F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek

patrně překvapena, ale nezalekla se. Učinivši hned u dveří úklonek, podívala se na oba staré pány, pak šla, políbila oběma ruku a ustoupila zase. Jak zraky všech na ní utkvěly, mihl se jí ruměnec po tváři a bezděky na okamžik sklopila oči. Ale hned jich pozvedla, jak se P. Vrba ozval, tak to že asi je panna Maternová. Jasný pohled její utkvěl na starém kaplanovi, neboť tušila, že ten to je, jenž se jí tak ujímá. Za ni odpovídal Vavák. Chování jeho bylo uctivé, ale nikterak pokorné nebo ostýchavé a svědčilo, že s pány umí jednati. Mluvil jadrně a plynně. Omlouval se, že přijeli, aby se velebný pán neráčil mrzeti, že vlastně musili přijet, protože stará kuchařka v Městci zemřela a panna Rézinka že neměla kde být.

      „Přijela k nám, koňaři právě měli tudy cestu, však s nimi přijel také do Prahyjejí kmotříček, a takjá nelenil a dal jsem zapřáhnout. Sic mohla panna Rézinka u nás nějaký čas ostat, ale prosím, co taková městská panenka v selském dvoře, a v tenhle čas! A když tu byly ty noviny o panu strýci, jářku, zkusíme štěstí. A tak jsme jeli, nejprve sem, když velebný pán byl tak hodný a staral se tak. A pan Kramerius, ten je svobodný, tomu by bylo zatěžko, a tak –“

      P. Vrba kýval hlavou, a zase se na faráře podíval a z toho na dívku a pozval ji, aby si sedla – Vavák už zatím usedl – a opakoval, to že je pravda, ale s tím panem majorem to že – A pojednou se Maternové zeptal, zná–li pana strýce.

      „Nikdy jsem ho neviděla,“ odvětila jasně a hbitě, bez ostychu. „Jen se pamatuju, že tatínek někdy o něm mluvil.“

      „Hm, hm, to bude. No, pravdu máte, rychtáři, zkusíme štěstí. Co jiného.“ A pověděl, co o majorovi věděl. „Ale teď už je pozdě, to abychom to nechali na zítřek.“

      Za chvíli poté vedl P. Vrba pannu Rézinku ze svého bytu dozadu, přes dvůr, kde bydlila paní Marková. U té měla zůstati Maternová přes noc. Navrhl to sám farář Hejna, když uslyšel, že mladé děvče má jít na nocleh do hospody. Rychtář u nich ještě zůstal. Když se kaplan vrátil, neutajil před ním, že se mu panna podobá, že by bylo škoda, aby takové čiperné děvče a takového rodu mělo někam do služby.

      „A jak je vtipná, velebný pane!“ chválil Vavák. „A hlas má, jaký hlas! Slyšel jsem ji jednou o hrubé při jedné bravúr–árii, ach, pane, to bylo něco. A tady v Praze by se mohla vycvičit –“

      „A k divadlu, ne?“ vpadl ostře P. Vrba.

      „No, smělá by byla dost, ale to ne. Ale,“ dodal, jako by si vzpomněl, „jedno je – německy neumí.“

      „I ďasa!“ vzkřikl v žertovném úžasu P. Vrba, a podívav se na faráře, jenž se dal do smíchu, doložil: „To je asi ta jediná šlechtična v celém Českém království, co německy neumí. Ale vy také neumíte německy a mluvíte s pány.“

      „Pravda, pravda, velebný pane. O němčinu by nebylo, bez té by došla spasení, ale jestliže ten její strýček, císařský major, víme –“

      „No, uvidíme; a jak ty papíry –?“

      „Tu jsou. Přivezla si je.“

      Vavák vytáhl balíček listin, jež na stole rozdělal. Mezi nimi nejvíce padal do očí erbovní list na pergamene, se znakem pěkně malovaným.

      Kdyby se byl ani té mladé šlechtičny netýkal, byl by pátera Vrbu sám sebou, jako starožitnost, velice zajímal. Prohlížeje si horlivě erbovní list, poslouchal zároveň milčického rychtáře, jenž uživ příležitosti, chutě vykládal o Maternech, o zbytku jejich květnické tvrze pod lesem Fidrholcem i o zvonech jimi darovaných. Přitom blýskl se lecjakým historickým datem, za kterého českého krále, v kterých letech, takže farář Hejna, sedě v lenošce a bedlivě naslouchaje, se až divil, kdeže ten sedlák nabral tolik vědomostí, to že by ani on, farář, těmi letopočty se tak neoháněl. Vtom P. Vrba se k němu schyloval, ukazuje mu erbovní list, aby se také podíval.

      Staroch na pergamen mrkl, ale již se mu usmála ústa hluboko zapadlá mezi nos a bradu, a již se mu také smály tmavé oči, jež na kaplana upřel.

      „Kdyby tak byl váš, Matoušku, tenhle erb,“ pravil, „to by bylo, to bych teprve zkusil. Co byste tak dělal, řekněte!“

      „A to bych jich ihned udělal kaplanem, pane faráři.“

      „A to bych měl čistého patrona.“

      Oba se dali do smíchu. Rychtář doložil, oni že se smějou, ale jiný že by za takový diplom dal půl jmění.

      „Jako pan Lidl,“ doplnil P. Vrba a pověděl o něm Vavákovi. Ten mínil, že by snad ten měšťan z ohledu na to, že je panna Rézinka rodu šlechtického, že ten by se jí ujal.

      „Zatím ne, zatím ne,“ chvatně P. Vrba odpovídal, „zatím to zkusíme se šlechticem, když je pravá šlechtična,“ a zaváděl řeč, jak se Vavák v Praze dlouho zdrží.

      „Zítra chci zas domů. Nastávají práce v polích.“

      „A kdy, prosím vás, čtete a píšete, večer asi?“

      „V čas polní práce ani nečtu, ani nerejsuju, velebný pane; jsem sedlák a má nejhlavnější kníhaje role a péro pluh. V zimě, to čtu a píšu, a hodně pro kratochvíli, a taky aby se člověk něčemu přiučil. A když je pokdy, to já pak, velební pánové, u knih vydržím. Pravda, takového pokladu,“ a ukázal na řady Vrbových knih, „nemám. Ale mám ledacos, kroniky a jiné staré knihy a všecky našeho, českého hlaholu.“

      A již byl v knihách; zapomenuv na čas, začal o nich s P. Vrbou jednati a také některé z knězovy bibliotéky přehlížel. Vrba se také optal, jsou–li u nich na Poděbradsku mezi lidem ještě staré knihy.

      „Málo, málo. A co je, to mají nejvíc ti naši podobojisté, evangelíci, a ti se se vším tají.“

      „A jak se s nimi snášíte?“ ptal se farář Hejna.

      „No snášíme. Co dělat. Teď ono jim trochu spadne. Za nebožtíka císaře, jak ty zákazy chodily, to se jen smáli. Jsou mezi nimi takoví papouškové, a ti se smáli, že procesí máme pryč, svátky pryč, teď zas zvonění na mračna pryč; jako se teď všude jen samé přirozenosti neb naturálii přednost dává. Ale oni sami ti podobojisté, jako ti helveti,“ dodal už živěji a rozohňuje se, „také nemají ve všem řád. Jako například tuhle chvaletický pastor; jak se do Chvaletic dostal, chléb lámal, a když se drobilo, zase ho krájel a teď prý placky peče a v mošně nosí do sboru, ale tuze prý je suší, není to možná ukousnout.“

      P. Vrba se usmíval, starý farář se dal do smíchu a pravil: „To by tak bylo na mé dásně!“ Ale Vavák vážně pokračoval:

      „Copak tady, tady se ubráníme. Ale hůř je ve Francouzích. Tam ten strom svobody vydává divné ovoce.“

      „Jako u nás! To se od našich naučili. Církvi tam všecko berou jako u nás!“ zvolal z křesla farář. „Vyhánějí kněze jako u nás. Nás také vyhnali, z domu, z našeho.domu, z našeho majetku!“ pokračoval zachvácen prudkostí, jež se ho zpravidla zmocnila, jak uslyšel o bývalém jejich domu. „Z našeho majetku,“ opakoval až vášnivě a náhle umlkl. Oči se mu leskly a brada, i když umlkl, zmítala se mu ještě, jako by bezzubými dásněmi něco překusoval, maje rty pevně stisknuty.

      Páter Vrba rychle k němu přistoupil a chlácholil ho, dobře věda, že stařec po takových záchvatech bývá mdlý a že třeba ulehne. Vtom stará Hanělka vstoupila, dotazujíc se, co má k večeři obstarati. Teď teprve si milčický rychtář náležitě času povšiml a poznal, že se nad těmi knihami dlouho zdržel. První stín soumraku již ulehal klenutou jizbou.