Obřad Mečů . Морган Райс

něj tedy uspokojivější, než to předešlé. Nevěděl, co je to porážka. Teď ten pocit poznal. A ani trochu se mu to nelíbilo.

      Znovu a znovu v duchu probíral, co se to stalo a jak se věci mohly najednou vyvinout tak špatně. Ještě včera se zdálo, že je jeho vítězství totální a úplné, a že Prsten je bez výhrad jeho. Zničil Králův Dvůr, podmanil si i Silésii. V bitvě porazil na hlavu MacGily a ponížil jejich vůdkyni Gwendolyn. Mučil jejich největší a nejpřednější rytíře. Nechal je přitlouct na vysoké kříže. Zabil Kolka a chystal se vykonat popravu i na Kendrickovi a ostatních. Argon se do toho sice zapletl, když mu sebral Gwendolyn dřív, než ji mohl také zabít, ale to se Andronicus chystal napravit. Byl by ji dostal brzy zpět a potom by ji popravil spolu se všemi ostatními. Stačil mu jediný den, a byl by se dočkal úplného vítězství a slávy.

      A potom se všechno najednou změnilo, a neskutečně rychle obrátilo k horšímu. Drak a ten kluk se objevili na obzoru jako nějaké zjevení. Vřítili se na bojiště jako smršť a se svým plamenným dechem a Mečem Osudu mu zničili celé početné divize mužů. Andronicus to všechno sledoval z bezpečné vzdálenosti a okamžitě, když ta vřava vypukla, velel zbytku armády ustoupit na východní stranu Vysočiny. Teď čekal tady a jeho zvědové neustále nosili nové a nové zprávy o škodách, které Thor i drak nadělali. Dole na jihu, v blízkosti města Savarie, byl zničen další celý prapor. Oblasti Králova Dvora a Silésie byly prakticky ztraceny. Až na pár bezvýznamných výjimek bylo nyní celé Západní království Prstenu zase osvobozeno. To bylo neúnosné.

      Dusil se vzteky, když pomyslel na Meč Osudu. Dalo tolik špionážní práce, aby jej dostal pryč z Prstenu, a teď byla zbraň zase zpátky a spolu s ní se samozřejmě znovu aktivoval Štít. To znamenalo, že on byl teď i se všemi svými muži chycen v pasti, do které už si nemohl přivést žádné další posily. Mohl sice odejít, ale nikdo zvenčí již nemohl vstoupit dovnitř. Odhadoval, že zde, na východ od Vysočiny, má ještě asi tak půl milionu vojáků. To bylo víc než dost, aby zlikvidoval MacGily, ale proti šermíři Meče a drakovi to bylo číslo nuzné. Situace se teď ironicky otočila a on byl tím slabším. To byla pozice, kterou nikdy nezažil.

      A jako by snad věci ještě nebyly dost špatné, jeho zvědové mu stačili doručit zprávy o nepokojích doma v hlavním městě Impéria. Hovořily o Romulovi, který se čím dál více choval, jako kdyby chtěl uzurpovat imperiální trůn pro sebe.

      Andronicus vrčel vzteky, razil si cestu svým táborem, probíral v hlavě všechny možnosti a zároveň hledal kohokoliv, na koho by mohl svalit vinu a okamžitě jej potrestat. Věděl, že by jako vojevůdce měl udělat tu nejrozumnější věc, a to bylo takticky ustoupit a nechat Prsten na chvíli být. Stáhnout se domů dřív než je Thor a jeho drak najdou. Zachránit sebe i svá vojska a na palubách lodí, stále kotvících u východních břehů, se přeplavit zpátky do Impéria, nehledě na hanbu, kterou by to znamenalo. Udržet vlastní trůn bylo rovněž důležité. Koneckonců, Prsten byl jen pouhé smítko v obrovské rozloze Impéria, a každý velký vojevůdce měl jistě ve svém životě nárok na alespoň jednu porážku. I tak stále vládl devadesáti devíti procentům světa, nebo i možná více. To bylo něco, s čím mohl být i tak spokojený.

      Jenže to by to nesměl být velký Andronicus. On nebyl někým, kdo jednal opatrně či dokonce bojácně. Odjakživa následoval především svoje vášně a rozmary, a přestože věděl, že je to vysoce riskantní, nebyl připraven přiznat porážku, a potom Prsten opustit. I kdyby na to měl obětovat celou svou říši, stálo by to za to, když by nakonec našel způsob, jak toto místo ovládnout a rozdrtit. Bez ohledu na to jak dlouho to bude trvat a kolik to bude stát.

      Andronicus nemohl udržet na uzdě toho draka anebo Meč Osudu. Ale Thorgrina…to bylo přece něco jiného. Thorgrin byl jeho syn.

      Zastavil se a při tom pomyšlení si bezděky povzdechl. Jak ironické, jeho vlastní syn je poslední zbývající překážkou jeho nadvlády nad celým světem. Bylo to jako naschvál. Ale vlastně ne zas tak moc překvapivé. Vždycky to byli ti nejbližší, kteří pro člověka představovali největší hrozbu.

      Vzpomněl si na to proroctví. Byla samozřejmě chyba nechat syna žít. Jeho největší životní chyba. Jenže on pro něj měl slabost a nedokázal se jí ubránit, i když věděl, že proroctví, které se k němu váže, může vést až k Andronicově budoucímu svržení. Nechal Thora tehdy žít a teď přišel čas za tu chybu zaplatit.

      Pokračoval v cestě po táboře, následován svými generály, až nakonec došel na okraj a narazil na stan, který byl jiný než ostatní. Jediný šarlatový stan v jinak uniformním moři černé a zlaté. Bydlel v něm někdo, kdo měl dostatek drzosti mít stan jiné barvy než jsou ty císařské. Jediný, koho se, kromě Andronica samotného, všichni ostatní báli.

      Rafi.

      Andronicův vrchní čaroděj, nejzlověstnější stvoření, které kdy císař potkal. Rafi cestoval s Andronicem na každé výpravě, chránil jej za pomoci temné magie a byl za císařův vzestup víceméně zodpovědný. Andronicus nesnášel pomyšlení, že mu bude muset přiznat, jak moc jeho služby teď potřebuje. Ale kdykoliv se v minulosti setkal s překážkou, která nepocházela z tohoto světa, s problémem ze světa magie, byl to pokaždé Rafi, na koho se obrátil.

      Když se Andronicus přiblížil ke stanu, potkal před ním na stráži dvě bytosti. Byly vysoké, hubené, téměř beze zbytku ukryté v šarlatových pláštích, z nichž vykukovaly jenom žluté žhnoucí oči. Dívaly se na něj. Byly to jediné dvě bytosti v celém táboře, které se odvážily nesklonit hlavu v jeho přítomnosti.

      „Povolávám Rafiho,“ oznámil jim.

      Bytosti pomalým pohybem rukou rozevřely chlopně stanu za sebou. Jinak se ani nepohnuly.

      Ven se okamžitě vyvalil pach tak odporný, že se i otrlý Andronicus zarazil.

      Následovalo dlouhé čekání. Všichni generálové se zastavili opodál a v očekávání sledovali, co se bude dít. Vzhledem k všeobecnému strachu se vlastně opatrně díval celý tábor. Nastala chvíle ticha.

      Potom se konečně vnitřní chlopeň stanu odhrnula a ven vystoupila hubená bytost, dvakrát tak vysoká jak Andronicus a připomínající pokroucenou větev nějakého hodně starého stromu. Byla oblečená v šarlatové róbě s kapucí, pod kterou nebylo vidět nic než tma.

      Rafi se zastavil před Andronicem a díval se na něj. Jediný císař byl dostatečně blízko, aby v temnotě pod kapucí zahlédl velké žluté oči, které nikdy nemrkaly, a kolem nich malý kousek mrtvolně bledé kůže.

      Ticho pokračovalo.

      Konečně Andronicus přistoupil ještě o kousek blíže.

      „Chci, aby Thorgrin zemřel,“ řekl.

      Postava v kápi byla dlouhou dobu zticha. A potom se chřestivě zachechtala. Byl to hluboký, znepokojující zvuk.

      „Otci a synové,“ řekl. „Pořád dokola to samé.“

      Andronicus netrpělivě přešlápl.

      „Můžeš s tím pomoci?“ zeptal se.

      Rafi tam chvíli jenom tiše stál. Pro Andronica až příliš dlouho. Dokonce začal uvažovat, jestli jej nemá zabít. Věděl však, že by to bylo přinejmenším lehkovážné. Jednou už se o to ve vzteku totiž pokusil. Zkusil jej bodnout. Jenže meč mu roztál v ruce a přitom se mága ani nestačil dotknout. Rozžhavená rukojeť mu tehdy spálila ruku a trvalo měsíce než se to zahojilo.

      Takže Andronicus stál, čekal a kousal