F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek

Lidé stojící před stavením na podsíňce, krám byl toho dne zavřen, i na síni, kde ležel nebožtík v otevřené rakvi, maje v hlavách planoucí svíci, velmi si všímali vetchého, ohnutého dědečka, někdy souseda zesnulého Věka, když Věkovi ještě ostávali ve zděděném domku před bývalou branou, zrovna proti statui sv. Jana Nepomuckého. Všímali si starocha o hůl se opírajícího, jenž jako plachý na nikoho se nepodíval, a divili se, že vylezl ze svého doupěte a jde na lidi, to že je nějaká čest, to že udělal jistě jen kvůli mladému Věkovi, protože František chodívá k němu někdy na toulku, starému že by to jistě neudělal. A dobře přitom pozorovali, že ten starý „perlinčan“, ten „beran“ sice na síni smekl, u mrtvého se zastavil, ale že nevzal do ruky kytičku žitných klasů namočených ve svěcené vodě v nádobce, jež stála u nohou nebožtíkových, a že nepokropil mrtvého, aniž mu křížek udělal.

      Ale stál chvilku, dědeček holohlavý, třesa se a maje ústa věkem pootevřena, a upíral zarudlé, od studeného větru rozslzené oči na nebožtíka souseda. Pak protlačil se do světnice, kde bylo plno sousedů i sousedek, sedících na židlích nebo na dlouhých lavicích podél zdí. Seděli mlčky a vážně před se hledíce nebo upírali zraky v myšlenkách nebo bez nich na vydrhnutou podlahu, teď plnou mokrých šlépějí a kalužinek od roztálého na botách a střevících sněhu. Sem tam se někdo ozval ztlumeně a jako oukradkem, sem tam někdo zakašlal a v to zaznělo chvílemi hlasité zakvílení staré Věkové; meškala s několika sousedkami, svými družkami z mládí, vedle v sedničce, jejíž dvéře byly vysazeny. Odtud také vešel do světnice, do níž padalo zkalené světlo zachmuřeného dne březnového, mladý Věk v černých šatech i v černých punčochách, s šátkem v ruce. Neklidný, rozčilený pohlédl plaše k oknu, nejdou–li už kněží, a mířil na síň, zase k otci. Vtom vešel starý Žalman. Prostřed světnice se spolu setkali. Všichni kolem, jako vytrženi z dusného klidu a smutného ticha, upřeli své zraky na neobyčejného hosta. A sousedka Snížková, sedíc opodál stolu, v kožíšku a v bílé plachetce, vážná stařena vysokého čela, zahnutého, pěkného nosu, s lalouškem pod bradou, nahnula se živě k mladičkému děvčeti, asi patnáctiletému, vedle ní sedícímu, a zašeptala:

      „To je ten starý Žalman, beran takový –“

      Teď, podávaje mladému Věkovi zarudlou, studenou pravici, promluvil třesoucím se hlasem:

      „Pánbůh tě potěš v tvém zármutku.“

      Řekl tak prve každý, kdo vstoupil, ale sotvakdo tak upřímně jako starý Žalman. Mladý Věk dojat tiskl mlčky starcovu ruku a vedl ho, když se ptal po panímámě, vedle do světničky. Nejdéle za nimi hledělo mladé, svěží děvče vedle staré sousedky, jehož velké oči pod obočím pěkně sklenutým už prve s účastenstvím patřily vstříc mladému Věkovi, jak vycházel ze sedničky.

      Ozval se prepuls. Zvony se vážně rozhlaholily a brzo poté nastal na síni šum. Přicházeliť učitel a kněží. V ten okamžik, kdy regens chori, kmotr Františkův, Havránek, zapěl se zpěváky pohřební zpěv, stará Věková, připomenutá, že nastala chvíle rozloučení, zahořekovala znovu, a podporována Františkem, nevidouc pro pláč na cestu, brala se nejistým krokem, všecka sklíčena k rakvi. Starý Žalman vyšel ze světničky až naposled, a také poslední, čekaje sám v koutku, u hodin, vykročil ze světnice a byl také v průvodu poslední.

      Po pohřbu, jímž ukončena dlouhá doba obav, trapné nejistoty a strachu, nastaly mladému kupci jiné starosti. Stalť se samostatným hospodářem a v krámě principálem. Měl mnoho práce, mnoho pochůzek a rovnání, ale to vše bylo mnohem snazší, než co bylo předtím. Hůře bylo s matkou. Nadál se, že se jí nyní uleví, že se zotaví. Ale stará kupcová nesla ztrátu svého muže těžce. Rmoutila se velmi a také zdraví jí nesloužilo. Syn ji nutil, aby se šetřila, nedopustil, aby se starala o hospodářství a domácnost jako jindy.

      Kvůli ní také odkládal cestu do Prahy, kam by se rád teď podíval. Měl tam jakési obchodní jednání, ale hlavní věcí bylo, že zatoužil zase živě po Praze samé. A když tak na Prahu myslil, připadlo mu, teď že by mohl snáze toho dosíci, po čem toužíval: státi se regentem chori a získati si jména skladbami. Tu by však musil všeho nechat, otcovo dědictví prodat. A matka…

      Ani nevěděl, že se často zamyšluje, že jej matka starostným okem pozoruje. Až pojednou to pochopil, když jednou odpoledne, bylo koncem března, jak seděl nad otevřenou účetní knihou, hledě před se do prázdna, přistoupila k němu a řekla mu s onou něžnou starostlivostí a laskavostí, jak jen matka dovede:

      „Je ti něco, Františku?“

      Když zaraziv se živě odvětil, že ne, sama mu navrhla, že by se teď, nežli nastanou jarní práce v poli, mohl podívati do Prahy. Nabídnutí to, svědčící o její starostlivosti a péči, dojalo ho a bylo mu velice vhod: i vyznal se, že na to sám pomýšlel, ale že si netroufal o tom se zmínit, aby ona, maminka, neměla z toho nějaké starosti.

      „Já se už, Františku, nebojím,“ řekla s úsměvem. „Když jsi se tenkrát z Králík vrátil! Jeď si, jed, a zařiď si všechno, jak chceš.“

      Té důvěry zklamati nebylo možná. Přijal nabídnutí matčino, ale pustil mimo všechny plány. Ještě téhož dne si objednal příležitost do Jaroměře, aby se tam dostal včas k slezské poště. Jda o tu příležitost, potkal ono svěží děvčátko, jež bylo se starou Snížkovou, svou babičkou, na pohřbu jeho otce. Panenka nesouc něco z pošty, ho neviděla, ale on bezděky si jí všiml, jak je pěkně urostlá, jako proutek. Když se vrátil domů, měl na stole několik listů. Jeden z nich poznal hned. Byl od přítele Hněvkovského z Prahy. To psaní rozbalil nejdříve. Byly v něm rozmanité zprávy: o sněmu, jenž se nedávno sešel, o Expedici, o pisateli samém, co teď čte a jak se pokouší také ve spisování. Douška však tentokráte nejvíce účinkovala:

      „Slyším, že se Thám zase do Prahy vrátil a bude prý, nebo snad už je, já ho ještě neviděl, u divadla.“

      Věk se zarazil a bezděky, když právě matka vstupovala do světnice, rychle psaní složil a v papírech na stole skryl. Ze mu Hněvkovský psal, tentokráte matce neřekl. Když druhého dne sedal do vozu, měl list Hněvkovského u sebe v kapse. Vzal ho z opatrnosti s sebou, aby na něj snad matka náhodou nepřišla.

      Za krásného březnového dne okolo poledne vjížděl mohutný povoz „slezské“ pošty, tažený čtyřmi, do Špitálské brány. F. Věk, jenž v něm seděl, všechen už roztřesen, daleko před branou vyhlížel velice neklidný a nedočkavý okénkem poštovním. Nyní musil v bráně udati jako všichni spolucestující jméno, stav i proč jede do Prahy (hlavní příčinu nemohl ovšem udati do úředního archu) a kde bude bytem. Udal Zlatého bažanta na Poříčí, kdež také zanedlouho vystoupil. Nohy ho brněly od dlouhé, nepohodlné jízdy, a srdce živěji zabušilo, když se ocitl pojednou v hluku a šumu velkoměstské ulice. Všecko jej to rozrušovalo a nějak omamovalo, takže chvilku ani nedbal, že se mu dotěrně nabízí k obstarávání všelikých pochůzek a služeb žid Zlatého bažanta, takový „hausjud“, jak tenkráte říkali.

      V. O STARÝCH A NOVÝCH ZNÁMOSTECH, TÉŽ O PRAČATECH

      Vrásčitý ten žid zarudlé, nehusté brady, v dlouhém kabátě a v širokém klobouce hodně již matně lesklém, sebral Věkovi dva vaky a bral se s nimi dlouhým průjezdem, nedbaje posměšků dvou formanů v modrých plantách a chlupatých kloboucích, kteří stáli v průjezde s otylým prvním podomkem v zelené sametové čepičce a bílé zástěře. Ani tento první podomek, ani druhý, jeho „fici“, který přicházel z nádvoří, kde stálo několik formanských vozů, mladého Věka si hrubě nevšimli.