Obřad Mečů . Морган Райс

      Steffen zrudl a smích okolostojících ještě zesílil. Nesmí si dovolit ten luxus a nechat se vyprovokovat.

      „Potřebuji jenom nějaké místo, kde bych mohl skládat hlavu a nějaké to jídlo do žaludku. Mám šikovné ruce a silná záda, zastanu hodně práce. Stačí mi říct, co je potřeba a já už si sám přijdu na to, jak to udělat. Nepotřebuji toho hodně. Ne víc, než jakýkoliv jiný chlap.“

      Už když to říkal, viděl sám sebe opět ztraceného v té nejšpinavější práci jako všechny ty roky předtím, když v hlubinách královského hradu čistil odpadní roury a vyléval splašky z nočníků šlechty. To ale přece zvládne. Těžkou práci a život v ústraní už měl léty praxe prověřený a tady jej jistě nemůže čekat nic horšího. A především to poslouží jeho věci.

      „Chlapa? Ty se nazýváš chlapem?“ vyprskl smíchy jeden z mužů.

      „Třeba pro něj přece jenom nějaké využití najdeme,“ vykřikl jiný.

      Steffen se na něj s nadějí podíval.

      „Mohl by třeba bojovat proti našim psům nebo kuřatům!“

      Všichni se rozchechtali.

      „Zaplatím vlastním prasetem, abych mohl něco takového vidět!“

      „Jestli jste si nevšimli, tam venku zuří válka,“ řekl Steffen co nejklidněji. „Jsem si jistý, že i tato malá provinční vesnice tím musí být zasažená a další pár rukou na práci se přece hodí kdykoliv.“

      Vesničané se na sebe podívali.

      „Samozřejmě, že víme, že je válka,“ řekl jeden z nich, „ale naše vesnice je moc malá. Armády se nebudou obtěžovat se sem kvůli našim prasatům trmácet.“

      „Nelíbí se mi jak mluvíš. Provinční a pár rukou,“ zavrčel jiný. „Všechno takové uhlazené. Vypadá to, že jsi snad chodil do školy. Myslíš si snad, že jsi lepší než my?“

      „Nejsem lepší, než kterýkoliv jiný člověk,“ řekl Steffen.

      „No to je na první pohled jasný,“ vyprskl smíchy někdo.

      „Dost už toho popichování!“ vykřikl náhle kdosi autoritativním hlasem.

      Řada vesničanů se rozhrnula a uvnitř kruhu se ocitl muž. Byl starší než ostatní a zdálo se, že bere celou situaci mnohem vážněji. Všichni se okamžitě utišili.

      „Pokud to, co říkáš, myslíš vážně,“ řekl muž hlubokým hrdelním hlasem, „mně by se extra pár rukou na mém mlýně docela hodil. Plat činí pytlík pšenice a džbán vody denně. Budeš spát ve stodole s ostatníma čeledínama. Pokud je to pro tebe přijatelné, můžeš klidně hned začít.“

      Steffen přikývnul a byl ze srdce rád, že se konečně ukázal někdo, kdo jej bral vážně.

      „Nic jiného si nežádám,“ odpověděl.

      „Tudy,“ řekl muž a razil si cestu davem.

      Steffen jej následoval, aby byl záhy doveden k poměrně velkém dřevěnému mlýnu, kolem kterého pracovalo množství mladších i starších čeledínů. Každý z nich byl notně zpocený a špinavý. Stáli v rozbahněné kruhové stezce a vlastními silami pomocí velkých otočných pák poháněli mlýnské kolo. Steffen si to prohlédl a uvědomil si, že tahle práce bude o zlomení zad. Ale naprosto mu postačí.

      Otočil se k muži, aby mu řekl, že s tím souhlasí, ale když to udělal, zjistil, že mlynář už je pryč. Nejspíš považoval jeho souhlas za samozřejmý. Vesničané si dopřáli ještě pár posledních vtípků, ale pak už se začali rozcházet každý zpátky ke svým povinnostem. Steffen si zatím prohlížel okolí mlýna a přemýšlel, jaký asi bude nový život, který jej tu čeká.

      Na kratičký čas byl bláhový a dovolil sám sobě snít o něčem lepším. Představoval si život v hradech, mezi urozenými a v dobrém postavení. Viděl sám sebe jako někoho důležitého, pravou ruku samotné královny. Měl být moudřejší a nepomýšlet tak vysoko. Samozřejmě, že na něj nic takového nečekalo. Nikdy se k tomu nejspíš ani nepřiblížil. To, že potkal Gwendolyn a nějaký čas jí sloužil, byla prostě jenom chvilková souhra osudu. A teď se zase vrátí do života, který mu patří. Alespoň už ho tu nemohlo nic moc překvapit. Tomuhle už dobře rozuměl. Bude to sice těžké, ale bez Gwendolyn mu i práce v mlýně naprosto postačí.

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Thor pobízel Mycoples, aby letěla rychleji. Prolétali hustými oblaky a každou vteřinou se blížili k Věži útočiště. Thor cítil každou buňkou svého těla, že je v Gwendolyn ve velkém nebezpečí. Vibrace probíhaly konečky jeho prstů a potom dál do celého těla a každá jednotlivá vlnka se jej snažila varovat, aby pospíchal. Leť rychleji, šeptaly mu.

      Rychleji.

      „Rychleji!“ křikl na Mycoples.

      Z dračího hrdla se ozvalo jemné zabublání jako odpověď a velká blanitá křídla se začala pohybovat o poznání rychleji. Thor jí vlastně nemusel nic říkat, Mycoples rozuměla čemukoliv ještě dřív, než by to stihnul vyslovit, ale stejně to udělal. Cítil se díky tomu lépe. Alespoň měl pocit, že není tak pasivní. Nemohl se zbavit pocitu, že se s Gwen děje něco velmi špatného a že každičká vteřina hraje roli.

      Konečně se dostali z největší oblačnosti. Thor pocítil vlnu ulehčení, když se v dálce před nimi objevila Věž. Byl to prastarý, trochu strašidelný architektonický kousek. Vysoká, perfektně kruhová věž, sedící jako jehla na jednom z kopců a dosahující téměř až do mraků. Od paty až k vrcholu byla vybudovaná z černého kamene. I na tuto vzdálenost už Thor dokázal cítit moc, která z věže vycházela.

      Když doletěli blíže, všiml si najednou, že na samém vrcholu věže něco je. Někdo tam stál. Až na úplném okraji ochozu, ruce rozpažené. Postava se každou chvíli zakymácela, jak do ní narážely poryvy větru.

      Thor okamžitě věděl, kdo to je.

      Gwendolyn.

      Jeho srdce začalo divoce bušit. Uhodl na co dívka myslí. A také dobře věděl proč. Myslela si, že ji opustil a okamžitě pocítil, že je to především jeho vlastní chyba.

      „RYCHLE!“ zařval do větru.

      Mycoples začala bít křídly vzduch jak jenom mohla a brzy nabrali takovou rychlost, že Thor měl najednou problém se nadechnout.

      Když se přiblížili ještě více, Thor viděl, že Gwendolyn ustoupila několik kroků zpátky od okraje a do bezpečí vrcholku věže. Okamžitě se mu ulevilo. Byla k němu otočená zády, nemohla jej vidět, ale i tak se rozhodla, že skok není to pravé řešení.

      Mycoples zařvala. Gwen otočila a hlavu a konečně spatřila draka i Thora na jeho hřbetu. I na velkou vzdálenost, která je stále ještě rozdělovala, se jejich pohledy setkaly. Dobře viděl překvapení v její tváři.

      O několik okamžiků později Mycoples přistála na střeše věže. Thor seskočil z jejího hřbetu ještě předtím, než se drak pořádně usadil, a okamžitě se rozběhl ke Gwen.

      Ta na něj zírala s vykulenýma očima a byla naprosto překvapená. Jako kdyby před sebou viděla ducha.

      Thor