Vítěz, Poraženec, Syn . Морган Райс

Читать онлайн.
Название Vítěz, Poraženec, Syn
Автор произведения Морган Райс
Жанр Героическая фантастика
Серия Koruny A Slávy
Издательство Героическая фантастика
Год выпуска 0
isbn 9781640299078



Скачать книгу

dalšího čaroděje.

      Nebyli tak silní jako dřív. Ceres předpokládala, že její pronásledování je stálo víc sil, než by sami chtěli. Nepřestávala sekat a uskakovat a čekala na okamžik, kdy je bude mít v takovém postavení, v jakém je chtěla mít.

      Když konečně přišla její šance, Ceres ani na okamžik nezaváhala. Možná, že už neměla svoji nadpřirozenou sílu a rychlost, kterou jí propůjčovala její krev, ale pořád byla dost silná a rychlá na to, aby to zvládla. Srazila jednoho čaroděje na kolena, vyhodila meče z jámy a pak využila jeho záda k odrazu. Vyskočila na ramena dalšího nepřítele a pak se vší silou odrazila, aby se zachytila okraje jámy. Pokud by se jí to nepodařilo, přišla by tím o poslední možnost záchrany, protože se vzdala jediných zbraní, které měla.

      Narazila do kamenné stěny a rukama se jí podařilo zachytit. Snažila se přitáhnout, ale ucítila, že se jí někdo sápe po nohách. Podvědomě kopla dozadu a ucítila zapraštění kostí, jak její noha narazila do čarodějovy hlavy. Současně se od ní odrazila a podařilo se jí tak překulit přes hranu pasti, do které předtím padla.

      Chopila se svých mečů, vstala a podívala se dolů na čaroděje řvoucí zlostí.

      „Dostaneme tě!“ vyhrožovali jí.

      Jeden z nich zaječel a vyslal směrem k Ceres bojové kouzlo. Ceres před ním stihla uskočit, ale jako by to byl signál k útoku i pro ostatní. Z jámy vyletěly plameny a blesky, které ji pronásledovaly na útěku od zrádného místa. Ceres slyšela, jak okolní stěny praskají. Nejprve z nich začaly odpadávat menší kameny, pak následovaly větší.

      Ceres zoufale utíkala dál, kolem padaly odlamující se kusy stěn, odrážely se od podlahy a ty větší se valily dál. Vrhla se skokem kupředu, a když se zastavila, zjistila, že tunel za ní je kompletně zasypaný.

      Zastaví to bývalé čaroděje? Nejspíš ne napořád. Pokud nemohli zemřít, pravděpodobně se jim nakonec podaří dostat skrz, ale bylo to pořád lepší, než kdyby se za Ceres hnali rovnou. Alespoň na chvíli byla v bezpečí.

      Pokračovala skrz tunely, aniž by věděla, kam přesně běží. Věřila ale svým instinktům a měkkému světlu, které ji vedlo do místa, kde se tunel rozšířil do větší jeskyně se stalaktity visícími ze stropu. Ozýval se tu měkký zvuk proudící vody a Ceres s překvapením zjistila, že středem jeskyně protéká široký potok.

      A co víc, bylo zde i malé molo s přivázanou loďkou. Ceres předpokládala, že loďka je tu mnohem déle, než si vůbec dokáže představit. Přesto vypadala téměř jako nová. Dál po proudu viděla Ceres světlo, které bylo jiné než ve zbytku jeskyní, a podvědomě tušila, že právě k němu se musí vydat.

      Nastoupila do loďky, odvázala ji a nechala proud, aby ji odnesl. Voda pleskala o boky malé lodi a Ceres cítila, jak v ní cestou vzrůstá napětí smísené s očekáváním. Kdykoli jindy by jí podobný proud dělal starosti. Mohl by vést k nepříjemnému jezu nebo ještě horšímu vodopádu. Tentokrát ale měla pocit, jako by tento proud byl vytvořen záměrně. Jako by ji měl donést až k jejímu cíli.

      Loďka proplula tunelem tak úzkým, že kdyby Ceres rozpažila, mohla by se dotknout stěn na obou stranách. Světlo před ní se ve srovnání s příšeřím jeskyní zdálo být neskutečně jasné. Tunel se rozestoupil a kolem nebyl ani kámen, ani skála. Místo toho se na místě, kde by měla být další jeskyně, objevila idylická venkovská krajina.

      Ceres okamžitě poznala, že se jedná o dílo Prastarých. Jen oni by dokázali vytvořit něco takového. Možná, že čarodějové zjistili, jak vyvolávat iluze, ale vše kolem působilo naprosto skutečně. Ceres dokonce cítila vůni trávy a rosy. Loďka přirazila ke břehu a Ceres před sebou spatřila rozlehlou louku plnou divokých květů, jejichž vůně byla příjemně nasládlá. Zdálo se, jako by se některé pohybovaly, když kolem nich procházela. Ceres ucítila ostrou bolest a všimla si, že se škrábla o trn jedné z květin. Na noze se jí objevily kapky krve.

      Potom se květiny stáhly. Očividně, ať už měly tohle místo chránit před čímkoli, neměly ho chránit před ní.

      Ceres chvíli trvalo, než si uvědomila, že na místě, kterým prochází, jsou dvě věci, které příliš nehrají. Tedy nehrají ještě víc než kus venkovské krajiny uprostřed rozlehlých jeskyní.

      První zvláštní věc bylo to, že vize z minulosti jako by ustaly. V jeskyních nahoře se objevovaly a mizely, Ceres měla možnost sledovat konečný útok Prastarých na čaroděje. Tady ale svět nevypadal zachycený mezi dvěma časy. Vše tu bylo naprosto klidné, na rozdíl od okolí, které jako by se neustále měnilo.

      Druhá zvláštní věc byl dóm světla, který se tyčil uprostřed toho všeho. Zlatě zářil na zeleném pozadí louky. Byl velký jako rozměrný dům nebo stan nějakého nomádského lorda, přesto ale vypadal, jako by byl z čisté energie. Když se na něj Ceres poprvé podívala, myslela si, že jde o nějaký štít nebo zeď, ale teď nějak věděla, že je to mnohem víc. Šlo o živoucí místo. Domov.

      Také si uvědomila, že je to místo, na kterém najde to, co hledala. Vlastně poprvé od chvíle, kdy vstoupila na území čarodějů, si Ceres dovolila zadoufat. Možná, že konečně našla místo, na kterém se jí podaří získat zpět svojí moc.

      Možná že nakonec opravdu pomůže zachránit Haylon.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Cestou ke kostějskému území na šeropelském pobřeží zažívala Jeva nejpodivnější pocit svého života: bála se, že by mohla zemřít.

      Bylo to pro ni něco naprosto nového. Její lidé na něco podobného nebyli zvyklí. Rozhodně to nebylo nic, co by kdy toužila zažít. Pravděpodobně se to v jejich náboženství dalo považovat za kacířské. Žít, uvědomovat si, že je možnost připojit se k mrtvým a konečně se stát jedním z nich, a mít z téhle možnosti obavy. Její lidé smrt brali takovou, jaká byla, dokonce ji vítali. Chápali ji jako okamžik, kdy se připojují k ohromnému zástupu svých předků. Rozhodně se nebáli jí čelit.

      Přesto právě to teď Jeva cítila, když na obzoru zahlédla vzdálenou linii šeropelského pobřeží. Bála se, že ji zabijí za to, co musí říct. Bála se, že ji pošlou za předky místo toho, aby se jí podařilo sehnat pomoc pro Haylon. Přemítala nad tím, proč se tak změnila.

      Odpověď byla jasná: Thanos.

      Jeva si uvědomila, že na něj cestou k pobřeží musí myslet. Sledovala při tom mořské ptáky, kteří v hejnech létali kolem a snažili se něco ulovit. Než se s Thanem setkala, byla… no možná ne úplně stejná jako zbytek jejího národa, protože většina z nich neměla potřebu cestovat do Závětří a ještě dál. Přesto se cítila být stejná jako oni, bývala jako oni. Rozhodně tenkrát necítila strach.

      Nebyl to ale strach o sebe samu, i když si jasně uvědomovala, že v sázce je i její život. Víc se bála toho, co by se mohlo stát s lidmi na Haylonu, pokud se nedokáže vrátit zpět. Zpět k Thanovi.

      I to bylo kacířské. Na živých nezáleželo, pokud tedy neplnili přání mrtvých. Pokud měl pod rukama nájezdníků padnout celý ostrov, pak to pro jeho obyvatele měla být velká čest. Ne nějaká katastrofa. V životě záleželo jen na plnění přání mrtvých a přiměřeně vznešené smrti. Ti, kdo mluvili za mrtvé, to všem řekli dostatečně jasně. Jeva dokonce sama naslouchala šepotu mrtvých, když se zvedl dým z vidoucích hranic.

      Plula dál a snažila se ignorovat vše, co se jí honilo hlavou. Cítila nápor vln na kormidlo a udržovala přímý kurz k domovu. Uvědomila si, že teď slyší jiné hlasy. Hlasy dohadující se o soucitu, o záchraně Haylonu, o pomoci Thanovi.

      Viděla ho riskovat život jen proto, aby pomohl jiným, a přitom k tomu neměl vůbec žádný zřejmý důvod. Když byla připoutaná na přídi šeropelské lodi a čekala, až ji stáhnou z kůže, zachránil ji. Když bojovali bok po boku, bylo to, jako by jeho štít byl i jejím štítem. U svého národa něco podobného nikdy nezažila.

      V Thanovi bylo něco, co musel člověk obdivovat. Možná víc než to. Konečně potkala někoho, kdo se snažil udělat něco dobrého pro svět, nejen najít dobrý způsob, jak zemřít.