F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek

zas musí pryč. Za čtrnáct dní budeme už odtud. Paní domácí dala výpověď, protože chystá dům pro syna.“

      „A kam —“

      „Do Bartolomějské ulice, č. 394, k Červenému srdci, tam jsem najal. Ach, to stěhování, a nejhůř s knihami —,“ maně ukázal po plných regálech. „Je jich, teď se málo prodá. Tu panující drahotu nejdříve a nejvíc ucítila kniha, obzvlášť česká. Boháči a urozenstvo nejsou mými kupci.“

      Věk ze své zkušenosti živě přisvědčil.

      „A kniha je,“ pokračoval Kramerius, zapomínaje na chorobu, „naše hlavní obrana. Teď skoro jediná.“

      „Pravda, když školy jsou proti nám. Teď to semeno za Marie Terezie a za Josefa zaseté začíná nést ovoce.“ Věk dotkl se i Litomyšle, hovoru, který měl s prefektem gymnasia a filosofie P. Hradeckým. Kramerius vážně pokyvoval hlavou. „Ba, mění se to,“ povzdechl, „a hrubě. Já znal ještě učené Čechy, kteří neuměli německy, a teď budou učení Čechové, kteří nebudou umět česky.“

      „A je to vidět všude, jak se německý jazyk vzmáhá.“

      „Ale náš vedle něho nesehne!“ kvapně odvětil Kramerius a živěji sebou hnul v své tmavé lenošce. „Milovníků jeho přibývá, to vím. Obzvlášť velebím stolici českého jazyka; je, jak jsme doufali a se těšili, pravou baštou. A co našil náš cordatus Bohemus, také’vzchází, také nepadlo na kámen. Ti, které on probudil, burcují jiné. Zdalipak slyšeli,“ vzpomněl, „jak profesor Jungmann v Litoměřicích vyučuje dobrovolně českému jazyku. Slyšeli o tom? V hradeckém semináři po něm to dělá Rautenkranc, v kněžstvu bude znalost mateřštiny, to je, ó to je! A tady na Akademickém gymnasiu učí Thám, Ignác.“

      „A co Václav —,“ optal se Věk dychtivě.

      Kramerius mávl rukou.

      „Bůh milý ví. Je venku, pořád u těch aktérů, a nevede se mu, to se ví.“

      „Nespisuje —“

      „Nic, ani pérem nehne; jako by kámen do vody zapadl. Věčná škoda. Nu, a ten profesor Jungmann, abych nezamluvil, přeložil z englického vznešenou báseň Ztracený ráj, teď ji prý dohotovil, jak včera pan profesor Nejedlý nám vypravoval. Divil se, to že je oříšek, ta báseň, to že potřeba veršovnické obratnosti. – Pro mnohé čtenáře sic že nebude, ale zvede-li se, to že by byla oslava českého Parnasu. A je ještě mladý ten pan Jungmann. S námi staršími jde to již z kopce,“ chtěl zažertovat, mluvil však vážně. Hned však pozvedl chýlící se hlavu a jako oživen zvučněji řekl, hledě na Věka. „Dělníků přibývá, jiní přicházejí a bohdá lepší! Ono přec jen svítá, vlastenče; mraků sice dost —“

      A dál se procházeli vlastenskou vinicí. Kramerius mluvil o nových jejích dělnících. Věk ptal se na staré známé; uslyšel o Vydrovi, že s ním hůř, jaká to jsou muka pro muže, duševní práci tak zvyklého. Věk ho litoval a připomenul, jak už na jaře u něho bylo smutno, když ho s P. Vrbou navštívil, neřkuli teď. Pojednou se mu mihl jiný nemocný. Na Dobrovského se optal.

      „O to si náš Held všeho uznání zasloužil, a také tím své jméno v Praze, zvláště u vznešených, prohlásil. Však jsme o tom mluvili, pamatuji se, jak bylo s panem Dobrovským zle. A všecko se, jak doktor Held řekl, osvědčilo. Abbé už ani jednou od těch dob nezuřil, a jsou to již dvě léta. Pravda, pomatenost nadobro neodešla. Ale to se už pozná, to začne rozdávat, je veselý, nebo se podpisuje a udělá trojhran k tomu, někdy také trojku do něho, obyčejně červeným inkoustem. A tuhle namočil papíry, také své rukopisy přitom, a začal jimi drhnout podlahu.“

      „O propána —“

      „To bylo to nejhorší, ale jinak je tichý, nic, žádné bouřky. Vůbec je lip. To je vidět z toho, že už není ve svém zahradním domě. Jezdí po venkově, u vrchnosti je, všude ho zvou. Na zimu přijíždí do Prahy. Teď už tu brzo bude.“

      „A pracuje?“

      „Pořád.“

      „Held má tedy jméno.“

      „A praxe. Někdy až naříká. To vědí, Ordinarius u Milosrdných a pak chodit po městě —“

      „Kdy bych ho asi zastal.“

      „Nejspíš polední dobou, při obědě. Slyším, že bývá u Tří lip.“

      „Na Příkopech?! A to chodí až z Malé Strany?“

      „Ó tam už nebydlí. Teď má kvartýr v Sirkové ulici, ale povídal, že se mu tam nelíbí, že se bude stěhovat. Tedy v poledne, protože odpoledne – ale bodejť,“ připomínal si Kramerius, „zítra snad i odpoledne, vždyť je neděle. Nepůjde-li do divadla.“

      Věk se v duchu zastyděl, že si na české představení dosud ani nevzpomněl.

      „Zítra by měli také jít,“ domlouval Kramerius, „císař dnes přijel z Boleslavská a zítra se podívá na českou hru.“

      „Na české divadlo?“

      „Ano, už je to jisté. Na Štvánovu veselou hru Šťastný Kašpárek.“

      „Nemohli něco jiného vybrat?“

      „Ó to nejde jenom tak!“ Kramerius mávl rukou. „To musí být shora, z gubernia schválení. Také se rádi obveselí.“

      „Zvláště teď v těch smutných časích,“ řekl Věk trpce a vstal. „Tedy Sirková ulice, a prosím, v kterém numeře?“

      „Číslo dvousté padesáté první.“

      „Knihy tentokráte neobjednám,“ Věk se přitom zasmušil, „u nás teď —“

      „Vím, vím, milý vlastenče, ale kalendáře jim pošlu.“

      „Jen polovičku.“

      „Ne, tolik jako jindy. Co prodají, dobře, ostatní rozdají. A kdyby nic neprodali, také dobře. A my, drahý vlastenče,“ dodal, když přijímal Věkovu ruku, „abychom se podruhé lip sešli. Oni v lepším postavení, aby se jim zas dobře vedlo, a já – v lepším zdraví.“ Usmál se i povzdechl.

      „Doufejme, že bude líp. Oni se pozdravějí. Nejsou starý.“

      „Nejsem. Pětačtyřicet let není žádné stáří. Ale – A práce tolik přede mnou! Co všecko bych chtěl vykonat!“ Mluvil smutně, až Věka dojalo. Chtěl těšit, Kramerius však pohnul dlaní a zeptal se, obraceje: „A jim je?“

      „Pětatřicet.“

      „Pánbůh jich zachovej v tom zdraví.“

      Věk odešel s myslí trudnější, nežli sem šel. Myslil na Krameria, jaká by byla rána, kdyby ten —

      Nazejtří zastal nového pacienta. P. Vrba, kterého dopoledne navštívil, byl v posteli. Ulehl toho dne ráno. V tu chvíli však, když Věk stanul u jeho lože, zapomínal na „brabence“, kteří se včera přihlásili. Věk musil nejprve o sobě a Dobrušce vypravovat, a P. Vrba naslouchal a vyptával se s upřímným účastenstvím. Pak začal také stěžovat, ne na své zdraví, nýbrž na zlé časy, jak je všechno tou drahotou zaraženo, že letos skoro nic neprodal, když je o sousto zle, a on sám že nemohl také tolik knih rozdat jako jindy, také pro tu drahotu, že ji také cítí, že už musil sáhnout na kapitálek po nebožtíku panu faráři Hejnovi.

      „Ale,“ začínal veseleji, „taky pořád naříkám, a zatím jsem furiant, furiantství provádím, mám kuchaře, už nekupuju z hospody, kuchaře mám, svého, vlastního, a jakého, to by neuhodli – baronského!