě. A od toho okamžiku se armáda roz- dělila na dvě. Vláda se rozdělila na dvě. Města, vesnice, okresy a státy se rozdělily na dvě části. Tomu se později začalo říkat První vlna.

      Během prvních pár dní se krizové vedení a vládní útvary snažily usmířit a vyhlásit mír. Ale už bylo příliš pozdě. Přicházející bouři už nedokázalo nic zastavit. Jedna frakce agresivních generálů se roz- hodla vzít věci do svých rukou a získat slávu, stát se prvním mužem války a využít výhody momentu překvapení. Spočítali si, že nejlep- ším způsobem, jak to celé ukončit, bylo rozdrtit opozici.

      Začala válka. Na americké půdě se rozhostily bitvy. Z Pittsburghu byl nový Gettysburg, každý týden dvě stě tisíc mrtvých. Proti tan- kům se mobilizovaly tanky. Proti letadlům letadla. Každý den, každý týden se násilí stupňovalo. Značily se hranice, armáda a policie se rozdělily a bitvy se rozšířily do každého ze Spojených států. Všude bojoval každý s každým, přítel proti příteli, bratr proti bratru. Do- spělo to do situace, kdy už nikdo nevěděl, proč se vlastně bojuje. Celý národ krvácel a nikdo to nedokázal zastavit. Tomu se začalo říkat Druhá vlna.

      Do té doby byly všechny boje, ať už jakkoli krvavé, vedené kon- venčním způsobem. Pak ale přišla Třetí vlna, nejhorší ze všech. Zou- falý prezident se kdesi v tajném bunkru rozhodl, že to, čemu neustále říkal „rebelie“, bylo možné potlačit jediným způsobem. Svolal k sobě své nejlepší vojenské poradce a ti mu navrhli, že k potlačení rebelie jednou pro vždy musí použít