ZA DEN. Humorná pravda. СтаВл Зосимов Премудрословски

potřebujete? zeptali jsme se ho.

      – Hej, brácho, dej mi dvě kirzuhy? – Když se blížil, zeptal se s orientálním legračním přízvukem, dvěma botami plachty.

      – Proč?

      – Dej mi bratra, co? Zítra, po dobu osmi měsíců, se ovčí beran chodil, pasoucí se shromáždili.

      – A co, v galošech neprojít?

      – Ne, ne! Co říká hloupost? – Čečenci jsou trochu rozčilení. – koza bere s sebou.

      – Proč? Zeptal jsem se neochotně.

      – Co, ovce jedli, kozy se pasou? – s ironickým seržantem. – Nechápu, proč potřebujete boty?!

      – Wai, ne, vyskočí kozí zadní noha, ano? A zelí vznášející se, pytle, jak si vzpomenout s manželkou.

      – Hej, jsi snílek? A kolik peněz dáte?

      – Wah, proč ty peníze, kryse. Chacha winekin, yeah. Krátká chacha.

      – Dobře, podívej, jestli blázne, zastřelím tě jako šakala.

      – Proč tak hrubý? Salim nepodvádí. Salim je čestný.

      – Ahmed řekl totéž, ale prodal chachu jako slabý jako voda. – seržant v dálce si všiml holohlavého ducha, který sbíral květy a ochutnal okvětní lístky.

      Podívali jsme se na sebe a rozhodli jsme se.

      – Hej, ty.., jdi syý! zakřičel seržant. Duch bezpochyby uposlechl rozkazu, sundal si boty a hodil je na skok bělošské národnosti. Chytil boty, políbil je, vytáhl z kapsy kalhot pětimístný hadovitý chachi a hodil na nás, než si vzal doušek a demonstrativně polkl, údajně ne nakažlivý.

      Ráno šťastný den!!!

      Pouze abrek utekl, popadl pastýře ze selhání poblíž stáda stáda a zjevně se snažil o boty pro své kozí přítelkyně, která by měla uklidnit jejich horskou náladu a hormon, připomínat svou milovanou manželku, jak navrhl desátník:

      – A co?

      – Ano, můžete! odpověděl seržant.

      – Takže? – Zeptal jsem se soukromého.

      – Jízda. – odpověděli předkům a my jsme šli přes kopec, odkud bylo jasně vidět celé levé stádo ovcí, které mělo být brzy nasazeno v horách. Vzali stroj s tlumičem hluku a po zaujetí bojové pozice vypustili vinnou révu. Ukázalo se, že Chacha je mizerná, jako kompot.

      – Koza, abrek, opět vařil, no, nic, teď jim zařídíme švábské závody. – seržant byl rozhořčený, zamířil na nedalekou velkou ovci, stojící v těsné blízkosti nás, kudrnaté vlasy. «Pú!!» a kulka odřízla keř rostoucí vedle berana. Baran nevěnoval pozornost.

      – Dej, zkříženýma očima. – popadl desátníka. Zamířil a «Pú!», Zasáhl jestřába létajícího přes stádo.

      – Klub, kde točíš? – vytáhl automatickou pušku a předák se usmál.

      – Proč, návrat? – desátník byl propuštěn.

      – Co řídíte? Jak je to, první zpětný ráz a potom volejbal? předák a «Pú!» se zaměřili. Kulka blázna, létající nad beranem a spěchající na louku, svázaná za zajícem. Ten ubohý člověk, jak pravý, tak levý, se ohne dolů a odskočí, a střela jako bizarní díra: bude odletět, vrátí se; pak si všimněte a pak slečna Tak šla šikmo do lesa.

      – Eh!! – Vystoupil napjatě, pozoroval zajíce, předáka a dopadl automatem na zem, sklonil hlavu. – Tohle je chacha. Marně nazvali Abrek.

      – Ano, přesně chacha mžoural. – podporovaný desátník.

      – Nezoufejte, pánové, soudruzi spolubojovníků. – Uklidňoval jsem se, soukromý, nepamatuji si, jaké vojáky Ruské federace, vzal jsem kulomet, odšrouboval tlumič, všiml jsem si, jak dám volejbal celé čtvrti, a dokonce ani nespěchám, a tak semeno spadlo z opasku a u berana stojícího zpět k nám odvozené orgány, tj. v ruštině – vejce. Beran vyskočil tři metry na vrchol, tvrdě přistál, intenzivně se vyprázdnil jako kulomet, křičel jako prapor, náš otec, ne, nevlastní otec velitele praporu a rozrušený jakýkoli zrající stádo stád, utekl na vrchol hory. Tlesk ze střely byl již nahoře a spustil se třesoucím se masivním zasněžováním, které vedlo k vytvoření lavinek, které se dobrovolně uklouzly na druhou stranu útesu a zahákly třetinu běžícího stáda a osm žlutých vesnic. Byly oběti nejen mezi lidmi, ale také mezi místními obyvateli. Přešli jsme do jídelny vlevo a ne, navzájem jsme se zradili, šli, jako by se nic nestalo.

      Oběd špatného dne!!

      Po kyselém jídle jsme opět pokračovali v našem zaslouženém odpočinku v místním měřítku, který nám dal náš nevlastní otec v hodnosti plukovníka. Seržant chytil Ducha a nařídil mu vylézt na vysokou skálu s římsou, ze které viděl celou starou vesnici, která zůstala stranou od průchodu lavinou. Nebo spíše jeho čajovna, kde lidé bez domova seděli celé dny. Jeho úkolem bylo rozptýlit návštěvníky pomocí automatické fronty podél doškové střechy místní kavárny sousedící s obchodní částí tohoto výhodného místa.

      Starý Givi se pomalu, krčící se, přiblížil k hospodě. Soused, který si ho všiml, na něj zamával a pozval ho pohostinně ke stolu. Starý Givi nevěnoval pozornost, jako by se odvrátil, a když zvedl nos, posadil se ke stolu zdarma. Tlustý číšník středního věku k němu přeletěl, aby skočil.

      – A kurva, otče, co?

      – Co je slepé, shchto, ne vidět mě živého!!

      – Co přišlo?

      – Devour. Poslouchejte zavrčel dědeček. – Jo?

      Mastný číšník středního věku se podíval na starého Giviho a zvedl obočí.

      – Dej mi barbecue, jo? Z toho, ze zdravého masa, které bylo zdravým beranem. Čistý řez nožem… Zdravý kebab. – vypoukl levé oko a šilhal pravým, zvedl malý prst Giviho.

      číšník odletěl. A pak začalo střílet ze střechy. Všichni návštěvníci a kavárny byli roztroušeni, kdo kde. Samotný Givi na řád vytrvale čekal. Klobouk zasáhla toulavá kulka a hodila ji na zem. Givi se nepohnul pod kořeny Budenovského kníru. O chvíli později ruské vojáky štěkali v kavárně.

      Vzali jsme vinné a kebab syrové a smažené s námi. Nepotřebovali jsme peníze. Po zadání všeho jedlého jsme odešli. Givi čekala.

      Všimli si, že vojáci jsou pryč, návštěvníci a kavárny vylezli z rohů a každý se ujal svých povinností, vytáhl kulky zpod jejich jazyků a vyplivl kousky zubů na podlahu.

      Tlustý číšník už prováděl grilování k dlouho očekávaným. Položil podnos před Giviho nos na stůl a ztuhl ve stojanu tlustého syna místní autority, přezdívaného – «Hej, jo?!». Giviho dědeček dychtivě popadl grilování a se žlutými kovovými zuby popadl kus smaženého masa. Číšník opatrně vyskočil do zadku a zase hodil kolena. Givi jednou zatáhl špíz. Maso se právě natáhlo. Vytáhl a kousl si zuby – dva. Špíz utekl z jeho rukou a šlehl starou do tváře, zanechal na tvářích tlusté pruhy a prst na smažené rajče na špičce kavkazské národnosti, která se chopila nosu. Potřetí ho stáhl zpět a jeho senilní ruce se třásly. A…

      – Jaké maso, guma, wai? – explodoval respektovaný Givi jean.

      – Hej, otče, wai, zdravý hotel,