Pouze kdo je hoden. Морган Райс

se činila na poli a v obklopení svých sester a sestřenic se rozmachovala srpem nahoru a dolů. Bylo jich asi deset a neustále se v ten radostný den něčemu hlasitě smály. Ona však pracovala jen s polovičním elánem. Po každých pár seknutích se opřela o dlouhou násadu, zahleděla se na modrou oblohu a oslnivě žlutá pole pšenice a myslela na Royce. Srdce se jí přitom vždy divoce rozbušilo. Dnes nadešel den, o němž od nepaměti snila, dokonce i když ještě byla dítě. Byl to nejdůležitější den v jejím životě. Od dnešního dne spolu budou s Roycem bydlet až do smrti. Od dnešního dne budou mít svůj vlastní příbytek, prosté obydlí s jedinou místností na kraji pole, skromnou chatu od jejich rodičů. Tak či tak to bude nový začátek, místo, kde začnou nový společný život jako manžel a manželka.

      Genevieve při tom pomyšlení doslova zářila. Nic na světě si nepřála víc, než být s Roycem. Vždycky tu pro ni byl, stál při ní už od samého dětství a ona nikdy neměla oči pro nikoho jiného. Přestože byl ze čtyř bratrů nejmladší, odjakživa měla dojem, že je na něm něco výjimečného. Byl jiný, než všichni ostatní, jiný, než všichni, koho v životě potkala. Nevěděla v čem přesně a měla tušení, že to neví ani on. Něco v něm však viděla, něco, co přesahovalo tuhle vesnici, tenhle venkov. Jako by jeho osud ležel jinde.

      „A co jeho bratři?“ ozval se najednou něčí hlas.

      Genevieve se vrátila do přítomnosti. Otočila se a uviděla, jak se před ní za doprovodu dvou sestřenic chichotá Sheila, její nejstarší sestra.

      „Koneckonců má další tři! Nemůžeš je mít všechny pro sebe!“ dodala se smíchem.

      „Přesně tak, na co čekáš?“ přidala se jedna ze sestřenic. „Čekáme, že nás představíš.“

      Genevieve se rozesmála.

      „Už jsem vás přece představila,“ odpověděla. „Mnohokrát.“

      „Nestačí!“ prohlásila Sheila razantně, což přimělo ostatní pustit se do dalšího chichotání.

      „Neměla by se snad tvá sestra vdát za jeho bratra?“

      Genevieve se usmála.

      „Nic by se mi na světě nelíbilo víc,“ odpověděla. „Nemůžu ale přece mluvit za ně. Znám jenom Roycovo srdce.“

      „Tak je přesvědč!“ přemlouvala ji další z dívek.

      Genevieve se znovu zasmála. „Udělám, co bude v mých silách.“

      „A co si oblékneš?“ přerušila je jiná sestřenice. „Pořád ses nerozhodla, jaké šaty si chceš—“

      Vzduch náhle prořízl zvuk, který Genevieve naplnil takovou hrůzou, že upustila srp a upřela oči k obzoru. Ještě než ho pořádně uslyšela, věděla, že nevěstí nic dobrého.

      Otočila se a bedlivě sledovala horizont. Netrvalo dlouho a její nejhorší obavy se potvrdily. Nejdřív se polem rozlehl dusot koňských kopyt a záhy na to se zpoza kopce vynořila družina jezdců. Bodlo ji u srdce, když spatřila, že na sobě mají nejpřepychovější kazajky, a rozpoznala jejich prapor s medvědem uprostřed zeleného a zlatého pole. Patřil rodu Norsů.

      Přijížděli urození.

      Genevieve se při tom pohledu zarděla zlostí. Tihleti chamtivci obírali její rodinu a vůbec všechny venkovské rodiny o jeden desátek za druhým. Žili si jako králové, zatímco všechny ostatní vysávali, dokud málem neměli co do úst. A pořád jim to nestačilo.

      Genevieve provázela zrakem uhánějící jezdce a z celého srdce se modlila, aby jenom projížděli kolem a nestočili koně jejím směrem. Přece jen je v těchto polích neviděla už hezkých pár slunečních cyklů.

      Pak však se zoufalstvím zpozorovala, jak zatáčí a míří rovnou k ní.

      Ne, přimlouvala se v duchu. Ne teď. Ne tady. Ne dnes.

      Jenomže jezdci nezastavovali a pokračovali v cestě, byli čím dál tím blíž a nebylo pochyb, že si jedou právě pro ni. Zpráva o jejím svatebním dni se musela roznést po kraji. Takové zvěsti je vždycky přiměly uzmout si, co můžou, dokud není příliš pozdě.

      Ostatní dívky kolem ní instinktivně uzavřely těsný, ochranný kruh. Sheila se k ní otočila a úzkostlivě ji popadla za paži.

      „UTÍKEJ!“ nařídila a postrčila ji.

      Genevieve se otočila a uviděla před sebou jen otevřená pole, jež se rozprostírala desítky kilometrů do všech stran. Věděla, jak pošetilé by bylo utíkat — nedostala by se daleko. Stejně by ji nakonec unesli, jen by k tomu navíc přišla o důstojnost.

      „Ne,“ odpověděla s klidem a rozvahou.

      Namísto toho sevřela v ruce srp a zvedla ho před sebe.

      „Postavím se jim čelem.“

      Ostatní dívky se po ní ohromeně ohlédly.

      „Se srpem?“ namítla pochybovačně její sestřenice.

      „Třeba nepřicházejí se špatnými úmysly,“ nadhodila jiná sestřenice.

      Genevieve však viděla, jak přijíždějí, a pomalu zavrtěla hlavou.

      „Ale přicházejí,“ odvětila.

      Sledovala, jak se blíží a čekala, že každou chvíli zpomalí — k jejímu překvapení ovšem nic takového neudělali. Uprostřed skupinky jel Manfor, vysoce postavený, dvacetiletý šlechtic, jímž z celého srdce opovrhovala. Byl to královský vévoda, mladík s širokými rty, světlýma očima a zlatými kadeřemi, kterému na tváři neustále pohrával zlomyslný úšklebek. Působil dojmem, jako by se na celý svět ustavičně díval spatra.

      Čím kratší je od něj dělila vzdálenost, tím lépe viděla Genevieve, jak si ji prohlíží jako pes kost a obličej se mu roztahuje v krutém úsměvu. Když už jim chybělo urazit jen necelých dvacet metrů, Genevieve zvedla srp a vykročila kupředu.

      „Nedostanou mě,“ pronesla rezignovaným hlasem a myslela přitom na Royce. Ze všeho nejvíc si přála, aby jí teď stál po boku.

      „Genevieve, nedělej to!“ zakřičela na ni Sheila.

      Genevieve se už ale rozběhla vstříc jezdcům. Srp držela vysoko nad hlavou a v žilách cítila, jak jí proudí adrenalin. Sama nevěděla, kde se v ní vzalo tolik odvahy, nicméně ji nyní rozhodně nepozbývala. Vyrazila vpřed, rozmáchla se srpem a sekla jím po prvním z jezdců, který k ní dorazil.

      Byli na ni však příliš rychlí. Přiřítili se na svých koních jako lavina, a tak když se ohnala svým srpem, stačilo, aby jeden z nich ledabyle mávl sukovicí a vyrazil jí provizorní zbraň z ruky. Genevieve se roztřásly paže nepříjemnými vibracemi a ona mohla jen beznadějně přihlížet, jak se srp nese vzduchem a ztrácí se v obilí.

      O okamžik později se kolem ní prohnal Manfor, naklonil se a zadní stranou své kovové rukavice ji uhodil do tváře.

      Genevieve vykřikla, silou úderu se otočila na patě a přistála obličejem v obilí. Ve tváři jí pulzovala palčivá bolest.

      Koně se náhle prudce zastavili, jejich jezdci sesedli a obklopili Genevieve ze všech stran. Ucítila na sobě jejich hrubé ruce. Přestože byla ránou stále napůl omráčená, vytáhli ji na nohy škubnutím za paže.

      Vrávoravě tam mezi nimi stála, a když