F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek

však že pan Věk je zase navštíví a tu že mu ukáže, že ještě nezapomněla vařit, a aby odpustil, že nedává ani ubrus, že by to zatím vystydlo, aby jedli tak – Paula byla večeří překvapena. Podívala se na matku, podívala se na Věka, jako by tušila, ale ten, jako by jejího zkoumavého pohledu neviděl, mluvil s paní Butteauovou. Teď teprve si všiml, jaký to nuzný byt a jak je stará paní dost v rozpacích, snášejíc náčiní a nádobí, každý kousek z jiné vsi. Vymlouvala to, jak mohla, ale mysl jí to nikterak nekalilo. Zasedla s mladými a chutě jim krájela a podávala. Věk, ač mu nebylo do jídla, ze šetrnosti k matce i dceři jedl jako opravdový host.

      Stará paní nutila, upřímně pobízela, jako jindy dělávala. Těšilo ji, že mohla pana Věka pohostit. (Na to pohoštění jeho byla by si, kdyby bylo možná, peníze jistě jinde vypůjčila, ale když jinde nemohla…) Při plném stole, z něhož však sama sobě nejméně brala, zapomněla na všechno. Byla dobré míry, a proto ani hned nepostřehla, že její host je změněn, že nějak zvážněl. I začala o minulosti, kdy ještě bydlili v Řeznické ulici. F. Věk si všiml, že Paula na to nic neřekla a že při těch matčiných vzpomínkách hleděla více do stolu; on sám se nepřiznal, že tam už dnes byl i u jejich bývalého bytu.

      Stará paní mluvila, pobízela, nalévala, divíc se upřímně, že tak málo jedí, a zase o Betyně, škoda že tu není, ta že by si pochutnala, to že jí musí kousek schovat, jistěže přijde z divadla jako vlk. Hned zase na Loty došlo, ta že teď už asi telecí pečínku ne, ta že něco lepšího – a škoda že její pozvání nepřišlo dřív, nežli Thám dostal zde v Praze zase místo, že by z venkova spíš byl šel do Vídně. Věk tuše, že teď snad dojde na stížnosti a na stěhování, odbočil v hovoru a měl se za chvilku k odchodu. Stará paní nechtěla o tom ani slyšet, a to že musí počkat na Betynu a Thám že snad také přijde, a kapku punče že by ještě mohli – Betyny a punče se Věk lekl, s Thámem se teď setkati si nepřál. Bylo mu tu vůbec nějak úzko. Paula se ho ptala, když vstal, kdy zase přijde, a brzo ať přijde.

      Slíbil.

      „A to na celé odpoledne,“ doložila paní Butteauová, „víte, uděláme si zase svačinu, jak bývalo.“ A odešla rozsvítit do předního pokojíku lampičku.

      „A to vás pak zase přivedeme na vlastenskou víru,“ řekl Věk v ten okamžik Paule, stoje proti ní s kloboukem v ruce. „Jste jí nevěrná. Víte ještě, pamatujete se, jak tenkrát Thám, u vás ještě, přel se s pannou Lotynkou o české divadlo a o českou řeč, a jak jste při něm byla? Vidím vás ještě, jak vám v očích a na tváři bylo vidět, jak jste s Thámem, jakou máte z něho radost.“

      Paní Thámová se trpce usmála.

      „Ó to bylo všecko jinak,“ odvětila. „Tenkrát jsem všecko jinak viděla.“ Pomlčela, pak jako by se rozhodla, dodala: „A leccos se pak také jinak ukázalo. Když on, Thám – ale ne, nemluvme o tom.“ To řekla živěji, chmuříc čelo, když Věk chtěl slova její vyvraceti. Umlkl, zaražen tou rozhodností. Vtom se paní Butteauová vrátila a on dával rychleji Paule dobrou noc. Vyprovodila jej s matkou, jež lampičkou svítila až ke schodům. Zvaly ho ještě jednou, aby tedy brzo přišel. Jak na zatáčce schodů se ohlédl, aby pozdravil, ještě jednou se mu kmitla nahoře mladá paní v čepečku, ubledlá, zapadlých krásných očí, jež za ním vážně, zamyšleně hleděly. V ten okamžik mu připadla všecka jiná, jako cizí. Zeď mu ji zaclonila a jen ještě hlas paní Butteauové slyšel starostně za ním volající, aby dal pozor, že ty schody –

      F. Věk vyšel kvapně z domu, záhy však zmírnil krok. Zahnul do ulice, nehledě na cestu. Šel a šel, a ne tudy, kudy přišel, nýbrž kolem dominikánského kláštera k Perštejnu a odtud do Nové aleje. Měsíc nesvítil, nebe se zatahovalo chmurami, bylo však příjemně. Prve si všímal Věk Prahy každým krokem. Teď šel, ničeho a nikoho nedbaje, a ne chodníkem, nýbrž prostřed ulicí, v aleji. Vracel se s neladnou myslí. Takhle si to cestou v poštovním voze nemaloval, jak se s Paulou a Thámem sejde. Myslil pořád na ně. A více na Paulu, jak se změnila. Nebyl spokojen. V mysli jeho tkvěl hluboko její sympatický obraz, kdy byla němou, sličnou dívkou, nešťastnou, poetickou, kdy na ni nadto hleděl očima mladíka poprvé zamilovaného. Pak s ní poprvé mluvil, nedlouho po tom, co řeči nabyla, v okamžiku, kdy byla tím a prvorozeným děckem přeblažená. A dnes s ní rozmlouval podruhé.

      To nebyla ta Paula! Neměl jejích trpkých zkušeností, v tom jí nerozuměl a byl stejného ideálního snažení jako Thám. Myslíval, Paula že mu bude rozumět, že dovede i oběť přinést. A dnes, jak se vyjádřila o vlastencích! – Jen ona chce být první, je v moci své matky a ta v moci jejích sester. A Thám mezi nimi!

      Teď lépe rozuměl tomu, jak tenkrát v Kralíkách byl rozhárán. „Jsem špatný učitel,“ také mu tenkráte řekl, že jeho, Věka, učil a k vlastenectví nabádal, a on, Thám, že sám teď s německými herci se světem potlouká a svou sílu utrácí, i svého ducha, že se zabíjí. To bylo všecko kvůli Paule, že její rodiny nechtěl opustit; a teď, když zase byli v Praze, když i Thám se mohl oddati svému, tu zase na něj naléhaly, pryč ho táhnou, aby ony, stará a Betyna s tou Lotkou, byly pohromadě. A Paula je při nich i kvůli nim i kvůli sobě, protože žárlí na jeho vlastenectví. V jakých to je Thám poměrech! Jaká ta jeho domácnost! Pracuje o vznešenou věc, pomáhá zvelebovat vlastenecké divadlo, on nejvíc, a mateřskou řeč, a doma ty boje kvůli takovým herečkám! Však také kvůli nim se jeho, Věka, prve skoro ani nezeptaly, jak je u něho doma, co matka, co on. A nač stará vždy o Paule před ním začínala? Zač ho má Butteauová? To jej mrzelo. Tak došel do Staré aleje, a když stanul opodál Prašné brány, na okamžik se rozmýšlel. Než rozhodl se do své hospody, ač nebylo pozdě. Hledati známých se mu za té nálady nechtělo.

      Ve svém pokoji chvíli ještě přecházel, pak u okna stanul. Hleděl přes pavlač na dvůr, kde tou dobou bylo již ticho mezi formanskými vozy, trčícími vysoko do temna, v míhavé, nevalné záři nádvorní svítilny. Věk ještě uvažoval o své návštěvě; také na matku vzpomněl, na domov, na svou tichou, čistou sedničku. A zase na Paulu myslil. Uvažoval její řeč a také mu jí bylo zase líto, když se mu mihla na mysli, tak přepadlá, ubledlá, když se mu kmitl pohled jejích zapadlých očí.

      VII. POSLEDNÍ PO PŘESLICI

      Když Held s Věkem odešli z bytu starých kněží, nastalo tam ticho. Farář seděl v lenošce a čekal, že Matoušek začne nějaký hovor. Než Matoušek jako by zapomněl, šukal sem tam, nemluvě, nějak zamyšlený, až posléze, pohlédnuv úkosem na faráře, zasedl ke svému stolu a jal se tam v papírech přehrabávati. Pak se dal do psaní. O tom, co se bylo před chvílí přihodilo s tím vojákem, ani slovem se nezmínil. Nyní psal, ale kradí, psaní milčickému rychtáři Vavákovi, s nímž se před pěti roky tak trochu seznámil o dražbě v kostele pavlánů, odbývané na všeliké klášterní a kostelní zboží. Oba tenkráte, bylo v prosinci před samými svátky vánočními, setkali se v dotčeném kostele u velkého ohně, který si v presbyteriu židé v kloboucích jako v poli někde zatopili a u něho se hlasně brebentíce ohřívali. Kněz penzista i pobožný rychtář neutajili tu svého rozhorlení, a tím se dostali do řeči a seznámili se. Od té doby se pak několikráte v Expedici Krameriových novin viděli. Nyní psal P. Vrba rychtáři, žádaje ho, aby starou Brtkovou těchto dnů nějak doma zdržel, kdyby chtěla do Prahy navštívit svého vnuka. A psal proč, a psal obšírně a netajil svého rozhorlení, přičemž, zapomenuv na faráře, pokrucoval živě hlavou a také si sem tam pro sebe zabroukl.

      Ale pojednou se vytrhl. Ozvaloť se za ním: „Co to píšete, Matoušku?“

      Jak se kaplan ohlédl, viděl, že pan farář vstal a že se k němu blíží. Co píše, říci