Obřad Mečů . Морган Райс

císařovu vděčnost.

      Stařec si odkašlal.

      „Vrátil ses do Volusie v porážce a potupen. Přesto máš dostatek drzosti sem předstoupit.“

      „Stal se z tebe bezohledný a unáhlený vojevůdce,“ řekl jiný muž.

      Romulus se otočil, aby pohlédl do očí zachmuřenému starci na druhé straně stolu.

      „Ztatil jsi tisíce našich mužů ve své marné honbě za Mečem a v bláznivé potyčce se samotnými draky. Zklamal jsi císaře Andronica a celé Impérium. Jak můžeš omluvit své činy?

      Romulus se na něj vzpupně díval.

      „Nehodlám se za nic omlouvat,“ odpověděl. „Získání Meče bylo v dobrém zájmu naší říše.“

      Jiný radní se naklonil kupředu.

      „Jenže, ty jsi jej nezískal, že?“

      Romulus zrudnul. Kdyby mohl, na místě by toho muže rozčtvrtil.

      „Téměř se mi to podařilo,“ odpověděl nakonec.

      „Téměř je nám úplně k ničemu.“

      „Došlo k nečekaným komplikacím.“

      „Draci?“ nadnesl další radní.

      Romulus se otočil, aby i na něj mohl pohlédnout.

      „Jak jsi mohl být takový blázen?“ pokračoval radní. „To sis vážně myslel, že je můžeš porazit?“

      Romulus si odkašlal a začínal ztrácet kontrolu nad svým hněvem.

      „To ne. Mým záměrem nebylo zabít draky. Chtěl jsem získat Meč.“

      „Jenže opět to tu máme: nezískal jsi.“

      „Ba co hůř,“ přiložil si jiný, „poštval jsi proti nám ta nejmocnější stvoření. Množí se zprávy, že začínají útočit na rozličných místech po Impériu. Rozpoutal jsi válku, kterou nemůžeme vyhrát. Je to pro Impérium obrovský problém.“

      Romulus se přestal snažit o odpovědi. Věděl, že ať řekne cokoliv, stejně to povede jenom k dalšímu vyčítání a obviňování. Koneckonců, tato „rada“, byla vlastně jenom orgánem plným Andronicových agentů.

      „Je škoda, že veliký Andronicus není přítomen, aby se s tebou mohl vypořádat sám,“ řekl další muž. „Jsem si jistý, že by nedopustil, aby ses dožil zítřka.“

      Odkašlal si a pohodlně se usadil na židli.

      „V jeho nepřítomnosti toto rozhodnout nemůžeme, a tak musíme vyčkat jeho návratu. Máš štěstí. Ty zatím jenom vydáš armádě povel, aby vyslala legie posílit velkého Andronica v Prstenu. Ty sám budeš poté degradován a zůstaneš v kasárnách, dokud nedostaneš další rozkazy.

      Romulus na ně nevěřícně zíral.

      „Můžeš hovořit o štěstí, že nebudeš na místě popraven. A teď nás nech pracovat,“ řekl další radní.

      Romulus zaťal pěsti, jeho tvář zbrunátněla, ale nikam se nevydal. Sám sobě nejdříve chtěl odpřísáhnout, že je všechny do jednoho jednoho dne zabije. Prozatím se ale přinutil zůstat v klidu. Teď nebyl ten správný čas. Sice by se mu asi udělalo lépe, kdyby je pobil, ale jeho konečnému cíli by to nijak neprospělo.

      Otočil se a rychlým krokem zamířil pryč. Jeho boty duněly ozvěnou a jenom o okamžik později se za ním masivní dveře poradní místnosti opět zavřely. Měl to za sebou.

      Vyšel ven z Kapitolu, sestoupal zpět po stovce zlatých schodů ke své vojenské jednotce, která na něj v úhledném pořádku stále ještě čekala. Kývnul na svého zástupce ve velení.

      „Pane,“ řekl muž a hluboce se uklonil, „jaké jsou tvoje příkazy?“

      Romulus přemýšlel. No jistě. Vždyť přece nemusí příkazy Rady poslouchat. Ba co více, bylo na čase se jim otevřeně vzepřít.