Obsidiáni. Морган Райс

profesorka Obsidiánová. Nataša byla jednou ze studentek, které navštěvovaly její kurzy pro pokročilé. Bude přínosným účastníkem mise. „Christophere?“

      Chris se zavrtěl. „Já nikoho neznám. Neměl jsem čas si tu najít kamaráda.“

      „Tak si vezmi někoho z předchozí mise,“ poradila mu profesorka netrpělivě. Snažila se to mít co nejdřív za sebou. „Někoho, kdo ti nejvíc pomohl.“

      „Madeleine,“ pokrčil rameny Chris.

      Profesorka Obsidiánová se zamračila. „Madeleine? Ta zrzka, které jsem tuhle zalepila pusu? Dobrá tedy. Je to tvá volba.“

      Napojila se na svoji moc vidoucí a vytáhla dostatek energie pro přeuspořádání atomů. Znala každý kout své drahé školy a tak pro ni bylo snadné se v myšlenkách přenést na místo, kde Madeleine a Nataša spaly. Tohle pro ně bude opravdu drsné probuzení.

      Za použití svého ohromujícího nadání se profesorka Obsidiánová zmocnila jejich atomů a rozložila je. Dotáhla je až do své pracovny a tam je znovu složila do podoby dvou děvčat.

      Obě zamrkaly, zdály se vyděšené. Zrudly jim tváře, když si uvědomily, že stojí v nočních košilích přímo v ředitelčině kanceláři.

      „Madeleine. Natašo,“ oznámila profesorka Obsidiánová, „dnešek je váš šťastný den. Dnes vyrazíte na velice důležitou misi. Takovou, která způsobí konečný zánik Ametystovy školy. Dnes půjdete do Říma. Dnes zabijete Olivera Bluea.“

      KAPITOLA SEDMÁ

      Gianni, italský vidoucí, provedl čtyři přátele skrz kouzelnou zeď. Když prošli clonou a objevili se na druhé straně, zalapal Oliver po dechu.

      Nic takového nikdy neviděl. Italská verze Školy pro Vidoucí byla nejextravagantnější místo, které kdy viděl. Na rozdíl od školy sestry Judity v Anglii, která vypadala jako klášter, a jeho vlastní školy ve Spojených státech, která mu připomínala kosmickou loď, působila tahle jako královský palác. Napůl očekával, že z některých dveří vyjde král i s doprovodem, nebo alespoň nějací divadelníci, kteří je uvítají.

      „Tudy,“ pronesl David. Překládal, co jim říkal Gianni.

      Spěchali dál do obrovské školy. Vše tam bylo ještě větší a rozlehlejší. Kolem byly zdobené mramorové sloupy a obrovské sochy, nemluvě o složitě malovaných klenutých stropech. Oliver si přitom vzpomněl na všechny ty umělce z období renesance, třeba da Vinciho a hlavně Michelangela, který maloval ohromné fresky na stropy náboženských budov. Zajímalo by ho, jestli někteří z nich nechodili i do této školy.

      Jak spěchali chodbami, měl Oliver podivný pocit déjà vu. Netušil proč, ale měl pocit, jako by tu už někdy byl.

      „Jsi v pořádku?“ zeptala se Hazel.

      Oliver přikývl. „Mám jen divný pocit, to je všechno. Jako bych tu už byl.“

      Hazel se zachmuřila. „Možná ano. Jiné tvé já, samozřejmě. Z jiné časové osy.“

      Oliver přemýšlel nad tím, co právě řekla. Samozřejmě bylo možné, že jiná jeho verze tu už byla, ale to nemohlo vysvětlit Oliverův pocit povědomosti. Jiný Oliver z jiné časové osy měl svoje vzpomínky. Rozhodně se na ně nemohl napojit.

      Byla to záhada. Přesto ale s každým krokem, který udělal, měl Oliver stále silnější pocit, že už tudy jednou šel.

      Oliver zavrtěl hlavou, aby se zbavil podobných myšlenek. Něco takového nebylo možné. Nejspíš si jen vybavoval nějakou knihu o historii, kterou četl, nebo dokument, který viděl. Možná mu to tu připomínalo nějaký sen. Každopádně nesměl ztrácet čas zbytečnými úvahami. Musel se soustředit na Ester a nalezení Elixíru, který jí zachrání život.

      Gianni je dovedl k velkým lakovaným dveřím a zaklepal. Obrátil se k Davidovi a něco řekl. David překládal do angličtiny.

      „Tady sídlí ředitelka.“

      Oliver polkl. Nemohl si pomoct. Pokaždé, když se setkal s dalším mocným a váženým vidoucím, cítil se nervózní. Profesora Ametysta respektoval víc než kohokoli jiného ve vesmíru a setkání s jeho historickými protějšky byl vždy silný zážitek.

      Gianni otevřel dveře a zavedl je dál. Kancelář byla ohromná, spíš připomínala taneční sál než co jiného. Na tmavě zelených stěnách visely ohromné malby ve zlatých rámech a na jedné straně stál obrovský mramorový krb. Ze stropu visely lustry a vzduchem se nesla vůně mandlí.

      Jak pokračovali dál, všiml si Oliver velkého stolu, za kterým seděla neskutečně elegantní dáma. Byla sice stará, ale přesto také extrémně okouzlující a v očích měla mladický lesk. Měla stejně olivovou kůži a tmavé oči jako Gianni. Černé vlasy měla přehozené přes jedno rameno. Bohaté vlny se zářivě leskly.

      „Oliver Blue?“ zeptala se měkkým, příjemným hlasem se silným italským přízvukem.

      „Ano,“ vykoktal Oliver. Překvapila ho.

      „Prosím, posaďte se.“ Pokynula k řadě židlí a usmála se. Měla příjemný úsměv s dokonale bílými zuby. „Vy všichni.“

      Oliver se cítil trochu zmateně, ale poslechl ji. Jeho přátelé se také posadili.

      „Jsem ředitelkou Římské školy vidoucích,“ oznámila žena. „Lucia Morettiová. Vítám vás tu.“

      „Děkujeme,“ vykoktal Oliver. V přítomnosti tak elegantní a mocné dámy se cítil trochu neklidně.

      Ředitelka pokračovala. „Podle mých informací se vám podařilo aktivovat starobylý portál, který má vést k Elixíru. Musím říct, že mne poněkud překvapilo, že vás zavedl právě sem.“ V očích se jí vzrušeně zablesklo. „Když pomyslím, že klíč k nalezení Elixíru byl celou dobu na dosah ruky…“ Usmála se na Olivera. „Nepřekvapuje mne, že po celých stoletích jsi to ze všech lidí byl právě ty, kdo aktivoval portál, Olivere Blue.“

      Oliver se zmateně zamračil. Co to mělo znamenat?

      „Nerozumím,“ řekl. „Co myslíte tím ,ze všech lidí‘?“

      „Cože? Jsi syn Margaret Oliverové a Theodora Bluea!“ vykřikla. „Nebo snad ne?“

      Při zmínce o rodičích se Oliverovi rozbušilo srdce. Walter a Hazel sebou viditelně trhli. Jako jedni z nejbližších Oliverových přátel věděli, jak zoufale se je snaží najít.

      „Vy znáte mé rodiče?“ zeptal se Oliver šokovaně, téměř neslyšně.

      „Samozřejmě, že ano,“ odpověděla ředitelka. Na čele se jí objevila vráska. „Jsou tu poměrně slavní, ale to ty přece víš.“

      „Vlastně nevím,“ vyhrkl Oliver. „Moji rodiče mě dali k adopci. Nic o nich nevím.“ Mluvil překotně, jako by se snažil dobrat výsledku co nejrychleji. „Jsou tady? V Římě? Víte, kde je můžu najít?“

      Obličej Lucie Morettiové se zachmuřil. „Omlouvám se. Asi jsem řekla něco, co jsem neměla.“

      „Vůbec ne,“ odpověděl Oliver. „Prosím, řekněte mi vše, co víte. Já nevím vůbec nic. Znám jen jejich jména a že studovali na Harvardově univerzitě.