Pouze kdo je hoden. Морган Райс

na něm ale vidět, že už si sám sebou není tak jistý. Nad nimi uhodil další blesk a on se s obavami zahleděl do nebe.

      „A ty si myslíš, že je to náhoda?“ zeptal se. „Že přijde v takovouhle noc na svět takovéhle dítě? Máš ty vůbec ponětí, koho to držíš v náručí?“

      Ustaraně se na chlapce zadíval. A pak vstal, o pár kroků ustoupil, otočil se a s očividnou nelibostí odcházel.

      Mithka se však nehodlala vzdát. Usmála se na děťátko a pohupovala jím u prsou, aby mu zahřála studený obličej. Jeho pláč se pomaloučku utišil.

      „Dítě, které není jako žádný z nás,“ odpověděla jen tak do prostoru a pevně ho k sobě tiskla. „Dítě, které jednou změní svět. A já ho pojmenuji Royce.“

      ČÁST DRUHÁ

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      O sedmnáct slunečních cyklů později

      Royce stál na vrcholku kopce pod jediným dubem, který se nad těmito obilnými poli tyčil. Byl to letitý a majestátní strom, jehož větve jako by sahaly až k samotným nebesům. Chlapec se hluboce zadíval do Genevieviných očí, zamilovaný až po uši. Drželi se za ruce, ona se na něj usmívala, a když se k sobě naklonili, aby se políbili, užasl, jak je možné, aby mu srdce tak přetékalo láskou. Byl za to neskonale vděčný. Nad poli právě vycházelo slunce a Royce si přál, aby mohl tento okamžik prožívat navěky.

      Zaklonil se a obdivně si ji prohlížel. Genevieve byla nádherná. Bylo jí sedmnáct, tak jako jemu, měla vysokou, štíhlou postavu, záplavu světlých vlasů a inteligentní zelené oči. Její půvabné rysy zdobily jemné pihy. Když se usmála, byl šťastný, že je naživu, a její smích ho vždycky dokázal uvolnit. Navíc v sobě měla jakousi ladnost, vznešenost, která zdaleka převyšovala jejich poddanské postavení.

      Royce zahlédl v jejích očích svůj vlastní odraz a napadlo ho, že vypadají, jako by mohli být sourozenci. Sám byl samozřejmě mnohem větší než ona; i na svůj věk byl nezvykle vysoký a šířkou ramen se mu nemohli vyrovnat ani jeho nejstarší bratři. Kromě toho měl také výraznou bradu, ušlechtilý nos, hrdé čelo a pod tunikou se mu rýsovaly silné svaly. Jeho rysy ale působily stejně jemně jako její. Dlouhé blonďaté vlasy mu padaly do očí, jež svou zelenou barvou ladily s jejími, třebaže byly o odstín tmavší. Dostal do vínku sílu a zručnost s mečem, takže se mohl s bratry utkat v rovném souboji, i když z nich byl ze všech čtyř nejmladší. Jeho otec vždy žertem prohlašoval, že jednoho dne spadl z nebe, a Royce ho chápal: neměl v sobě nic z tmavých rysů svých bratrů ani se nijak nepodobal jejich průměrným postavám. Vypadal mezi vlastní rodinou jako cizinec.

      Objali se a Royce myslel na to, jak báječný je to pocit, nechat se držet v tak pevném objetí, mít někoho, kdo ho miluje tak bezmezně, jako on miloval ji. Vlastně byli nerozluční už jako malé děti, kdy spolu vyrůstali a hrávali si v těch samých polích, kde teď stáli. Už tehdy si přísahali, že až jim bude sedmnáct, o slunečním slunovratu se vezmou. V dětství to brali jako smrtelně vážný slib.

      Jak však roky plynuly, neodcizili se, jak to většinou mezi přáteli z dětství bývá. Naopak se ještě sblížili. Navzdory všem předpokladům se z jejich dětských zásnub každý rok stávalo něco silnějšího, vážnějšího a neodvolatelnějšího. Zdálo se, že je jim souzeno, aby se jejich životní stezky nikdy neodloučily.

      Nyní, ač tomu mohli stěží uvěřit, ten den konečně nadešel. Oběma jim bylo sedmnáct a nastal den letního slunovratu. Byli dospělí, mohli činit svá vlastní rozhodnutí a jak tam tak stáli pod tím starobylým stromem, oba si se závratným nadšením uvědomovali, co to znamená.

      „Je tvoje matka ráda?“ vyzvídala Genevieve.

      Royce se usmál.

      „Myslím, že tě má ještě radši než já, jestli je to vůbec možné,“ zasmál se.

      Genevievin smích jej zahřál u srdce.

      „A co tvoji rodiče?“ chtěl vědět.

      Tvář jí potemněla a Roycovi se na okamžik sevřelo srdce.

      „To kvůli mně?“ zeptal se.

      Zavrtěla hlavou.

      „Mají tě rádi,“ odpověděla. „To jen že…“ Povzdechla si. „Ještě nejsme svoji. Čím dřív to bude za námi, tím budou radši. Mají o mě strach.“

      Royce to chápal. Její rodiče se obávali urozených. Nesezdaní vesničané jako on a Genevieve neměli žádná práva. Kdyby se urozeným zachtělo, mohli si klidně přijít, pobrat si jejich ženy a uzmout si je pro sebe. Tedy v případě, že nebudou vdané. Po svatbě byly v bezpečí.

      „Už brzy,“ prohlásila Genevieve a tvář jí znovu rozzářil úsměv.

      „Jsou vaši rádi, protože to budu já, anebo protože budeš v bezpečí před urozenými?“

      Rozesmála se a hravě ho plácla.

      „Milují tě jako vlastního!“ ujistila ho. „A já tě také miluji. Na, to je pro tebe.“

      Podávala mu něco na provázku. Bylo to sotva víc než kousek stočeného drátku s kadeří jejích vlasů uvnitř, pro Royce to však mělo větší cenu, než cokoli, co kdy spatřil. Vzal si ho od ní a schoval do košile, co nejblíž k srdci.

      Chytil ji za paže a políbil ji.

      „Royci!“ ozvalo se najednou volání.

      Royce se otočil a uviděl, jak po svahu svižně stoupají jeho tři bratři s velkou skupinkou lidí. Rozpoznal mezi nimi i Genevieviny sestry, bratrance a sestřenice. Každý si nesl srp nebo vidle a všichni byli připraveni začít další den těžké práce. Royce se zhluboka nadechl. Věděl, že přišel čas se rozloučit. Přece jen byli pouzí venkované a nemohli si dovolit celý den nic nedělat. Svatba bude muset počkat do západu slunce.

      Roycovi nevadilo, že bude celý den pracovat, ale bylo mu to líto kvůli Genevieve. Přál si, aby jí mohl dát víc.

      „Přál bych si, abys dneska mohla mít volno,“ řekl jí.

      Usmála se a pak se zasmála.

      „Já pracuju ráda. Nemusím přitom myslet na jiné věci. Obzvlášť na to,“ naklonila se k němu a políbila ho na nos, „jak dlouho budu muset čekat, než tě dneska zase uvidím.“

      Políbili se, načež se od něj s chichotáním odvrátila, zavěsila se mezi své sestry a sestřenice a zanedlouho už s nimi skotačivým krokem zamířila do polí. Všichni vypadali v ten krásný letní den vesele naladění.

      Roycovi bratři došli až k němu a poplácali ho po ramenou. Všichni čtyři se potom vydali dolů po opačném úbočí kopce.

      „Tak pojď, ty milovníku!“ pobídl ho Raymond. Byl ze všech nejstarší a Royce ho mnohdy považoval spíše za druhého otce. „Můžeš na ni přece do večera počkat!“

      Druzí dva bratři se rozesmáli.

      „Dostala ho ale pořádně,“ podotkl Lofen, prostřední bratr, který byl o něco menší než ostatní, zato podsaditější.

      „Tobě už není pomoci,“ přizvukoval Garet. Byl nejmladší, jen o pár let starší než Royce, a proto k němu měl nejblíže. Zároveň však mezi nimi také