Obsidiáni. Морган Райс

písku znamenalo další promarněnou sekundu.

      „Stejné je to ale i s jejím přežitím,“ pokračoval profesor. „Elixír nejen, že vyléčí Ester, ale také umožní vidoucím, aby se dostali na nejhorší místa v čase a bezpečně se vrátili. Splní tak kriticky nutné mise. Taková možnost neomezeného cestování časem je riskantní. Teď už víš, Olivere, proč je to tak důležité.“

      Oliver ucítil knedlík v krku. Měl pocit, jako by ho svíral škrtič. V sázce bylo tolik, že si to ani neuměl představit.

      Podíval se na Waltera a Hazel, své nejlepší přátele a pak na Davida, svého nového společníka. Nakonec se podíval na profesora Ametysta.

      „Nezklamu vás,“ řekl.

      Profesor Ametyst rozhodně přikývl. Poplácal ho po rameni. „Tak to je asi čas se rozloučit.“

      Oliver přikývl. „Ano. Ale nejdřív musím vidět Ester.“

      „Samozřejmě.“

      Profesor zavedl Olivera k výtahu a společně sjeli na ošetřovnu. Když vešli, zapátral Oliver pohledem po Ester. Když ji spatřil, zjistil, že vedle ní někdo sedí. Zadrhl se v něm dech. Byl to Edmund.

      Když se Oliver přiblížil, Edmund se prudce ohlédl. Probodl Olivera pohledem a prudce vyskočil. Byl rudý vzteky.

      „Co ten tady dělá?“ obořil se Edmund na ředitele a obviňujícím gestem ukázal na Olivera. „To kvůli němu je jí takhle.“

      Oliver ucítil bodnutí smutku. Měl pravdu. Ester cestovala časem kvůli němu, takže za její nemoc mohl on.

      Profesor Ametyst ale zavrtěl hlavou. „Ester věděla, že umírá, ještě dřív, než odešla do Anglie,“ řekl Edmundovi. „Oliver s tím nemá nic společného.“

      Tomu Oliver nemohl uvěřit. Totéž mu sice řekla i Ester, ale přesto si myslel, že mu lžou jen proto, aby si nepřipadal tak špatně. Aby se neobviňoval. Odkud by mohla mít Ester nemoc z cestování časem, když ne z cesty časem zpátky k němu? Nic jiného nedávalo smysl.

      Edmund stál vedle jejího lůžka a prudce oddechoval. Oliver si všiml, že má ruce zaťaté v pěst. Věděl, že Ester miluje i on. Nejspíš bylo snadné z jejího stavu někoho obvinit, zvlášť, když ten někdo byl Oliver, kterého stejně nenáviděl.

      „Nevěřím vám,“ štěkl Edmund. „Než vyrazila na misi s Oliverem, byla v pořádku. A teď je tady.“ Máchl rukou k místu, kde Ester ležela v podstatě nehnutě, se zavřenýma očima. „A vy myslíte, že jí Oliver zachrání život?“

      Blýskalo se mu v očích.

      Oliver nemohl uvěřit, že Edmund mluví s profesorem Ametystem tímhle tónem. Vždyť to byl samotný ředitel a Edmund se s ním hádal jako rozmazlené děcko s rodiči!

      Ještě překvapivější ale bylo, že mu to profesor Ametyst dovolil. Jakýkoli jiný student by byl za jiných okolností jistě potrestán za to, že se takhle chová. Oliver si kvůli tomu ještě silněji uvědomoval, jak zoufalá Esteřina situace je.

      Profesor Ametyst si Edmunda přeměřil pohledem. „Oliver má čisté srdce,“ vysvětlil. „Jeho city k Ester jsou čisté. Tvoje, obávám se, Edmunde, nejsou.“

      Edmund zrudl ještě víc. „Jak to můžete říct? Já ji taky miluju! Miloval jsem ji dávno před tím, než on vůbec vstoupil do školy! Tuhle misi bych zvládl stejně dobře jako Oliver. Dokonce líp.“

      Ředitel jen zavrtěl hlavou. „Mrzí mě to, ale pleteš se. Je jediná osoba, která má šanci uspět. A tou je Oliver.“

      Edmund tam ještě chvíli stál a vztekle těkal pohledem z ředitele k Oliverovi a zpět. Pak s dupáním vyrazil pryč. Cestou ještě strčil do Olivera. Ošetřovnou se nesl zvuk dušených vzlyků, zatímco Edmund pochodoval z místnosti.

      Oliver ho sledoval. Nemohl si pomoct – bylo mu ho líto. Kdyby Ester neopětovala jeho city, taky by se cítil mizerně.

      Když byl Edmund pryč, obrátil Oliver pozornost k Ester. Ta zrovna spala. Sklonil se k ní a dotkl se její ruky. Měla studenou kůži, jako kdyby ani nevyzařovala tělesné teplo. Stiskl jí dlaň.

      Olivera překvapilo, když jeho stisk opětovala. Oliver zadržel dech. Probouzela se!

      V tu chvíli se Esteřiny řasy zachvěly. Z hrdla se jí vydralo tiché zasténání.

      „Jsem tady,“ vyhrkl Oliver. „Ester?“

      Viděl, jak se jí pod víčky pohybují oči. Očividně se je snažila otevřít.

      A pak, konečně, jako by ji to stálo spoustu sil, otevřela víčka a Oliver znovu spatřil ty překrásné smaragdové oči.

      Tiše na něj hleděla. Koutek úst se jí ale pohnul v lehkém úsměvu. A pak, s povzdechem, zavřela oči. Znovu usnula.

      „Nezklamu tě, Ester,“ zašeptal Oliver a cítil, jak se mu hlas chvěje emocemi. „Nenechám tě umřít.“

      KAPITOLA DRUHÁ

      Christopher Blue seděl celý promočený a chvějící se v kanceláři profesorky Obsidiánové. Jeho blond vlasy se mu lepily k hlavě v mokrých pramenech. Páchla z něj voda Temže a v místnosti tak bylo k nevydržení.

      Všichni ostatní Obsidiáni seděli kolem stolu se sklíčenými výrazy. Ruce složené a zírali na něj. Malcolm Mstivý se na něj díval krutým pohledem, kdyby mohl pohledem zabíjet, bylo by už po Chrisovi.

      Malcolm Chrise očividně vinil z jejich selhání na konci sedmnáctého století.

      Chris si frustrovaně vzpomněl na okamžik, kdy Olivera málem zabil. Bylo to na břehu Temže. Držel ho za kotník a stačilo ho stáhnout do vody! Jeho bratrovi se ale nějak podařilo mu vyklouznout a zmizet v portále.

      Prudce se otevřely dveře a vytrhly tak Chrise z úvah. Profesorka Obsidiánová vtančila do místnosti. Jako obvykle za ní vlál její plášť.

      Chris ji sledoval s opatrným očekáváním. Profesorka těžce usedla na své místo a postupně se všem podívala do očí. Napětí v místnosti narůstalo každou v tichu uplynulou sekundou.

      Nakonec promluvila. „Zklamali jste mě.“

      Zastavila se pohledem na Chrisovi. Ten se v židli napřímil, kousl se do tváře a čekal, až ho před ostatními vypeskuje.

      Překvapilo ho ale, když z něj pohledem sklouzla a zaměřila se na Malcolma.

      „A nejvíc ty, Malcolme Mstivý.“ Hlas měla ledově chladný.

      „Já?“ vykřikl Malcolm. Napřáhl ruku ke Chrisovi. „To on nechal Olivera utéct i s Koulí Kandry! Pokud to někdo pokazil, byl to on. To on nás vedl.“

      „Vést jsi měl ty,“ štěkla profesorka Obsidiánová.

      „Řekla jste, že vede nejsilnější,“ protestoval Malcolm.

      Profesorka Obsidiánová praštila rukama do stolu, aby ho umlčela. „Nejsilnější jsi měl být ty, Malcolme! Ty! Trénovaný vidoucí! Christopher svoji moc zrovna získal a už za několik hodin jeho moc překonala tu tvoji!“

      Chris cítil, jak se mu hruď dme hrdostí. Vždy si myslel, že je výjimečný. Pohled na hanbu v Malcolmově tváři je něco, co si zapamatuje už navždycky.

      Profesorka