F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek

a to je ta písnička, velebný pane; nichts fůr Ungut. Ze to nic není —,“ a potřásal kaplanovou rukou.

      P. Vrba se nucené usmál, oddechl si, neboť čekal něco horšího; ale v duchu se přece mrzel. Rychle se poručiv, vykročil ven. Mířil na Dobytčí trh ku svému bytu.

      Po tomto večeru nesetkal se P. Vrba s Jeníkem z Bratříc, až v pondělí po té sobotě, které navečer maně se dostal k Stavovskému divadlu, když tam dvůr přijížděl. Bylo pochmurné podzimní odpoledne; v místnostech České expedice plných vysokých regálů jako by po všem rozhodil závoj. Kramerius seděl v pokojíku vedle hlavní místnosti u kamen, maje pravou nohu v bačkoře. Rozbolela se zas, jako ho častěji poslední dobou bolívala. Proti němu seděl Jeník v límcovém tmavomodrém svrchníku, v botách s holínkami a v přiléhavých, nohavicích.

      P. Vrba chtěl obrátit, musil však usednout. Kramerius, ujistiv, že nikterak nevyrušuje, uvedl ho hned do hovoru, tu pan baron že vypravuje, jaká sláva se chystá v Paříži na tu korunovaci Napoleonovu, veřejné hostiny v Tuileriích, na každém pláce muzika a veřejný tanec, do divadla že bude smět každý zadarmo.

      „Každý oíicír bude povýšen,“ pokračoval Jeník, „to píšou francouzské noviny, u každého mostu na obou stranách budou šenkovat zadarmo víno, každému, kdo se zastaví.“

      „Skoro jako o české korunovaci,“ připomenul Vrba, „a co prosím, jak u nás, když zavedli také císařský titul. Hlavně prý kvůli němu, kvůli tomu Napoleonu —“ Ze slov i z tónu bylo cítit nechuť k francouzskému panovníku.

      „To se ví. A co nám Čechům vyvedl, to asi nevědí.“ Tmavé oči setníkovy živěji se zaleskly.

      „Napoleon? Nám!“ žasl P. Vrba; Kramerius také tázavě pohlédl na přísnou tvář setníkovu, v tu chvíli ještě chmurnější.

      „Mám to z dobrého pramene, pánové, Hrabě Auersberg mi to řekl, a jemu pan purkrabí, a ten to má z Vídně. Das heisst tohle: Když si ve Vídni vzpomněli na ten nový titul, na to císařství, tu se silně myslilo na Čechy a na Uhry —“

      „Tak —,“ vydechl P. Vrba překvapen, „snad ne —“

      „Ano, ano, aby se císař psal uherský a český,“ vyslovoval Jeník důrazněji, „některým to nebylo asi dosti vhod, ale už bylo na tom, jak povídám, ale slavná diplomacie, to vědí – Psalo se do Parýzu, napřed ohlásit to Napoleonu, a on že proti tomu nic nemá, ale že se mu ten titul zdá podivný. A už to bylo!“

      „I prachmiliónský jakubín!“ vyhrkl P. Vrba zlostně, „co ten votipera —“

      „To se ví, že ti ve Vídni, kteří hned od počátku chtěli nynější titul, byli jako koni. A hned bylo po českém císaři —“

      „Jen když nám český král ostane!“ konejšil Kramerius.

      „A to by bylo!“ Jeník zableskl očima. „Jen abysme na něj my sami nezapomínali. Člověk se musí zlobit na své krajany. Bývalý český udatný lev teď by měl být skopec. A říct se nic nesmí, neřkuli napsat. Cenzura jako drak. Nejsou časy Josefovy. Teď by se nesmělo tisknout —,“ mávl rukou a nevšímaje si, že P. Vrba sebou neklidně hnul a ohlédl se po své čepici, horlil dál:

      „Ještě by nám teď ti liščí jezuviti scházeli. V Sicílii už je zas mají, neapolský král začal.“

      „Slavnosti teď snad žádné nebudou,“ zamlouval Kramerius a P. Vrba se chytal:

      „U nás? Při té nouzi! Všecko je zaraženo, viděl jsem tuhle sobotu u divadla. A císaři tu nouzi snad tajili —“

      „Už to ví, už nařídil, dnes to tady policejní rada Konrád povídal, aby se vydala mouka z vojanských magacínů, aby se caky pro chudinu chléb pekl. Prý budou veřejné boudy a krámy —,“ oznamoval Kramerius.

      Jeník z Bratříc jako by neslyšel. Vstal, přešel pokojíkem sem tam a nevšiml si, že P. Vrba se také zdvihl a dává Krameriovi dobrou noc. Teprve když se i jemu uklonil, podal mu ruku a opakoval zkrátka, patrně zamyšlen:

      „Dobrou noc, mají se hezky.“

      P. Vrba byl už venku, když se Jeník z Bratříc zastavil před Krameriem. „Člověk u nás nesmí nikde nic říct,“ řekl durdivě, „pořád aby se ohlížel.

      A o těch jezuvitech, veřejí, mám to jak netopejry v hlavě. Uvidějí, že se k nám zas dostanou. Jaký je teď vítr —“

      „To snad přece ne, pane barone.“

      „Uvidějí; ale už by teď tak nemohli, už ne,“ chlácholil sám sebe, své znepokojení, „začínali by přece jen jako znova a pak, ctný vlastenče, das Licht der Aufklärung ist überall schon so weit eingedrungen, teď by měli tisíckrát větší práci nežli dřív.“

      „Také myslím, a to, že mají k nám ještě daleko.“

      „Jen aby se nemýlili.“

      P. Vrba v plášti a čepici bral se z Expedice rovně Dominikánskou ulicí, míře k Perštýnu a dále Spálenou ulicí domů na Dobytčí trh. Zešeřilo se, dominikánský kostel stmělý strměl jako obrovský, tichý stín k večernímu nebi. U bývalého svatováclavského semináře se P. Vrba maně zastavil a pohlédl do oken rozlehlé barokové budovy.

      Vzpomněl si na profesora Vydru, jenž tu bydlil. Pohlédl k oknům jeho bytu. Byla osvětlena, rudě zářila do temna úzké ulice.

      „Svítí,“ mihlo se Vrbovi soucitně, „svítí, ale ne jemu, on má noc, noc, v očích tmu. Jak mu je, chudákovi —“

      Když se vrátil v létě ze své výpravy, zaslechl od Zieglera, že je Vydrovi hůř, že má snad plíce silně nakažené, že od července nápadně schází.

      I zatoužil v tento okamžik k němu se podívat. Od jara, jak u něho byl s Věkem, ho nenavštívil, a Ziegler u něho, u Vrby, se také už dlouho neukázal. Okamžik váhal, že snad je pozdě. Ale ubohý profesor má pořád jednu dobu, nekonečnou, smutnou noc —

      Rázem se rozhodl a zahnul vpravo do Vydrová bytu. V prvním pokoji u stolu, na němž hořela svíce, seděl Ziegler nad hebrejskou biblí. Slovníky ležely vedle. Kučeravý teolog (byl v druhém, v předposledním roce) se zachmuřil, jak se otevřely dvéře. Měl právě chvíli klidu a chutě zasedl, aby studoval. Z jiskrných očí však mu ihned zmizel stín nevole, když uzřel, kdo vstoupil.

      P. Vrba se omlouval, tlumě hlas, a chtěl vysvětlovat. Než Ziegler, vítaje ho uctivě a s potěšením, mu nedal a sám se omlouval, že už delší dobu u něho nebyl, ale že nemohl, tady s panem profesorem, ukázal na druhé dvéře, že bylo pořád tolik opatrování a starostí —

      „Jak mu je,“ ptal se Vrba s účastenstvím, tlumě pořád ještě hlas.

      „Ó hůř; ráčejí jen nahlas mluvit, velebný pane, on chudák nic neslyší.“

      „O to ještě k té slepotě! A jak s plícemi.“

      „Kašle, hrozně kašle, někdy ho to může potrhat.“

      „Co dělá —“

      „Dokud jsme mu předčítali, to ještě šlo, a to ještě mohl také diktovat, ale teď už ani to ani ono, když je nadobro hluchý. To se modlí, nebo si říká z Horáce, když ho nemůže číst. A návštěv míval dost, a ještě přicházejí, ale to mu není také nic plátno.“

      „Tak ho neopustili.“

      „O ne; odpoledne tu byl pan kanovník scholasticus Lenhard, to je věrný přítel; ale když je s panem profesorem těžká řeč —“

      „Tak