Klenot Pro Šlechtu . Морган Райс

a přestal tak využívat pečlivě promyšlené fráze. „Jak to vidím já, můžu tu zůstat a čekat, až si najde důvod, proč mě popravit, nebo můžu bojovat za zájmy mé rodiny v Blízkých koloniích. Alespoň nějakou dobu.“

      V jeho podání to znělo tak prostě: odjet do Blízkých kolonií, propustit Sebastiana, počkat, až trochu opadne napětí a po návratu se tvářit patřičně zahanbeně. Mělo to jen jeden problém: Rupert se nemohl přinutit něco takového udělat.

      Nemohl se tvářit, jako by ho mrzelo něco, co zcela jasně bylo správné rozhodnutí. Nemohl jen tak propustit svého bratra, aby mu sebral to, co bylo po právu jeho. Jeho bratr si nezasloužil být volný, když zradou nebo lstí přesvědčil matku, aby mu dala trůn.

      „To nemůžu,“ pronesl Rupert. „Neudělám to.“

      „Výsosti,“ pronesl sir Quentin tím svým hloupým rozumným tónem. „Tvoje matka poslala zprávu guvernérovi Blízkých kolonií. Očekává tvůj příjezd a pokud nedorazíš, dá o tom královně vědět. I kdybys utekl, pošle tvá matka vojáky. A nejen proto, aby zjistili, kde je princ Sebastian.“

      Rupert se jen s nejvyšším úsilím opanoval, aby sira Quentina neudeřil. Nebyl dobrý nápad útočit na spojence, kteří mohli být ještě užiteční.

      A Ruperta už napadlo, jak by mu sir Quentin mohl být velice užitečný. Rozhlédl se po skupině vojáků, až si všiml jednoho důstojníka se světlými vlasy, který měl i správnou výšku.

      „Jak se jmenuješ?“

      „Aubry Chomley, výsosti,“ odpověděl muž. Na uniformě měl kapitánské výložky.

      „Takže, Chomley,“ pronesl Rupert, „jak loajální mi jsi?“

      „Naprosto,“ odpověděl muž. „Viděl jsem, co jsi dokázal v boji proti Nové armádě. Zachránil jsi království a jsi právoplatný dědic trůnu.“

      „Jsi dobrý muž,“ pokýval Rupert hlavou. „Tvoje loajalita tě ctí. Já ji teď ale podrobím zkoušce.“

      „Co žádáš?“ zeptal se muž.

      „Chci, aby sis se mnou vyměnil šaty.“

      „Výsosti?“ Mladík i sir Quentin vyhrkli skoro ve stejnou chvíli.

      Rupertovi se podařilo zadržet znechucený povzdech. „Je to prosté. Tady Chomley se nalodí spolu s tebou. Bude se za mě vydávat a společně dorazíte do Blízkých kolonií.“

      Voják se tvářil stejně nervózně, jako by ho Rupert zrovna samotného poslal do útoku proti hordě nepřátel.

      „Copak… copak to někdo nepozná?“ zeptal se. „Nepozná to guvernér?“

      „Jak by mohl?“ zeptal se Rupert. „Nikdy jsem ho nepotkal a tady sir Quentin se za tebe zaručí. Že ano, sire Quentine?“

      Sir Quentin přelétal pohledem z Ruperta na vojáka a zpět. Očividně se snažil vymyslet nejlepší způsob, jak si udržet hlavu na krku.

      Tentokrát si Rupert povzdechnul. „Podívej, je to prosté. Odpluješ do Blízkých kolonií. Zaručíš se, že Chomley je já. Já ale zůstanu tady a budu mít možnost získat podporu, kterou potřebujeme. Podporu, díky které se budeš moct vrátit mnohem dřív, než kdybys čekal, až na tebe moje matka zapomene.“

      Zdálo se, že to muže zaujalo. Přikývl. „Dobrá tedy,“ pronesl sir Quentin. „Udělám to.“

      „A ty, kapitáne?“ zeptal se Rupert. „Nebo bych spíš měl říct generále?“

      Chvíli trvalo, než muži došlo, co Rupert naznačuje. Rupert viděl, jak těžce polkl.

      „Cokoli žádáš, výsosti.“

      Trvalo jen několik minut, než mezi skladišti našli prázdnou budovu. Vyměnili si šaty a Chomley tak vypadal… no, popravdě ani zdaleka nevypadal jako princ, ale se zárukou od sira Quentina by to mělo stačit.

      „Běžte,“ přikázal jim Rupert a poslal s nimi zhruba polovinu mužů, aby to vypadalo víc realisticky. Přelétl pohledem po ostatních a přemýšlel, co podnikne dál.

      Už nemusel opustit Ashton, ale musel se pohybovat opatrně. Alespoň do chvíle, než bude připravený. Sebastian byl prozatím na bezpečném místě. A palác byl dost velký na to, aby se Rupert nějakou dobu dokázal vyhnout své matce. Věděl, že ho lidé podporují. Teď přišel čas zjistit, jak moc ho podporují a kolik moci díky tomu má.

      „Pojďme,“ pronesl k ostatním. „Přišel čas vymyslet, jak získat to, co mi po právu patří.“

      KAPITOLA ŠESTÁ

      „Já jsem Lady Emmeline Constance Ysalt d’Angelica, Markýza Sowerdská a Lady Šerpového řádu!“ křičela Angelica z plných plic a doufala, že ji někdo uslyší. Doufala, že když už nic jiného, tak alespoň její plné jméno přitáhne pozornost. „Táhnou mě pryč a chtějí mě zabít!“

      Strážný, který ji táhl, ale nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Angelica tak poznala, že nejspíš není šance, že by ji někdo slyšel. Nebo že by jí někdo pomohl. Na místě, jakým byl palác, se odehrával tolik zla, že si sloužící dávno zvykli nereagovat na volání o pomoc. Všichni začali být slepí a hluší, pokud jim ovšem jejich vládci nepřikázali něco jiného.

      „Nedovolím ti to,“ řekla Angelica a snažila se zarýt podpatky do podlahy. Strážný ji ale bez námahy táhl dál. Byl na ni příliš velký. Zkusila ho tedy udeřit. Praštila ho tak silně, až ji zabolela ruka. Jeho sevření na okamžik povolilo a Angelica toho využila, aby vyrazila pryč.

      Strážný byl ale okamžitě u ní, chytil ji a udeřil ji tak prudce, až jí zazvonilo v uších.

      „Nesmíš… mě bít,“ řekla. „Lidé to poznají. Má to vypadat jako nehoda!“

      Znovu ji udeřil a Angelica měla pocit, že to udělal prostě jen proto, že mohl.

      „Až spadneš ze střechy, nikdo si nevšimne jedné modřiny navíc,“ řekl. Pak si ji přehodil přes rameno, jako by byla jen zlobivé dítě. Angelica si nikdy nepřipadala tak bezmocná, jako právě v tu chvíli.

      „Jestli ještě jednou vykřikneš,“ upozornil ji, „znovu tě praštím.“

      Angelica nekřičela. Nejspíš by to zkusila, kdyby měla pocit, že to k něčemu bude. Neviděla ale nikoho, kdo by jí mohl pomoct. Ať už proto, že měli všichni moc práce nebo proto, že je královna všechny poslala někam jinam. Angelica se s tím nemohla smířit. Ta stará čarodějnice všechno naplánovala tak pečlivě a chladnokrevně, jako když kočka číhá na myš.

      „Nemusíš to dělat,“ pronesla Angelica.

      Strážný odpověděl prostým pokrčením ramen. Pokračovali do vyšších pater paláce, po schodištích, která byla tím užší, čím výš se dostávali. Strážný nakonec musel Angelicu shodit z ramene, protože jinak by neprošel. Přesto ji pevně držel za vlasy a táhl ji tak, až Angelica křičela bolestí.

      „Mohl bys mě pustit,“ navrhla mu. „Nikdo se to nedozví.“

      Strážný si odfrkl. „Nikdo si nevšimne, že ses znovu objevila u dvora nebo doma u rodiny? Královnini špehové se nedozví, že žiješ?“