Dokonalý Dům. Блейк Пирс

vteřin viset ve vzduchu, zatímco se Eliza snažila dát dohromady. Když si byla jistá, že nezačne křičet, odpověděla mu nebezpečně tichým hlasem.

      „Tvrdíš, že je to moje vina? Protože to zní, jako bys říkal, žes ho neudržel v kalhotách kvůli tomu, že se mi v noci špatně usíná.“

      „Ne, tak jsem to nemyslel,“ zakňoural a krčil se před jedovatostí, která jí čišela z hlasu. „Jen říkám, že se ti v noci vždycky špatně usíná. A nikdy nejevíš zájem zůstat se mnou vzhůru.“

      „Abychom si to ujasnili, Graysone—na jednu stranu tvrdíš, že mi to nedáváš za vinu. Hned v dalším okamžiku ale vyrukuješ s tím, že jsem moc sjetá na Valiu a nevěnuju ti jako velkému klukovi dost pozornosti, tak ses musel vyspat s mojí nejlepší kamarádkou.“

      „Co je to vůbec za nejlepší kamarádku, když ti udělá tohle?“ ohradil se Gray zoufale.

      „Nesnaž se změnit téma,“ odsekla a nutila se udržovat klidný hlas, částečně proto, aby nevzbudila děti, hlavně však kvůli tomu, že to jediné jí pomáhalo se nesesypat. „Ta už u mě má puntík. Teď jsi na řadě ty. Tos za mnou nemohl přijít a říct, ‚Hej, zlato, rád bych s tebou dnes strávil romantický večer‘ nebo ‚Miláčku, poslední dobou mám pocit, že se mi vzdaluješ. Mohli bychom se dnes večer zase sblížit?‘ Taková možnost nepřipadala v úvahu?“

      „Nechtěl jsem tě budit, abych tě takovými otázkami otravoval,“ prohlásil a přestože to pronesl pokorným hlasem, jeho slova v sobě měla říz.

      „Tak tys usoudil, že sarkasmus tady bude nejlepší?“ zeptala se vyzývavě.

      „Podívej,“ řekl a snažil se najít způsob, jak se z toho vykroutit, „s Penny je konec. Oznámila mi to dnes odpoledne a já souhlasil. Nevím, jak se přes tohle přeneseme, ale chci, abychom to nějak zvládli, i kdyby jen kvůli dětem.“

      „I kdyby jen kvůli dětem?“ zopakovala a nestačila žasnout, kolika způsoby zaráz dokáže selhat. „Vypadni. Dám ti pět minut, aby sis sbalil tašku a nasedl do auta. Až do odvolání si můžeš zarezervovat hotel.“

      „Vyhazuješ mě z mého vlastního domu?“ ptal se nevěřícně. „Z domu, za který jsem zaplatil?“

      „Nejenom, že tě vyhazuju,“ zasyčela, „ale jestli do pěti minut nebudeš vyjíždět z příjezdové cesty, zavolám policajty.“

      „A co jim řekneš?“

      „Jen to zkus,“ řekla rozzuřeně.

      Gray na ni jen hleděl. Nevzrušeně přešla k telefonu a zvedla sluchátko. Teprve, když uslyšel vytáčecí tón, dal se do pohybu. Během tří minut se potácel ze dveří jako zpráskaný pes, se sportovní taškou nacpanou košilemi a saky. Jak spěchal ke dveřím, vypadla mu z ní bota. Ani si toho nevšiml a Eliza se neobtěžovala ho upozornit.

      Položila telefon až ve chvíli, kdy slyšela zvuk odjíždějícího auta. Pohlédla na svou levou ruku a viděla, že jí dlaň v místech, kde do ní zarývala nehty, krvácí. Doteď ani necítila, jak to štípe.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Přestože poněkud vypadla ze cviku, podařilo se Jessie proklestit si cestu dopravou z centra L.A. do Norwalku bez větších potíží. Aby se po cestě nemusela moc soustředit na to, kam se chystá, rozhodla se zavolat své rodině.

      Její adoptivní rodiče, Bruce a Janine Huntovi, žili v Las Cruces v Novém Mexiku. On byl bývalý agent FBI a ona bývalá učitelka. Jessie u nich strávila pár dní, když byla na cestě do Quantica, a doufala, že to samé udělá i až se bude vracet. Jenže jí mezi koncem programu a návratem do práce nezbýval dostatek času, a tak musela druhou návštěvu oželit. Nicméně tam pořád chtěla brzy znovu zajet, zvlášť proto, že její máma sváděla boj s rakovinou.

      Nepřipadalo jí to fér. Janine se s nemocí s přestávkami potýkala už víc než deset let, a to ještě po tom, co se jí před lety stala taková tragédie. Nedlouho předtím, než adoptovali šestiletou Jessie, totiž Huntovi přišli o syna v batolecím věku, také kvůli rakovině. Natolik toužili zaplnit náhlou prázdnotu v srdci, že jim nevadilo, že si k sobě berou dceru sériového vraha, jenž jí zavraždil matku a samotnou ji nechal napospas smrti. Jelikož Bruce pracoval pro FBI, američtí maršálové, kteří ji umístili do programu na ochranu svědků, usoudili, že to tak bude jen logické. Na papíře to všechno dávalo dokonalý smysl.

      Zahnala ty myšlenky z hlavy a vytočila příslušné číslo.

      „Ahoj, taťko,“ pozdravila. „Jak se daří?“

      „Dobře,“ odpověděl. „Mamka odpočívá. Chceš zavolat později?“

      „Ne. Můžeme mluvit spolu. S ní si promluvím večer nebo někdy. Co je u vás nového?“

      Před čtyřmi měsíci by se jí s ním bez mámy mluvit nechtělo. Bruce Hunt byl muž, který si k sobě jen tak někoho nepustil, a Jessie taky nebyla právě zosobněním vřelosti. Z dětství na něj měla smíšené vzpomínky pohybující se od radosti k frustraci. Pamatovala si na lyžařské výlety, stanování a túry v horách a rodinné dovolené v Mexiku, kam to měli necelých sto kilometrů.

      Také si ale pamatovala na hlasité hádky, obzvlášť ve svých pubertálních letech. Bruce uznával disciplínu. Jessie, jež v sobě roky dusila hněv za to, jak v jediném okamžiku přišla o svou matku, své jméno i svůj domov, měla naopak tendence neposlouchat. Od té doby, co nastoupila ke studiu na USC a následně ho dokončila, spolu mluvili celkem možná dvacetkrát. Navštěvovali se jen výjimečně.

      Když se ale před nedávnem mamce vrátila rakovina, donutilo je to spolu hovořit bez prostředníka. A nějak se tím mezi nimi prolomily ledy. Dokonce za ní přijel i do L.A., aby jí pomohl se zotavit po břišním zranění, které jí Kyle minulý podzim přivodil při svém útoku.

      „Tady se nic moc neděje,“ odpověděl na její otázku. „Mamka měla včera další chemoterapii, proto teď pospává. Pokud se na to bude cítit, možná si později zajdeme někam na večeři.“

      „I s celou vaší policajtskou partou?“ dobírala si ho. Její rodiče se před pár měsíci přestěhovali ze svého domu do bytového zařízení pro seniory, které bylo obsazeno převážně vysloužilými policisty z Las Cruces PD, oddělení šerifa a FBI.

      „Kdepak, jen my dva. Představoval jsem si večeři při svíčkách. Ovšem někde, kde můžeme vedle stolu postavit lavor, kdyby náhodou musela zvracet.“

      „Ty jsi opravdu nenapravitelný romantik, taťko.“

      „Dělám, co můžu. Jak se máš ty? Předpokládám, že svůj FBI výcvik jsi dokončila úspěšně.“

      „Z čeho tak usuzuješ?“

      „Protožes věděla, že se tě na to zeptám, a kdybys mi měla oznamovat špatné zprávy, ani bys nevolala.“

      Jessie musela uznat, že na starého psa mu to ještě pořád slušně pálí.

      „Prošla jsem,“ potvrdila. „Už jsem zpátky v L.A. Zítra začínám v práci a teď… jen zařizuju, co je třeba.“

      Nechtěla mu říkat, kam ve skutečnosti míří, aby ho zbytečně neznepokojovala.

      „To zní