Vítěz, Poraženec, Syn . Морган Райс

Читать онлайн.
Название Vítěz, Poraženec, Syn
Автор произведения Морган Райс
Жанр Героическая фантастика
Серия Koruny A Slávy
Издательство Героическая фантастика
Год выпуска 0
isbn 9781640299078



Скачать книгу

náhle připadaly Thanovi povědomé. Mávl na generála.

      „Tady,“ vykřikl. „Do uliček.“

      K jeho překvapení ho ostatní následovali. Běželi skrz úzké uličky a průchody, zahnuli za několik rohů. Někteří Justinovi muži vypadali, že by se nejraději obrátili a znovu se vrhli na nepřítele, ale Thanos je zastavil.

      „Počkáme si na ně,“ prohlásil Thanos. „Na téhle straně se můžeme lépe bránit a… no, uvidíte.“

      Neznali ho sice příliš dobře, ale přesto ho poslechli a zůstali na místě. Šeropelští vojáci zaútočili, a právě v tu chvíli se ostrované opřeli do zdí na obou stranách uličky a zasypali útočníky troskami.

      „Iakos z poloviny města udělal past,“ vysvětloval Thanos. Těžce oddechoval a přál si, aby se alespoň na okamžik mohli zastavit a odpočinout si. V bitvě, jako byla tahle, ale nebyl na odpočinek. „Pojďte, musíme zůstat v pohybu.“

      Znovu ustoupili, tentokrát za sebou nechali nástražné dráty a propadla.

      „Tohle není čestný způsob boje,“ prohlásil sir Justin.

      Thanos mu položil ruku na rameno. Chápal, co má mladý muž na mysli. Muži lorda Westa byli pravděpodobně zvyklí na ohromné jízdní útoky a organizované souboje. Ne na boj v těsných uličkách a úprk před nepřítelem.

      „Děláme to, co musíme, abychom zvítězili,“ odpověděl. Sám vzpomínal na časy, kdy bojoval tak opatrně, aby nezabíjel své soupeře. Kdy bojoval se ctí. Připadalo mu to tak dávno. „Snažíme se chránit naše rodiny a přátele. Chráníme lid Haylonu i Impéria.“

      Viděl, jak ostatní válečníci přikývli, a vzápětí už byli zase mezi domy a prchali před přívalem útočících jednotek.

      A právě to Thanovi způsobovalo největší starosti. Při každém střetnutí ustupovali a přenechávali tak útočníkům stále větší území, protože prostě neměli možnost se postavit takovému množství nepřátel v přímém boji. Dokonce i když se Thanos prudce obrátil, odrazil kopí a bodl jeho majitele mečem, bylo to zase jen na okamžik, a pak už se musel stahovat na další stanoviště mezi domy. A pak na další.

      Nevypadalo to jako boj, který lze vyhrát. Spíš jako oddalování nevyhnutelné porážky.

      Thanos byl zrovna za barikádou hlouběji ve městě, když z blízkého průchodu vyrazil posel. Thanos po něm téměř bezmyšlenkovitě sekl mečem, ale v poslední chvíli se zarazil.

      „Akila vzkazuje, že je čas, aby se všichni stáhli pryč z města. Jedna z pláží na vzdálené straně ostrova padla a potřebujeme všechny muže, aby bránili průsmyky.“

      Thanos přikývl a snažil se skrýt zklamání, které v něm tato slova vyvolala. Věděl, že je to nevyhnutelné už od chvíle, kdy Šeropel strhl přístavní brány, ale pořád doufal, že se jeho síly vyčerpají. Pokud se Šeropelu podařilo zmocnit se pláží na druhé straně ostrova, bylo vše horší, než se zdálo.

      „Ústup do hor!“ vykřikl Thanos. Muži kolem něj se na okamžik překvapeně zarazili, pak ale vyrazili skrz město směrem k horským průsmykům. Muži generála Havena vyrazili stejně rychle jako haylonští bojovníci. Očividně si na hory během dlouhých bojů zvykli. Muži lorda Westa je následovali o něco pomaleji a bylo vidět, že následují Thana. Ten jen doufal, že je nevede na smrt.

      Dostali se ke kamenným stěnám a průsmykům za hranicí města. Čekali tam muži s ohromnými palicemi a velkými dřevěnými klíny. Thanos předpokládal, že jakmile klíny zarazí, zhroutí se okolní kamenné stěny a vznikne tak přírodní zeď. Také předpokládal, že pokud nebudou mít dobrý odhad, riskují, že zůstanou zavalení pod kamennou lavinou. Riskovali své životy, aby ostatním vykoupili čas navíc.

      Thanos je nemohl nechat podstoupit takové riziko.

      Chopil se jedné z palic a nevšímal si přitom šokovaného výrazu muže, kterému ji vytrhl z rukou. Sledoval vojáky procházející úžinou. Přicházeli další a další haylonští válečníci, ale za nimi už bylo vidět i šeropelské pronásledovatele.

      Uvědomil si, že vzpomíná na Ceres. Doufal, že se jí na její výpravě daří lépe než jemu při obraně ostrova. Tak moc by chtěl být s ní. Pokud tu zemře, už nikdy ji neuvidí. Nemohl se ale přinutit opustit ostatní.

      „Musíme to shodit,“ pronesl jeden z mužů.

      Thanos zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Ještě přicházejí další.“

      „Ale pokud se šeropelští dostanou skrz…“

      „Ještě ne,“ zopakoval Thanos.

      Přicházeli další a další bojovníci. Thanos chtěl nechat projít tolik vlastních lidí, kolik jen bude možné. Když k němu dorazil první ze šeropelských válečníků, odrazil Thanos jeho výpad násadou palice a hlavicí pak udeřil muže do žeber. Uslyšel děsivé zapraskání a muž se zhroutil k zemi. Na Thana zaútočil další nepřítel, toho ale seknutím srazil generál Haven.

      „Tady bys neměl být, princi,“ prohlásil.

      „Myslel jsem, že nejsem tvůj princ,“ podotkl Thanos.

      Slyšel, jak si generál povzdechl. „To nejsi, ale měl jsi pravdu. Přišel jsem sem jako řezník. Chci být něčím víc.“

      Kývl a Thanos ucítil, jak se mu kolem paží sevřely silné ruce. Dva imperiální vojáci ho odtáhli a Haven se chopil palice, kterou Thanos upustil.

      „Havene, nedělej to,“ žádal ho Thanos.

      Bylo ale příliš pozdě. Starý generál už se rozmáchl, stejně jako několik hayloňanů. Máchl palicí silou mnohem mladšího muže, jeho údery zasáhly klín a skála zapraskala.

      Když povolila, znělo to jako dunění hromu, jako by celý svět zmizel pod lavinou skalních úlomků. Generála Havena zasypalo padající kamení a na místě, kde ještě před okamžikem stál, teď byla ohromná neproniknutelná stěna.

      Thanos ohromeně zíral na vzniklý monument.

      I tak ale věděl, že tím získali jen trochu času navíc.

      Haylon byl ztracen.

      Thanos jen doufal, že Ceres se daří lépe než jim.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Ceres hleděla ze dna jámy vzhůru a sledovala kruh napůl mrtvých čarodějů, který ji obklopoval. Snažila se skrývat svůj strach. Sledovala, jak se shromažďují, a narůstal v ní odpor k nim. V rukou svírala jílce svých dvou mečů a čekala, co bude dál. Nedovolí, aby ji viděli vyděšenou.

      „Mohla jsi nás osvobodit,“ pronesl vůdce čarodějů hlasem šustivým jako starý pergamen.

      „Osvobodit vás, abyste mohli dál ničit?“ vykřikla Ceres. „Nikdy.“

      „Pak si vezmeme tvoji krev a alespoň na chvíli získáme svoji starou podobu.“

      Ceres stála a čekala. Který z nich zaútočí jako první? Použijí svoji magii a zničí ji shora? Ne, to přece nemohli, že ne? Ne, když potřebovali její krev. Dostala nápad. Napadlo ji, jak by se mohla dostat z pasti. Bude to ale nebezpečné. Velmi nebezpečné.

      „Myslíte si, že se vás bojím?“ obořila se na ně. „Na podobných místech jsem už bojovala. Pojďte si pro mě. Klidně všichni.“

      Pokud by se na ni nevrhli všichni, nezabralo by to. I tak ji ale vyděsilo, když se tiše spouštěli za ní dolů a bez jakéhokoli zvuku dopadali na kamennou podlahu. Vrhli se kupředu, aby na ni zaútočili.

      Ceres sekala a uhýbala. V jámě bylo příliš málo místa, a tak neustále hrozilo, že jí zabrání v pohybu a přemůžou ji. Usekla ruku, která se po ní sápala, a vzápětí uhnula švihnutí ostrých nehtů, které jí mířilo na krk. Cítila, jak se jí něčí ruka chopila ze strany, a tak vykopla a odrazila