ZA DEN. Humorná pravda. СтаВл Зосимов Премудрословски

ruské armády.» A bylo by tragické, kdyby to nebylo na záchranu hromady hnoje na konci zahrady, ale v ní jsou záchranná lepicí vidle, s nimiž se obyvatelé ruských vesnic schovávají seno v hromádkách. Chytili je, obratně, spolubojovníkem, a v okamžiku se všechno stalo jinak nebo naopak: mamutí prase Fighting uteklo a spolubojovník strčil na mastné strany, podle stopky, a tak profesionálně rychle a taktně, jako by byl na taktické zkoušce, nemá vidličky, ale útočnou pušku Kalashnikov s bajonetovým nožem. A dokonce i publikum podporovalo bojovníka potleskem, chválilo a tleskalo nadcházející vítězství homo sapiens, obyčejných ruských vojsk – nad přírodou, rozumem nad myslí a v důsledku toho nemohlo prase vydržet útok a zhroutilo se mrtvé, přímo přede dveřmi do domu, na prahu kterého byla hanba v jedné ruce držel šátek a vrhl sekundu za její spodní část zad, slznou babičku Yad-Viga. Soudruh udělal poslední tyk do mrtvoly prasete a vidle, pronikl do mrtvého těla zvířete, kymácející se jako struna dvojitého basu a chrastění.

      – No, babičko, soudruh Spartak začal hrdinsky. – hotovo, nalijte a postavte stůl!!!

      Babička odtáhla zezadu váleček, který valí těsto na knedlíky a pizzu, a rohož ho zasáhla přes lebku. Ozvalo se tupé zvonění a oba jsme sotva utekli před ní. Hodila na nás také dlažební kostky, deset až pět kilogramů. A všichni diváci přistoupili k ní a vydali se, aby nás dohonili, ale nezachytili, ale bolelo to záda z kamenů. Babičko Yad-Vig, a poté napsal stížnost veliteli pluku, za což mi dali deset dní, a soudruhu – dva roky udeřili kázeňský prapor, kde zazvonil od zvonku ke zvonku, ručně vyčistil hovno v místním prasete, ručně…

      poznámka 3

      Chrápání toalety

      Bylo to takto: za stanicí metra velkého velitele, svatého a jen Sashy, v penny zóně škodlivého alimenty, byla bio toaleta ze tří kabin spojených jedním řetězem, omezená jedním účelem, dva z nich sloužily jako pracovní toaleta, kde obyvatelé St. Petersburg, a třetí byl úřad provozovatele a pokladny, v jedné osobě, která vybírala peníze za službu poskytování sračky.

      Lidé stáli v řadě a dojížděli v očekávání všech výchozích míst. A v intervalu mezi návštěvníky jsem si třel o peníze a pájel jsem za své peníze tlustou tetu, která zastává pozici operátora a pokladny těchto bio toalet, Claudia Filippovna Undershram, dědičného Leningradu v páté generaci. Okamžitě nepodlehla mému hrubě kriminálnímu přesvědčení, chci poznamenat, že jsem se v té době nevyjádřil, a mluvil jsem s ním. Ale výsledek byl na tváři. Tvář se zdvojnásobila. Byl to věcný večer. A už se počet lidí snížil. Já, nemyslím na vytrvalost těla mé tety, jsem se rozhodl trochu vrhnout. Navíc jsem měl imunitu volného užívání. A když jsem šel do volného biosortu, cítil jsem se stejně jako teta. Jíst jídlo mě dal na záchod. Poté jsem se stal závratě, následovaly rozhovory s mimozemšťany a dále erupce zbytků žaludečního traktu na stěnách, skrze ústa a spánek, sladký sen bez snů. V tuto chvíli se Claudia Filippovna Undershram probudila z alkoholové intoxikace, která se projevila v suchu v ústech a v krku, tj. Žíznivost, něco usrkla tekutinu a ve spěchu a strachu z soumraku jako důvod opožděného domova. Náhle vstala a zavřela na visacích zámcích, všech suchých skříňkách a mně, spala uvnitř, včetně útěku…

      Pak tu byla noc plná chrochtání kobylek a pánů různých životních vrstev, kteří nedosáhli metra a spali na lavičkách. Policisté ještě nebyli v Rusku vynalezeni, tři policejní důstojníci v uniformě, na služebním voze, v uniformě značky Zhiguli s modrými čísly a nápisem na stranách MILICE, a vyrazili na prohlídku temné strany. Poté, co se ujistili, že je vše v souladu se zákonem a nikdo nemůže vzít zbylé peníze, postavili svá vozidla paralelně k sobě, kolem nemovitosti, která zahrnovala biosorti… Dva vyjeli kulomety, obušky, plynové kanystry, boty a čepice a zamířili směrem ke stánkům asijských obchodníků «shawarmy», provozovaných občany Ruské federace, se státní příslušností Maročanů, kteří nerozuměli většinou většinou ruštině, ale byli občany, a bylo to kiosku s nápisem «GAY SHAURMA PRO PUTIN A TRUMP». Proč takové jméno bylo, pravděpodobně, překladatelé byli pravděpodobně s humorem. Řidič s pistolí, zůstal v autě u kormidla a najednou?!

      Já, občan Ruské federace dodržující zákony, jsem Rus podle národnosti. Přišel z SSSR, Kazašské republiky, kde mě celé dětství porazili, protože jsem byl jen Rus. Když jsem však vyrostl, už jsem je porazil. Ale to je jiný příběh, a nyní zpět na děj: Já, zákonný non-občan Ruské federace, podle národnosti – Rus, ctěný vězeň, FSB major, důchodce, zdravotně postižená osoba a to vše v kombinaci, zejména protože jsem to všechno věděl v nepřítomnosti, ani kde nebyl, najednou se probudil z trýznivé chrápání ze sousední kabiny a přesněji jsem cítil uzavřenou noc, čtvercovou místnost kolem mě a strop nad ní. Cítil jsem všechno a nevzpomněl jsem si ani nerozuměl, kde jsem?! Stěny mi takhle rozdrtily mysl. Rozhodl jsem se dostat na «mini scénu», kde jsem předtím seděl, a moje noha upadla do díry a tam je všechno jako v zátoce. Křičel jsem a probudil se s rytmickým chrápáním, snil o generálově dceři, soudruhovi seržantovi a řidiči na částečný úvazek. Byl vystrašený a dokonce trhl jako cikán, rozdrtil hrudník, ale okamžitě si uvědomil situaci, ale nevěří v ducha. Já, ne podle dovedností, jsem proklel o pomoc, snažil jsem se prolomit alespoň nějakou díru v okolí jedné ze zdí, ale moje práce byla zbytečná a chrápání se nezastavilo.

      V té době, na druhé straně toalety, řidiče spolujezdců, už seržant žádal posily a dva, kteří neočekávali arabské jídlo z těsta a kuřecího masa, kočky a psy koupili za nic, už uprchli za pomoci kolegy a spolubratří.

      Slyšel jsem hlasy na druhé straně kabiny, ale to nepomohlo zmírnit bolesti hlavy kocoviny.

      – Kdo je tady? – zeptal se jeden z nich.

      – Tady jsem a kdo jsi? Zeptal jsem se.

      – Já? teď víte…

      – Rozbít hrad!! – Zeptal jsem se toho druhého a nebylo obtížné to udělat s hlavicí automatu. Dveře se otevřely. Přede mnou stáli tři udivení nezletilí, jeden mimochodem, se zkříženýma očima, v uniformě podobné policajtovi. Pak mě vzali na nejbližší policejní stanici a chrápání toalety nikdy nezmizelo.

      Strážník dlouho přemýšlel, jak ve zprávě uvede důvod zadržení ve službě. A uvedeno takto:

      «… Zadržen, zatímco se pokoušel vyloupit obsah bio toalety zevnitř, zevnitř se skrýval před spravedlností visacím zámkem.»

      Všichni se bavili, zejména od předchozího vězněného, který byl nucen uklidit nějakou kancelář, se pokusil uprchnout a uvízl nahoře mezi stropní ostění okna a vyčnívajícími žebry kovací mříže osmnáctého století. Hasiči byli přesněji nazváni bojovníci s ohněm a hasiči jsou ti, kteří na něj zapálili oheň. Ministerstvo pro mimořádné situace bohužel zatím nebylo vynalezeno. Ti se ho zeptali:

      – S čím jsi přilepená?

      – Pubic a vejce!! odpověděl slzami v očích. Byl také zachráněn a poslán k čištění domu, který byl bez oken. Naopak jsem šel do popření a řekl jsem, že svůj život ukončím, pokud budou nadále porušovat moje ústavní práva a nutí mě, abych vyčistil své sračky v kajutě. Zasmáli se ústavě a nahradili můj trest tím, že mě mlátili v ledvinách, poté jsem začal v noci močit, nejprve krví a potom sodou. Ale záchod se neumyl!! A já jsem za hodinu oral rozlohy noci Nevského prospektu, hledal život…

      poznámka 4

      Methodius

      Osud