Vítěz, Poraženec, Syn . Морган Райс

ale Jeva nebude moct nechat na ostatních mluvčích. Riziko, že by Kostějové její plán odmítli, bylo příliš velké. A co by se dělo pak?

      Její přítel by zemřel. To nemohla dopustit. I když to znamenalo, že udělá něco nemyslitelného.

      Jeva navedla loď blíž k pobřeží, propracovávala se mezi útesy a vraky, které se o ně rozbily. Nebyla to pláž poblíž jejího starého domova, ale místo dál po pobřeží, u jiného velkého shromaždiště. Přesto se místním lidem podařilo vraky dočista vyrabovat. Jeva se při té myšlence pousmála a cítila mírnou hrdost.

      Několik lodí jí vyplulo vstříc. Většinou šlo o lehké čluny, kánoe s plováky určené k pronásledování člunů, které na první pohled nepatřily Kostějům. Kdyby k nim Jeva nepatřila, zřejmě by už bojovala o holý život. Takhle se jen ostatní shromáždili kolem, smáli se a vtipkovali způsobem, kterým by cizince nikdy nepřivítali.

      „Krásná loď, sestro. Kolik lidí jsi kvůli ní zabila?“

      „Zabila?“ ozval se další. „Nejspíš zemřeli strachem už při pohledu na ni!“

      „Zemřeli by při pohledu na tvůj hnusný ksicht,“ štěkla po něm Jeva. Muži se zasmáli společně s ní. Takové byly místní způsoby.

      Na způsobech záleželo. Její lidé mohli cizincům připadat podivní, ale řídili se vlastními pravidly. Jejich vlastními zásadami. Jeva se teď chystala před ně předstoupit a pokud chtěla tvrdit, že mluví za mrtvé, znamenalo to porušit jedno z nejzákladnějších pravidel. Mohli ji vyhnat a nedovolit jí se vrátit. Mohli ji zabít a pohodit její tělo, aniž by se dostala na hranici a přidala se tak k předkům.

      Přirazila loďkou k pobřeží, seskočila a vytáhla ji na pláž. Čekali tam na ni další lidé. Přiběhla k ní dívka s urnou v rukách a nabídla jí špetku popela z místní vesnice. Jeva ji přijala a spolkla. Symbolicky se tak stala členkou vesnice, vstoupila do kontaktu s jejich předky.

      „Vítej, kněžko,“ pronesl jeden z mužů na pláži. Byl to starý muž s pergamenovou kůží, přesto byl ale Jevě podřízený, protože ji zdobila znamení, která dokazovala, že prošla posvátnými obřady. „Co přivádí mluvčí k našim břehům?“

      Jeva na chvíli zvažovala svoji odpověď. Bylo by tak snadné prohlásit, že mluví za ty, kteří jsou dávno pryč. Mívala vize. Když byla malá, mnozí prohlašovali, že z ní bude skvělá mluvčí s mrtvými. Jeden ze starších mluvčích dokonce tvrdil, že právě ona pronese slova, která zasáhnou celý jejich lid.

      Pokud by prohlásila, že ji sem zavolali mrtví a žádají jejich národ, aby bojoval za Haylon, možná by jí to uvěřili. Mohli by poslouchat autoritu, kterou jí propůjčovali mrtví, tak, jako poslouchali málo co jiného.

      Kdyby to udělala, mohlo by se jí skutečně podařit zachránit Haylon. Byla šance, že útok jejich lidí bude stačit ke zničení šeropelské flotily. Mohlo by se jim podařit získat pro obránce čas. Pokud by lhala.

      To ale udělat nemohla. Nešlo jen o samotnou lež, i když už jen to, že o ní uvažovala, ji děsilo. Nešlo jen o to, že by tím zradila vše, co v očích jejích lidí znamenalo svět. Ne, šlo o to, že Thanos by nechtěl, aby lhala a podváděla. Nechtěl by, aby její lidé šli na smrt pod falešnou záminkou, nechtěl by je nutit bojovat proti Šeropelu bez toho, aby znali pravdu, proč to dělají.

      „Kněžko?“ zeptal se starý muž. „Jsi tu, abys mluvila za mrtvé?“

      Co by tedy Thanos udělal? Jeva znala odpověď, díky tomu, co zažila při jeho poslední návštěvě u jejího lidu. Díky tomu, co s ním zažila všude jinde.

      „Ne,“ odpověděla. „Nejsem tu, abych mluvila za mrtvé. Jmenuji se Jeva a dnes tu chci mluvit za živé.“

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Irrien procházel planinou pokrytou mrtvými těly. Prohlížel si jatka, která jeho armády způsobily. Tentokrát ale bez obvyklého uspokojení, které při podobných příležitostech zpravidla cítil. Kolem leželi mrtví či umírající seveřané rozdrcení jeho armádami, pobití jeho lovci. Irrien by se v té chvíli měl cítit triumfálně. Měl by cítit radost z vítězství nebo sladké opojení mocí, protože jeho nepřátelé byli mrtví.

      Místo toho měl pocit, jako by ho o skutečné vítězství někdo připravil.

      Muž v lesklé zbroji nepřátelského vojska ležel v bahně a sténal. Snažil se zůstat naživu navzdory zraněním, která utrpěl. Irrien se chopil kopí trčícího z blízkého těla a muže jím probodl. Dokonce ani zabití slabocha, jako byl tenhle, mu nezlepšilo náladu.

      Popravdě, bylo to celé až příliš snadné. Na to, aby boj za něco stál, tu bylo příliš málo nepřátel. Projeli celý Sever, plundrovali vesnice a menší hrady, dokonce dobyli i bývalé pevnosti lorda Westa. Všude nacházeli prázdné domy a ještě prázdnější hrady, místnosti, které lidé dávno opustili, aby unikli před blížícími se hordami.

      Nebylo to frustrující jen proto, že tím pádem nedosáhl slavných vítězství, jak plánoval. Znamenalo to totiž, že jeho nepřátelé jsou stále někde venku, a to ho v tuto chvíli dožíralo ještě víc. Irrien věděl, kde jsou, protože zbabělec, který zůstal na hradě lorda Westa, mu to řekl. Byli na Haylonu a opevňovali ostrov, na který poslal jen část svých invazních sil.

      Kvůli tomu měl Irrien pocit, jako by každým okamžikem tady jen ztrácel čas. Přesto tu ještě musel něco vykonat. Rozhlédl se a sledoval, jak jeho muži pracují společně se skupinami nově zajatých otroků na stržení jednoho z mnoha hradů, kterými byla krajina posetá jako houbami po dešti. Irrien nehodlal nechat opuštěné hrady stát, protože by tím poskytl svým nepřátelům místa, kde se shromáždit.

      A jako by to celé nebylo málo, jeho muži ještě ke všemu vypadali, že jsou se snadným vítězstvím spokojení. Irrien viděl muže, kteří nebyli přiděleni k žádným pracovním četám, jak se rozvalují na slunci, hrají o nakradené peníze nebo jen tak pro zábavu mučí zajatce.

      Samozřejmě tu také byli obvyklí mrchožrouti. Někdo už na okraji bojiště postavil otrokářský tábor a rozestavěl podél něj vozy a klece, které se teď rychle plnily. Uprostřed byl vyklizený prostor, kde se otrokáři dohadovali nad tím, jestli jsou otroci dost dobří a otrokyně dost krásné. Pravdou ale bylo, že brali všechno, co jim vojáci nabídli. Byli to opravdu jen mrchožrouti, ne válečníci.

      A pak tu byli kněží smrti. Oltář si vztyčili uprostřed bojiště, tak, jak to obvykle dělávali. Vojáci k nim teď přinášeli raněné nepřátele a pokládali je na kamenný stůl, kde jim kněží podřezávali hrdla nebo vyřezávali srdce. Jejich krev se vsakovala do země a Irrien předpokládal, že bohové musejí být spokojeni. Kněží každopádně vypadali, že spokojení jsou, vyzývali věřící, aby se podřídili smrti, protože to byl jediný způsob, jak získat její přízeň.

      Jeden muž je zřejmě vzal vážně. Očividně utrpěl v bitvě tak vážná zranění, že musel požádat své přátele, aby mu pomohli dostat se na stůl. Irrien sledoval, jak se ho s obnaženou hrudí křečovitě chytil a nechal kněze, aby ho dýkou z tmavého obsidiánu bodl do srdce.

      Irrien si při pohledu na slabocha, který se nesnažil bojovat se zraněními, odplivl. Konec konců, on sám nenechal svá zranění, aby ho oslabila, že ne? Rameno ho bolelo při každém pohybu, ale přesto se nenabídl jako oběť, aby ostatní ochránil před smrtí.