Klenot Pro Šlechtu . Морган Райс

nenajde. Ztratí se.“

      „A ty, kdo nám chtějí ublížit, můžeme lovit,“ pronesla Asha, a ne zrovna příjemně se usmála. „Už tam ale budeme. Mlha se za chvíli zvedne.“

      A skutečně, po několika krocích jako by vstoupili na rozlehlý ostrov obklopený mlhou. Ostrov byl rozhodně větší než Ashton. Rozhodně nebyl ale tak zastavěný. Zdálo se, že tady převládá normální krajina s poli, na kterých lidé pěstovali zeleninu. O něco dál byl asi po ramena vysoký kámen usazený před příkopem. Na Emeline nepůsobil jako orientační bod, ale spíše jako nějaké obranné opatření. V tu chvíli také ucítila záchvěv moci a zamyslela se, jestli za tím vším není něco víc.

      Na dohled také byly řady kamenných a do země napůl zapuštěných domů se střechami z rašeliny a drnů. Některé byly kulaté a působily prastarým dojmem. Uprostřed všeho byl velký kamenný kruh plný lidí.

      Konečně našly Kamenov.

      „Pojďte,“ vyzvala je Asha a zamířila ke kruhu. „Musíme vás představit a postarat se, aby vás někdo nezabil jako náhodné vetřelce.“

      Emeline ji chvíli sledovala a pak se obrátila k Vincentovi.

      „To je vždycky taková?“ zeptala se.

      „Většinou je ještě horší,“ odpověděl Vincent. „Ale pomáhá nám s ochranou. Pojďte, obě byste měly vidět svůj nový domov.“

      Zamířily ke kamenné vesnici. Ostatní je následovali, někteří odbíhali pozdravit přátele na polích.

      „Vypadá to na opravdu nádherné místo,“ pronesla Cora. Emeline byla ráda, že se jí tu líbí. Sama si nebyla jistá, co by dělala, kdyby se její přítelkyně rozhodla, že Kamenov nakonec nebude jejím útočištěm.

      „Taky je,“ kývl Vincent. „Nejsem si jistý, kdo to tu založil, ale brzy se tu začali shromažďovat takoví, jako jsme my.“

      „Ti, kdo mají moc,“ pronesla Emeline.

      Vincent pokrčil rameny. „Tak to říká Asha. Osobně tohle místo raději považuji za domov pro ty, kdo nemají kam jinam jít. Obě jste tu vítané.“

      „Prostě jen tak?“ zeptala se Cora.

      Emeline předpokládala, že její podezřívavost má hodně co do činění s tím, na co už na cestě narazily. Zdálo se, že téměř každý, koho potkaly, je chtěl buď okrást, zotročit nebo jim provést něco ještě horšího. Musela uznat, že i ona by byla podezřívavá. Na druhou stranu tohle ale byli lidé, jako ona sama. Chtěla jim věřit.

      „Z nadání tvé přítelkyně je jasné, že je jednou z nás, zatímco ty… pocházíš z Domu nechtěných?“

      Cora přikývla.

      „Vím, jaké to je,“ pronesl Vincent. „Vyrostl jsem na místě, kde mi tvrdili, že za svoji svobodu musím zaplatit. Stejně tak i Asha. Zaplatila krví. Proto cizím moc nevěří.“

      Emeline si uvědomila, že v tu chvíli myslí na Kate. Zajímalo by ji, co se se Sophiinou sestrou stalo. Podařilo se jí najít Sophii? Byla také na cestě do Kamenova nebo se pokoušela dostat do Ishjemme? Netušila, jak by to mohla zjistit. Mohla ale doufat.

      Zamířily k vesnici a následovaly Vincenta. Na první pohled to možná vypadalo jako normální vesnice, ale při bližším zkoumání si Emeline všímala rozdílů. Viděla runy a značky vyryté do kamení i dřeva staveb. Cítila vibrace tuctů lidí s nadáním na jednom místě.

      „Je tu takové ticho,“ pronesla Cora.

      Jí to tak možná připadalo, ale věděla, že tu probíhá množství hovorů. Lidé ale komunikovali přímo myšlenkami. Zdálo se, že je to tu stejně běžné, jako mluvit nahlas. Možná ještě běžnější.

      A nešlo jen o tohle. Už viděla, co umí místní léčitel – Tabor. Lidé tu ale měli i jiná nadání. Nějaký chlapec hrál skořápky, aniž by se jich dotknul. Byl tu muž, který rozsvěcel svíce, aniž by k tomu potřeboval pomůcky. Dokonce tu byl kovář, který pracoval bez ohně. Zdálo se, že kov reaguje přímo na jeho dotek.

      „Každý máme nějaký dar,“ pronesl Vincent. „Nashromáždili jsme vědomosti, abychom mohli pomáhat těm, kdo nemají nadání.“

      „Líbila by se ti Sophia, naše přítelkyně,“ pronesla Cora. „Zdálo se, že byla téměř všemocná.“

      „Skutečně mocní jedinci jsou výjimeční,“ prohlásil Vincent. „Ti, kteří vypadají nejsilnější, jsou často ti nejvíce svázaní.“

      „A přesto se vám daří vyvolávat mlhu, která se rozprostírá na míle daleko,“ podotkla Emeline. Věděla, že na to nestačí jen trocha moci. Právě naopak.

      „To děláme společně,“ odpověděl Vincent. „Pokud zůstanete, nejspíš budeš muset přispět, Emeline.“

      Pokynul ke kruhu uprostřed vesnice. Seděli tam lidé na kamenných sedátkách. Emeline cítila moc, která kruhem vířila, i když se zdálo, že nikdo nic nedělá, že všichni jen zírají do prázdna. Jedna z postav vstala, vypadala neskutečně unaveně. Vyšla z kruhu a vystřídal ji jiný vesničan.

      To by Emeline nikdy nenapadlo. Nejmocnější z nich získávali svoji moc vysáním síly odjinud. Slyšela o čarodějnicích, které vysávaly lidské životy. Sophia nejspíš získávala moc ze samotné země. Vzhledem k tomu, kým byla, to dokonce dávalo smysl. Tohle ale… tohle byla vesnice plná lidí, kteří společně odevzdávali svou moc, aby byla něčím víc než jen součtem jednotlivých částí. Jakou sílu by společně dokázali stvořit?

      „Podívej, Coro,“ pronesla a ukázala kupředu. „Oni chrání celou vesnici.“

      Cora vykulila oči. „Oni… může to dělat kdokoli?“

      „Kdokoli, kdo má jen špetku moci,“ odpověděl Vincent. „Kdyby to zkoušel někdo bez nadání, buď by se nestalo vůbec nic, nebo…“

      „Nebo?“ zeptala se Emeline.

      „Nebo by to z něj vysálo život. Není zrovna bezpečné to zkoušet.“

      Emeline viděla, jak se přitom Cora zatvářila, ale její výraz se rychle změnil. Příliš ji zaměstnávalo rozhlížení se po vesnici. Jako by se snažila přijít na to, jak to všechno funguje.

      „Pojďte,“ vyzval je Vincent. „Tímhle směrem je prázdný dům.“

      Zavedl je ke stavení s kamennými stěnami. Nebylo nijak velké, ale pro dvě přítelkyně bylo velké až dost. Když Vincent otevřel dveře, ozvalo se hlasité zavrzání. Emeline předpokládala, že to spraví. Když se naučila řídit vůz a člun, naučí se i jak spravit dveře.

      „Co tu budeme dělat?“ zeptala se Cora.

      Vincent se usmál. „Budete tu žít. Naše farmy produkují dost jídla a my ho sdílíme s každým, kdo pomůže s prací ve vesnici. Všichni pomáhají tak, jak můžou. Kdo umí pracovat s kovem nebo dřevem s ním pracuje. Buď z něj tvoří nebo ho prodává. Ten, kdo umí bojovat, brání vesnici nebo loví. Uplatní se tu každé nadání.“

      „Celý život jsem líčila šlechtu, která se chystala na bály a plesy,“ pronesla Cora.

      Vincent pokrčil rameny. „No, jsem si