F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek

límců a epolet. V předních řadách vyrazilo: „Vivat!“, ale dál zástup zamlklý. Těžký mrak tísně dusil vše.

      P. Vrba prosmýkal se na volnější místo, dříve nežli všecky kočáry předjely. Než sotva se vydral, stanul. Stará jakási paní v čepci a v šátku přes ramena táhla, zrovna před ním, za ruku kloučka asi pětiletého. I v tom nejasném osvětlení všiml si P. Vrba, že je hošík jako opička, s divným kašketem na kudrnaté hlavě, se strakatou šerpou kolem pasu. A křičel a tahal starou paní všecku již udýchanou, a volal zlostně, velitelsky:

      „Babi, babi, já nechci domů!“

      „Ale Jean, ach Hanzi, já už nemůžu —,“ vydechovala, „oni by nás tu umačkali.“ To paní Butteauová chlácholila svého vnoučka, Betynina synka. Ten však nedbal, neslyšel, a jen ji umíněně tahal za ruku, pak už za sukni a křičel, že musí, že chce, že chce —

      P. Vrba se neudržel. Nevěděl, kdo to je, ale přímo na ni zavolal:

      „Paní, metličku na to klouče —“

      „Ach das liebe Kind, es ist —,“ hájila zardělá, dech popadajíc.

      P. Vrba víc nezaslechl. Přihnal se proud z rozcházejícího se zástupu, roztrhli je, stará paní mu zmizela i Jean, to milé dítě; ale jeho umíněný, zlostně rozechvěný hlas pronikavě bylo ještě na okamžik slyšeti.

      „Já bych ho, spratka, zkrotil,“ zlobil se P. Vrba, „ale co taková stará v opičí lásce —“

      V pondělí po té sobotě vyšel odpoledne z domu navštívit Krameria v Expedici v Dominikánské ulici. Pravidelně tam chodíval v pátek kvůli majiteli Expedice i kvůli jeho společnosti, kterou tam v ten den zpravidla nacházel, jádro vlasteneckého šiku pražského, měšťany i literáty, kněze, doktory i študenty. Několik jich tu vždycky zastal. Se všemi se znal, s některými se i rychle a přátelsky sblížil. Přicházeliť všichni k jednomu ohni a hřáli se jedním nadšením.

      Tu se i s doktorem Heldem vídal, když Held ho nemusil toho léta a podzimu navštěvován v jeho bytu, poněvadž „brabenci“ jako by na kaplana zapomněli, obzvláště na jeho kolena. P. Vrba měl z doktora radost, když viděl a slýchal, jak se mu výborně daří, když ho chválili, jaký je znamenitý lékař, jak ho volají do vznešených domů i šlechtických paláců. A přitom ho nemohl sám dost vynachválit, jak je sprostný a nestydí se sám se přihlásit vzpomínkou, jak student jim, P. Vrbovi a nebožtíku panu faráři Hejnovi, hrával na housle a jak mu tenkráte přicházela vhod odměna za to.

      P. Vrbu také zvláště těšilo, když se v Expedici setkal s nástupcem Pelclovým, profesorem Nejedlým, nyní už také veškerých práv doktorem. Urostlý, štíhlý pán ani ne třicetiletý, ve všem elegantní, jenž měl takové známosti mezi „urozenstvem“, jehož překladu části Iliady se obdivoval, jehož předmluvu o lásce k vlasti přidanou ku překladu Gessnerovy Smrti Ábelovy čítal s pohnutím, mu imponoval.

      P. Vrba se pokaždé těšil na tyto schůzky, o nichž míval už své místo na židli vedle zadního regálu plného knih, obyčejně vedle měšťanů Kvadráta a Soukupa nebo doktora Vrabce, kdež při nich stával také Amort, učitel od Sv. Štěpána, kdež k nim přisedal Rulík, když zavítal z Hradčan s J. Koželuhem, regentem chori u Sv. Víta. Někdy přišel dominikánský provinciál Šantl, někdy opat Škoda ze „Slovan“, profesor Němeček, přítel Mozartův.

      S těmi všemi i jinými se dobře snášel. Jako by v rodině, mezi bratry seděl. Všichni jako jednoho srdce. Mívali jednu radost z každé nové knihy, z každého nového vlastence, když jej někdo z nich zjistil, ohlásil nebo přivedl, z každého studenta, jenž přišel a mezi ně se dával. Z těch nejhorli-vějších byl Ziegler, kučeravý teolog jiskrných očí, jenž P. Vrbu občas i v jeho bytě navštívil.

      Jen jednoho z tohoto kruhu se P. Vrba nějak bál, ač vzhlížel k němu s uznáním za to, že jsa stavu vladyckého, muž urozený, tak vřele se hlásí ke svému národu. Vřele a směle. Když oni vzdychali a tesknili, on se zlobil i nadával, když opatrně tlumili hlas a ohlíželi se, on spouštěl plným hlasem přímo a směle.

      Ale byl „josefinist“, jistě tajný „jakubín“ a divoký nepřítel jezovitů, ač kdysi jejich chovanec, je ze všeho vinil, že oni Čechům všecko způsobili, všecky ztráty, všecko ponížení a pronásledování, ba i to, že byla za Marie Terezie zrušena česká míra a váha, že namísto velkých staročeských pinet se musí měřit na rakouské mázy.

      Kdykoliv Jeník rytíř z Bratříc, setník na odpočinku, nyní v občanském obleku, vstoupil do Expedice do kruhu vlastenců, statný, osmačtyřicetiletý, kučeravých vlasů, v nichž dosud ani jediný se neprobělával, jako by ostrý stín tam padl. Tak se zdálo P. Vrbovi, ač ostatní rytíře či „pana barona“, jak ho titulovali, rádi a uctivě vítali. P. Vrba také, ale zároveň s obavou, že zase něco začne o jezovitech nebo že bude vzpomínat na císaře Josefa a velebit ho.

      Posledně se s ním setkal v létě, když se vrátil ze své cesty „apoštolské“, s prázdným pláštěm, bez knih a s málo penězi, navečer jednou, mimo pátek, v jiný den a také v Expedici. Bylo vlažno až dusno a nezavanulo svěžeji, ani když otevřeli dvéře Expedice. Staré domy kolem ztemněly.

      Dominikánská ulice ztichla, jen z Jezovitské doléhal temný šum. Vtom, jak na okamžik umlkli, co Kramerius rozžehoval svíci, rozhlaholil se venku do šera svěží mladý hlas. Zpíval:

      Tatíčku nebeskej,

      copak jsem tak hezkej,

      že mě všecky holky rády maj —

      Učedník jakýs, nesa prkno na hlavě, šel kolem a tak si vesele, bez starosti notoval lahodně, nebo měl patrně dobrý sluch a příjemný hlas. Kramerius a P. Vrba se zasmáli, Jeník však, rychle jda k otevřeným dveřím, nachýlil hlavu a naslouchal, až učedník zašel a písnička zmlkla v temné ulici.

      „Tuhle neznám,“ pravil Jeník, vraceje se ode dveří. „Hezká písnička.“

      „Sprostná,“ mínil Kramerius.

      „Sprostná, sprostná! To jsou všechny, co si pacholci a děvečky zpívají, pravda, ale liběji odpustit, ono se jim dobře nerozumí. Každá ta sprostná písnička má pro sebe cennou melodii či árii, všecky jsou v měkkém tónu sázeny – Milo poslouchat a někdy, veřejí, až k srdci dorážejí.“

      P. Vrba, jenž si před lety na Heldovi, když u nich hrával, nakonec vždycky pro sebe vyžadoval nějakou „od nás“, živě přikyvoval hlavou. Měl z toho radost, že pan baron uznává ty sprostné písně, jež i on měl za sprostné, ale jež měl přece neuvědoměle rád, poněvadž se mu z nich domov ozýval a mládí a poněvadž byly kus jeho samého. Proto byl tak mile překvapen, když „vlastenecký“ vladyka je tak pochválil, a pobožně naslouchal, když Jeník rozehřívaje se vykládal o lidových písních, o jejich áriích, a jak jsou mu milé, těch že umí dost a dost —

      „A prosím, kde se jim, urozený pane, naučili?“ zeptal se P. Vrba.

      „Doma, za klukovských let, když jsem byl na Radvanově v Táborsku, vědí, pan otec můj měl Radvanov, a to jsem ve dvoře a na poli slýchal tolik písní, od čeládky, od selského lidu na robotě, a má stará chůva, ach, mon dieu, stará Běta, ta jich uměla! Vědí, v lidu se ještě pamatuje, že naši předkové bývali veselé mysli a jak velice milovali zpěv a hudbu. Jen to je mně líto, že nemám muzikální nebo hudební umělost, všecky bych dal do not, co umím zpívat.“

      „To ráčejí mít paměť – A slova taky?“

      „Všecko, a některé tuze pěkné,“ setník se