ZA DEN. Humorná pravda. СтаВл Зосимов Премудрословски

>StaVl Zosimov Premudroslovsky

      © StaVl Zosimov Premudroslovsky, 2019

      ISBN 978-5-0050-8842-0

      Создано в интеллектуальной издательской системе Ridero

      PRVNÍ SEZÓNA

      poznámka 1

      Bůh hvízdl

      Poté, co jsem své matce napsal: «Pojď sádlo, ahoj mami!», Šel jsem směrem ke svému hladovému studovně a pomyslel jsem si:

      – Jaký je rozdíl mezi Rusy a Američany a Evropany?

      – A tím, že žijí a logicky myslí, jsme abstraktní. – Odpověděl jsem sám a šel dál. Chtěl jsem pít – děsivý a kousavý. Jedu, tak jdu přes uličku do vzdálenosti betonového plotu nějakého průmyslového podniku. Vidím, že ztmavne. Slyšel jsem, že na druhé straně plotu někdo dělá ticho, ale pronikavý, není schopen pískat. Odpověděl jsem totéž. Vidím, že bramborová taška letí z něčeho na druhé straně plotu, plněné něčím také na mě. Odskočil jsem a taška se dotkla odjezdu psa neznámého plemene, zanechaného dlouho přede mnou. Šel jsem k němu, zvědavě jsem ho prozkoumal, a protože jsem o ničem netušil, ani ho nepřemýšlel, rozvázal jsem ho a tam… tam? Tam byl pevně zabalený, dokonce lisovaný uzenou klobásou. Bez přemýšlení o něčem jsem vytáhl jednu, popadl tašku za Adamovo jablko a házel ji na ramena, zrychlil jsem rychlostí Ferrari směrem k mému hostelu a zhltnul jsem tu nezapomenutelnou párek na uzeniny.

      Okamžitě jsem chtěl studovat a žít.

      Co se tedy stalo? Kuzya. Lee: je whistler, je vrhač brambor, je také rodák ze Syktyvkaru a přišel ke svému příteli a komplicům: rodák z rokliny Aldyrbaguy, farma «Dej mi jíst», jehož roli jsem hrál v zajetí a nemluvím rusky.

      – Kde je taška? Zeptala se Kuzya.

      – A vyhodili jste ji? – Hebrejský soudruh odpověděl na otázku.

      – A hvízdl jsi?

      – A ty..??

      Pak přichází tichá bitva. Ale upřímně řečeno, klobása byla hořká a chutná…

      P.S.: Prodali jsme podlahu sáčku rodině a byli jsme zaplaveni mořem nálady a hlouposti… Seance byla představena třeskem…

      poznámka 2

      Zúčtování prasat

      Jednoho dne mě za to, že se nevzdali zasedání, vzali do řad ozbrojených sil Sovětského svazu, tj. V armádě. Tam jsem za měsíc zapomněl na všechno, co jsem studoval v denních stacionářích, mateřských školách, na střední škole a ve dvou odborných školách s číslem: sedm set osm tisíc devět set čtyřicet tři body dvacet čtyři setiny, což bylo nalevo od avenue od vousů k plešatému místu, kde metrem.

      Stojíme, takže jsme skoro ve službě u vchodu do vojenské jednotky a kouřové cigarety u vchodu. V naší neklidné zemi pak byla krize. Čas byl těžký, cigarety tři balení za měsíc. A naše část se nachází vedle kolektivní farmy «Bull vemeno», a to je pravda. Takže stojíme a kouříme a Baba Yaga vykoukne zpoza stromu. Jmenovala se Jadwiga. Dobře. – přemýšlíme, – stará kuřátko a přesto se nám zdá o keřech s ostružinami. A křičí, přerušuje naše myšlenky. Je hluchá a slepá.

      – Ach, vojáci, odpovězte, awww?!

      – B, hlupáku, co na tebe křičíš, starý? Jsme od vás osm set a dva centimetry?! Za plotem!!

      – Jako?

      – Bes! – odpověděl znovu úředníkovi. – Co potřebuješ, řekni nebo jdi mrkev?

      – Já, říká velmi stará babička. – musíte jít na prodej, – a usmál se, – malé prase, Boryusenka. Položím na stůl měsíční svit, dokonce mi ho dám.

      – Co je teď s tebou? Zeptal jsem se, muž, který viděl prasata pouze v zoo, ale z nějakého důvodu se jim říká hroši.

      – Jako?

      – Dras!! Co s sebou přineslo?? Opakoval jsem hlasem.

      – Dám vám nějaké vepřové … – bez vyslechnutí nebo nerozumění mé otázce, stará odpověděla.

      – Ona po cestě létá agaricky obtěžkaná.. – Navrhl jsem, před svými kamarády.

      – A kde bydlíš? – zeptal se přítele

      – A přijdeš do vesnice a zeptej se Yadu, naše ulice jsou hloupé.

      – Co? Arsen, nebo co? Křičel jsem do jejího ucha, jako do mikrofonu.

      – Ne, má drahá! Hehe.. Zeptejte se Yad Vigu!!

      – A kdy přijít? – zeptal se soudruha.

      – A o víkendu, v poledne! Jen ho nebudu krmit. – odpověděla babičce a šla sbírat špičaté zelené keře.

      Nakonec jsem se zeptal kolegy.

      – Soudruhu, zabili jste prasata?

      – Samozřejmě. Bydlel jsem v kolektivním farmářském městě.

      Dorazila neděle. Unikli jsme do AWOL přes vzdálený roh plotu. Do vesnice jsme dorazili bez problémů a nebylo pro nás těžké najít její chatu, zejména proto, že ve vesnici bylo jen pět domů a ubytovna s migrujícími pracovníky, pily. Pojď pro ni znamená. A ona a strouhanka, sůl a dokonce i pitomec našli. Jedli jsme přirozené jídlo a pili více.

      – No, stará žena? – soudruh začal. – kde je prase?

      – Ano, je to prase, milovaná ve stodole. odpověděla a vešla do místnosti. Vytáhne svazek půl metru. Rozvíjí se a kreslí meč z pátého století před naším letopočtem, zřejmě z věku. Rezavý, rezavý a držadlo zabalené do elektrické pásky.

      – Tady, synové, tohle je můj zesnulý Joseph, zpět v první světové válce. Když byl v továrně na maso, okupoval a řezal všechny: dokonce i krávy a kuře.

      Cítil jsem se neklidně při pohledu na její Stakhanovsky, průhledný pohled. Přítel vzal nůž z rukou paní…

      – No tak, řekni mi to. – Kde to stádo, A?

      Promění nás ve stodolu.

      – Tam, – říká, – Můj milovaný Borusenka.

      Upřímně, podívám se na Borusenku a moje oči jsou za mýma ušima.

      Jeho ohrada byla sestřelena z desek se štěrbinami dva až tři. A ze štěrbinových štěrbin jsou záhyby a tyč visí elasticky. Zjevně je to selata Boryushishche polovina života a nelže.

      – Ach, má drahá, půjdu k chatě. – vzlykala babička, zakrývající jeho bezzubá ústa rohy šály. – A ty jsi boryusenka opatrnější. Jsem jediný z mých příbuzných. Není nikdo jiný, starám se o něj od narození. Sbohem, můj jachtařský dobytek. Yyyyyyy!! – stará žena vzlykala a okamžitě přestala vzlykat v jednom padajícím swoopu a změnila svůj hlas z pískajícího na basový. – A nezapomeň, chlapci, mám to na prodej…

      – Všechno bude křičet, babička!!! – Soudruh povzbudil a obrátil se ke mně. – A vy, příteli, pomozte mi, otevřete bránu.

      Kradmo jsem se přiblížil a otočil točnu, zavrčel vrata a prase ani nepohybovalo uchem. Kick bastard. No, můj kamarád se nepromýlil hned a se vší silou, jak uřízl prase v niklu, ošuntěl se napůl a vyšplhal. Nikl, velikost talíře. Po několika sekundách prase otevřel pravé oko a pak levé. Pak následoval pískot a na mušce vyčnívající z jeho žaludku skočil «mamut» jménem Fighting, jeho nohy nebyly pozorovány.

      Prasátko šilhalo oběma očima na dýku a pak narovnal modré blonďaté žáky různými směry a obrátilo svůj pohled na soudruha. Poté, co přimhouřila oči na držadlo dýky, pohnula ji přezkou: nahoru, dolů; nahoru, dolů, zaměřený pohled zaměřený na soudruha a trhl pryč, natolik, že celá ohrada se rozpadla na hromadu třísek. Čerstvý hnůj se posypal zpod nohou a zakryl pár kuřecích náhubků, srazil je z vrány, která zvědavě zírala na to, co se děje. Soudruh už spěchal k zahradě přes hospodářský dvorek. Mamutí prase, se kterým bojuji, rychle dohnal