Obřad Mečů . Морган Райс

ale dříve nebo později stejně musejí podlehnout. Když už ne zbraně a bojový um nepřátel, porazí je jejich vlastní únava.

      Erec byl zoufalý. Snad poprvé v životě si nevěděl v boji rady. Všechno nasvědčovalo tomu, že všichni do jednoho padnou ještě než den skončí. Smrt mu nevadila, nebylo by mu líto padnout v takovéhle bitvě. Už teď dokázali nemožné a jejich heroická obrana až do této chvíle už sama znamenala náměty pro písně pro dalších sto let. Pokud měl zemřít v bitvě, jistě si ani nemohl vybrat slavnější příležitost. Sevřel jílce svých mečů až mu zbělely klouby. Jedna věc ho však stejně trápila a to byla bezpečnost Alistair.

      Pomyslel si, že třeba v příštím životě bude mít více času, aby mohl být s ní.

      „No, docela jsme si tu zařádili,“ ozval se vedle něj Brandt.

      Stejně jako on svíral v ruce meč a i výraz jeho tváře hovořil o sdílených pocitech. Bojovali spolu už v nepočetných bitvách a mnohdy byl nepřítel v silné převaze, ale přesto Erec na tváři svého přítele ještě nikdy neviděl podobný výraz beznaděje. On sám musel mít asi nějaký velice podobný. Smrt byla nablízku a všichni to cítili.

      „Aspoň půjdeme k zemi s meči v rukou, jak jsme chtěli,“ řekl Vévoda unaveně.

      V podstatě to vzal Erecovi z pusy.

      Imperiální vojáci na druhé straně závalu si jich začínali všímat. Znovu se formovali k pochodu a s tasenými zbraněmi vyrazili do svahu. Stovky jejich lučištníků poklekly, aby měly lepší úhel a bylo nad slunce jasnější, že jenom za několik málo okamžiků bude to krvavé divadlo opět pokračovat. Erec se zhluboka nadechl.

      Vtom se ale někde z výše nad nimi ozval podivný řev. Byl očividně ještě daleko, ale i tak to bylo něco zcela mimořádného. Erec se rozhlížel po obloze a říkal si, jestli už nemá z únavy slyšiny. Jenom jedinkrát v životě slyšel řev draka, když byl na Stovce, a tehdy to znělo nějak takhle. Koneckonců, bylo velmi těžké si ten zvuk nezapamatovat. Nikdy by ho nenapadlo, že to ještě někdy uslyší. Drak? Tady v Prstenu?

      Mohl si krk vyvrátit, jak se přes plynoucí mraky snažil něco zahlédnout. A potom najednou spatřil siluetu a krev mu zamrzla v žilách. Letěl přímo k nim. Obrovskými křídly vířil vzduch. Byl to obrovský, temně fialový drak s velkýma, rudě žhnoucíma očima. Ten pohled Ereca vystrašil víc, než by to svedla kterákoliv armáda.

      Jenže potom se podíval pozorněji a výraz jeho tváře se změnil. Teď se v ní odrážel zmatek. Zdálo se mu, že drakovi za krkem sedí dvě postavy. Přimhouřil oči a hřbetem ruky si je zaclonil, aby viděl co nejlépe. A pak je poznal. Nemá s těmi slyšinami z únavy navíc teď už i vidiny?

      Ti dva, kteří na drakovi jeli, byli přece jeho panoš Thorgrin a za ním se ho za boky držela dcera krále MacGila Gwendolyn.

      Než si mohl Erec řádně urovnat v hlavě, co to vlastně vidí, drak už se snášel z výšky k nim s rozpjatými křídly jako orel. Otevřel tlamu a znovu vydal strašlivý řev. Byl tak ostrý, že dokonce z útesu nedaleko Ereca odpadla trocha sutě. Země se zachvěla, když o vteřinu později drak začal chrlit mohutné proudy ohně.

      Údolí pod nimi se okamžitě naplnilo řevem imperiální armády. Plameny, vlna za vlnou, pohlcovaly všechem prostor na druhé straně balvanu a nakonec se rozšířily po celé délce strže. Na konci Thor draka v krkolomné otočce obrátil, proletěl nad roklí znovu a ještě do toho pekla přidával. Drtivá většina Andronicovy armády byla zničena během pouhého mrknutí oka.

      Zbývající vojsko, které ještě nevstoupilo do strže, se při tom pohledu okamžitě obrátilo na útěk. Jenže pro Thora nebylo nic snazšího než dohnat a spálit na uhel i je.

      Během krátké chvíle, byli všichni ti muži, které Erec ještě před chvíli považoval za nepřekonatelného soupeře, do jednoho mrtví. Nezůstalo po nich nic než ohořelá těla, zapečená v ocelových pancířích, a zuřící ohně všude kolem. Celý imperiální batalion jednoduše zmizel.

      Erec i mnozí další zkoprněle stáli a s ústy dokořán se dívali, jak drak v elegantní křivce vystoupal na konci údolí do výše, otočil a potom přeletěl nad nimi. Záhy se znovu obrátil a zamířil na sever. Všichni vypukli v hurónský jásot.

      Erec bych uchvácen hrdinstvím toho kluka. Jak jen se mu mohlo podařit ovládnout takovou obludu? On i jeho muži dostali od toho mladého panoše šanci žít dál a poprvé za hodně dlouhou dobu pocítili optimismus. S drakem v zádech mohou možná porazit i celý Andronicův Milion.

      „Muži! Jdeme!“ zavelel.

      Byl rozhodnutý sledovat dračí stopu, ten sirnatý zápach a ohořelou zemi, a po cestě likvidovat všechno, co zbude. Thorgrin ukazoval cestu a bylo na čase jej následovat.

      KAPITOLA OSMÁ

      Kendrick ujížděl na svém koni v čele tisíců ostatních. Řítili se na Vinésii, velké město obsazené Andronicovými zadními voji. Zdi města byly vysoké a brána byla opevněna masivní železnou mříží. Na opevnění i uvnitř města byly rozmístěny tisíce imperiálních obránců a svým počtem Kendrickovu armádu převyšovaly. Prstenští navíc už dávno neměli na své straně moment překvapení.

      Ba co hůř, na východním obzoru spatřili další tisíce posil, které Andronicova ustupující armáda vyslala městu na pomoc, aby tak ještě důkladněji kryla svůj ústup. Ještě před malou chvíli si myslel, že imperiáni beze zbytku prchají, ale teď viděl že situace zdaleka není tak jednoduchá. Minimálně část, a možná i dosti významná, té armády se obrátila a teď pochodovala zpátky k Vinésii a na západ. Jejich řady byly spořádané, morálka obnovená. Opět to byla ta obávaná válečná mašina.

      Bylo jasné, že útok na město je teď zhola nemožný a oni by se měli stáhnout zpátky do Silésie a držet ji, aby ji impérium znovu nedobylo. Ta síla, která pochodovala zpět by to jistě mohla znovu dokázat. To se nesmělo stát.

      Kendrick však nikdy nepatřil k těm, kteří by utíkali z bitev, a to i když byl nepřítel silnější. To samé platilo o všech MacGilských vojácích, Silésijcích a o Stříbrných především. Kendrick věděl, že všichni budou bojovat až do konce. Sevřel v ruce meč a okamžitě věděl, jak se má zachovat.

      Imperiální armáda začala se svým bojovým pokřikem, kterému Kendrickova jízda záhy odpověděla.

      Prstenští se řítili ze svahu kopce do bitvy, o které věděli, že ji nemohou vyhrát, imperiáni nabrali rychlost a vydali se proti nim. Kolem Kendrickových uší hvízdal vítr, čechral mu vlasy a jílec meče, pevně sevřený v dlani, vibroval vzrušením. Dobře si uvědomoval, že už za malou chvíli se opět celý okolní svět ztratí v tom ohromném zařinčení oceli a tolikrát podstoupený obřad mečů opět započne.

      Vzduch hvízdající mu kolem uší náhle nabral na hlasitosti a na malý okamžik doslova zaburácel. Kendrick se vědoucně usmál. Podíval se nad sebe, aby se ujistil, že je to pravda. Sice už Mycoples s Thorem na hřbetě jednou spatřil, ale i napodruhé mu to opět vyrazilo dech. Tentokrát i proto, že na drakovi seděly postavy dvě a tou druhou nemohl být nikdo jiný než Gwendolyn.

      Jeho srdce poskočilo radostí. Pozdvihl meč vysoko nad hlavu, pobídl svého hřebce a přesto, že v ten okamžik vypjatý okamžik těsně před srážkou byl pro nervy vždy tou nejnáročnější zkouškou, Kendrick pocítil zvláštní klid a jistotu úspěchu. Vítězství bude jejich.